Bohoslužby v Zábřeze 23.července 2017
Mt 13,24-43
Milé sestry, milí bratři, nevím, jestli již od nepaměti, ale zcela jistě velmi dlouhou dobu trápí člověka otázka po původu zla. Jistě jste se s tím již sami mohli setkat. Bůh stvořil dobrý svět, kde se v něm tedy vzalo zlo? Je-li Bůh dobrý a člověk také v jádru dobrý, odkud se bere to zlé? Nedává to přeci příliš smysl. Hledání odpovědi pak docela kopíruje lidskou zkušenost, stejně tak jako lidskou touhu po prosazení svých zájmů. Je to poznatelné například tehdy, když člověk v bezradnosti nad mocí zla prohlásí, že nemůže věřit v Boží existenci. Nebo alespoň ne v existenci Boha, který je dobrý. Jelikož je zlo často také nesmyslné, naprosto proti rozumu, je zvláštní, že zde člověk nedojde k závěru, že nemůže věřit v to, že člověk je rozumná bytost. Alespoň jsem to nikdy neslyšel, že tváří v tvář zlu, které se na světě děje, by někdo řekl: „Když vidím, jak je to zlo iracionální, nemohu věřit tomu, že člověk je bytost rozumná.“ Už to tedy svědčí o tom, že vyrovnávat s otázkou zlého tím, že popřeme zdroj dobrého, není hledání odpovědi.
Jistě se nabízí otázka, do jaké míry je odpovědí podobenství o koukolu, které jsme mohli slyšet z dnešního evangelia. Dalo by se říct, že nic podstatného neřeší, jen posouvá otázku původu zla za hranici našeho poznání. Jenže ono zde zaznívá mnoho důležitého. Asi tím prvním důležitým poznatkem je odkaz k dobrotě stvoření. Zlo dokáže být velice silné. A často přes hradbu toho zlého nedokáže člověk vidět dobré. Ale ono to dobré zde je a bylo dokonce dřív než to zlé. To je důležité si uvědomit, než se člověk pustí do přemýšlení nad tímto textem. Při tom přemýšlení totiž můžeme najednou zjistit docela dost věcí nedobrých a děsivých. První z nich je to, že se jedná o podobenství nebeského království. Toto království si spíše představíme jako něco absolutně dobrého, něco, co je vytržené z tohoto světa. A hle, on to Ježíš popisuje jako něco, kde platí stejný pořádek. Ono to vypadá, že to království je už tento samotný svět. Svět, ve kterém se mezi tu dobrou setbu dostává i ta zlá setba. Nač se tedy těšit, když se najednou zdá, že to napjatě očekávané království Boží se nějak neliší od našeho světa?
Říká se, že viditelným znamením tohoto království je právě církev. A zde jsme u toho, co nás na jednu stranu děsí na druhou může upokojit. Ježíš toto podobenství učedníkům vykládá a zde vidíme, že tou setbou jsou synové království, které seje syn člověka, tedy Ježíš. To je jedna strana děje. Ta ideální, jak bychom si ji představovali. Společenství církve je místem, kde jsou ti, kdo jdou vědomě za Ježíšem. Jenže pak přichází něco, co je dost podivné. Syn člověka spí. To vede k domněnce, že Bůh někdy spí a přestává mít kontrolu nad tímto světem. Neví, co se v něm děje. Dá šanci tomu zlému, aby se činil. Při pozorném čtení zjistíme, že sice syn člověka spal, ale stále věděl, co se děje. Jak tedy jinak pojmout jeho spánek? Možná si vybavíte příběh, kdy Ježíš byl s učedníky na lodi uprostřed bouře a spal. Učedníci zápasili a na Ježíše si zpočátku ani nevzpomněli. Nechali ho stranou. Vidím v tom odkaz nikoliv k fyzické potřebě spánku Božího Syna, ale k lidské rozumbradosti, která si říká, že něčím takovým přece nebudu Boha obtěžovat. To zvládnu sám. Na tom příběhu s lodí uprostřed bouře je to velice dobře vidět. A dá se to použít i v tomto příběhu. Zlo přichází a člověk nealarmuje Boha, aby mu pomohl se tomu zlu postavit. Nechá ho vědomě bokem. Nechá ho spát. Jen si vzpomeňme na Adama s Evou v ráji. Jak se dostal hřích do jejich života? Ne tím, že se had připlazil a sváděl je. Ale tím, že se spolehli sami na sebe. Dali prostor sobě a nikoliv Bohu. Nevolali ho v tu chvíli na pomoc. Takto by se tedy dal vyložit ten spánek Syna člověka. Takto přichází setba zlého do společenství církve, do společenství sboru. Neobracíme se k Bohu, ale hledáme cestu lidské moudrosti.
Přítomnost něčeho zlého, špatného, není moc příjemná. Úplně to láká k tomu, aby s tím člověk něco udělal. To napadlo i ty služebníky. Půjdeme a ten koukol z pšenice vytrháme. Doma jsme pěstovali pšenici, brambory a řepu. Do řepy a brambor se chodilo vytrhávat plevel. U pšenice bychom si řekli, že něco takového může napadnout jen neznalého měšťáka. A přesně o to jde. Ježíšovi posluchači to moc dobře vědí. Trhat koukol z pšenice nejde. Ne proto, že by nebyl poznat. Ve chvíli, kdy obilí nasazuje na klas, tak poznat jde. Problém je jinde. Je v tom, že snahou odstranit to špatné napáchá člověk víc škody než užitku. Zkoušeli jste někdy projít polem obilí tak, abyste nepošlapali klasy? A teď si vemte, že tak půjde rojnice deseti lidí. Ale to ještě také není vše. Další problém je prorostlost koukolu a pšenice. Nejde to vytrhnout, aniž by se obilí nejen pošlapalo, ale také vytrhlo spolu s plevelem. Myslím, že to si dnes docela bolestně v církvi můžeme uvědomovat. Zlé věci se v církvi vyskytují od jejího počátku. Už v Bibli se to dočteme. A stejně tak se vyskytlo mnoho snah o dokonalé očištění. Ne, že by to nemělo dobré výsledky. Ale otázka je, zda to nepřineslo více škody než užitku. Jedno starocírkevní vyznání začíná slovy: „proklet buď!“ Do mnoha pozdějších formulací víry se podobné myšlení dostalo i v reformaci. Vyznání víry neslo nejen její pozitivní vyjádření, ale zároveň jasné zavržení jiné cesty. A to je to, co je vcelku zrádné, protože nechává mnohem víc prostoru lidské moudrosti, než Božímu Duchu.
Konečné rozuzlení přichází až na konci věků. Při posledním soudu se přebere a jasně oddělí to zlé od dobrého. V tom je právě to jádro Ježíšova podobenství Božího království. Toto království se od běžného světa liší tím, že to zlo nebude bez trestu. Je zřetelné, bude také jasně odhaleno a odstraněno. I když se zdá, že nyní člověku prochází, tak to nebude navždy. Dobro i zlo dostanou svou odměnu. Dost možná to není veliká útěcha pro ty, kteří důsledky zlého trpí, pro ty, kterým není lhostejné, jak vypadá a žije církevní společenství. V tomto podobenství se ale neříká skutečně nic víc než tolik, že Bůh o tomto stavu ví a nezůstane nečinný. I když se nám to třeba jeví zcela jinak. Avšak zde je důležitá ještě jedna věc. Ježíšova podobenství tvoří nějaký blok. I to podobenství o koukolu mezi pšenicí má své pokračování. Ježíš dál mluví o zrnku hořčice a kvasu. Jistě se to dá pojmout jako varování před zlem. On ten kontext by to jistě dovolil. Stačí špetka zlého a už se to pěkně rozroste. I to je jistě zkušenost našeho života. Kolikrát člověk ani nemyslí na to, že chce učinit něco zlého. V dobrém úmyslu něco udělá, poznamená, a ono se to nějak zvrtne. Buď to nedomyslí, nebo zkrátka se stane něco, co situaci zcela obrátí. A tak i někdy dobře míněné slovo povzbuzení může spíše prohloubit nejistotu a trápení. To je tedy jeden možný rozměr Ježíšových slov. Ale ta podobenství také mohou přicházet jako posila, povzbuzení. Zejména v souvislosti s podobenstvím o koukolu to má veliký význam.
Podobenství o koukolu nás může vést k jisté rezignaci vůči tomu zlému. Když ho nemůžeme vymýtit, co tedy můžeme konat? Jak můžeme tu dobrou setbu zachránit? Ježíšova odpověď zde zní, že to půjde třeba tak, když sami budeme konat dobro. Když zůstaneme tou dobrou setbou, když se nenecháme svést k tomu, abychom čistili za každou cenu. Vždyť sám Ježíš to tak přeci činil. Nepřišel soudit, ale spasit. Soud je až otázka jeho druhého příchodu. Proto i pro nás platí to, že nejsme posláni soudit a posuzovat, kdo je či kdo není ten správný, ale máme zvěstovat dobrou zprávu o spáse. On každý člověk, ale i každý případ je dost složitý na to, aby se dal jednoznačně posoudit. A tak máme na výběr, abychom zkoušeli jednu za dvou možností. Můžeme hledat to špatné. Oni to často dělali třeba farizeové a hlavně zákoníci, když přemýšleli o Ježíši. Proč ho odsoudili? Měli strach z toho, že Ježíšova radikální změna v lidském životě povede ke vzpouře, kterou Římané potlačí a oni sami přijdou o to málo vlivu a relativní svobody, které si vydobyli. Raději viděli ty špatné důsledky, než aby se radovali ze zcela jiného způsobu osvobození jejich života. Možná i z jakéhosi strachu, že by měli přehodnotit svůj život, raději o tom, dobrém, co Ježíš přináší moc nepřemýšleli. On podobný strach hrál roli i například v odsouzení Husově. Jistě si mnozí uvědomovali, kam by to mohlo vést, kdyby se mu nepostavili, ale připustili, že má pravdu. On jim svým způsobem dal do jisté míry za pravdu o sto let později Luther, když na základě jeho myšlenek přišly selské bouře. Násilí však nezabránili ani ti, kdo ze strachu odsoudili Husa. Podobně jsme na tom stále i my. Přemýšlíme jaksi katastrofálně. Soustředíme se na to, co zlého a špatného se může stát, když máme před sebou neobvyklou výzvu, neobvyklý případ. To nás často ochromí v tom, abychom přemýšleli nad tím dobrým, co přichází, co sami můžeme přijmout. A to je právě ta druhá možnost, kterou před sebou máme. Můžeme hledat a vidět Kristovu dobrotu v tomto světě. Dobro má mnohem větší sílu než zlo. Opírá se o pravdu, která je v Bohu. Proto ho stačí málo. Právě takové málo, které často ze sebe dokáže dát každý z nás. On ten ďábel je velice mazaný. Není to žádný hloupý čert z pohádky. On je to spíše velice vážený a chytrý profesor. Proto moc dobře ví, jak se dá jednoduše ničit Boží dílo. Například právě tím, že do něj zaseje koukol. Když ho necháme růst, bude to dílo kazit, bude vyvolávat dojem, že Bůh je špatný hospodář, když si nechá líbit tak zaneřáděné pole. Když ho budeme chtít zničit, zničíme mnoho i z té dobré setby. Byl by to ze strany ďábla mat, kdyby tu nebyl Kristův kříž, kdyby tu nebyla zvěst evangelia, která říká, že pšenice to může vyhrát, když se nechá posílit Božím duchem, aby přestala řešit, jak silný je koukol a soustředila se na to, jak nést své ovoce. Nenechme se svést k tomu, že zničíme Boží dílo ve snaze ochránit jeho čistotu. Nechme se posílit dobrou zprávou, že i malé zrnko dobrého přinese veliké požehnání.
Pane Ježíši, vidíš naše zápasy, naše úzkosti, naši touhu po čistotě tvé církve. Prosíme dej nám sílu k tomu, abychom ji nečistili svými soudy, ale důvěrou ve tvé slovo.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
