Korint, Efez, Tesalonika, Filipis. Místa, kde apoštol Pavel stál u zrodu křesťanského společenství. Buď je přímo založil, anebo jim významně pomohl v jejich počátcích. Pavel musel být osobnost nesmírně odhodlaná a houževnatá. Hned z několika důvodů vyniká jeho síla a houževnatost. Jednak kvůli cestám, které vykonal. Tisíce kilometrů ve starověkých a orientálních podmínkách, žádné putování s cestovní kanceláří. Hezky pěšky po svých, či v lepším případě na nějakém rozkodrcaném povoze. Či na lodi, což ovšem také nebylo obzvláště spolehlivé, jak se dovídáme v knize Skutků apoštolských z popisu Pavlova ztroskotání u ostrova Malta.
Pavlova odhodlanost a houževnatost se ale projevila hlavně někde jinde. Korint, Efez, Tesalonika, Filipis – města, kde apoštol spoluzakládal církev. Docela hodně míst na jednoho člověka, nezdá se vám? A to jsme nevyjmenoval všechna. Copak to mohl jeden kazatel vůbec zvládnout? Víte snad o někom podobně schopném a úspěšném? Jak to Pavel dělal, že se mu dařilo předávat evangelium? A nejenže se mu dařilo předávat evangelium, nýbrž také vytvářet živé sbory, v nichž křesťané společně prožívali Boží blízkost. Dnes bychom potřebovali znát Pavlovo umění, zejména když se podíváme na stav církve. Mnoho našich sborů slábne, členové stárnou a mladých lidí je málo. Potýkáme se s potížemi, jak vůbec udržet dosavadní rozsah církevní práce. Vylidněné sbory se slučují, no a na vznik nějakého nového sboru ani nepomyslíme. (Pro zajímavost: v uplynulých 30 letech se osamostatnil jediný sbor, nikoliv jako výsledek misijního úsilí, nýbrž vlivem přistěhovalých cizinců – je to pražský sbor německého jazyka.)
Korint, Efez, Tesalonika, Filipis. Zatímco dnes ztrácíme dech, tenkrát se objevovaly nové sbory jako houby po dešti. Objevovaly se s významným Pavlovým přispěním, takže nás asi bude zajímat, co a jak vlastně Pavel dělal. V dopise Korintským sám apoštol vysvětluje, na čem založil svou činnost. Já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. (1) Jinak řečeno, Pavel dorazil do Korintu a mluvil k lidem obyčejně. Bez kudrlinek, bez nadnesených slov. Obyčejní lidé žijící obyčejný život uslyšeli od Pavla obyčejná slova. Žádné vyšperkované větné konstrukce, žádné komplikované argumenty. Pavel oslovoval lidi jasně a srozumitelně. Uprostřed všedního dne oznamoval dobrou novinu, že Bůh lidem pomáhá od strachu, od zoufalství, od smrti. Hle, pravé apoštolství: během všedního dne poskládat z jednoduchých slov evangelium, kterému lidé uvěří. Prostě objasnit Boží tajemství, že Ježíš žije pro nás a s námi. Já jsem nepřišel hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí, píše Pavel a má na mysli, že nepřišel lidi zatěžovat složitou věroukou, historickými a jazykovými rozbory, náboženskými předpisy. Životní radost se totiž neskrývá v krásných slovech ani v moudrých postřezích. Obživující radost pochází ze setkání s druhými lidmi, včetně setkání se vzkříšeným Kristem, který jako první z lidí přešel ze smrti do života. Radost založená nikoliv na přemoudřelých slovech, nýbrž na těch, s nimiž se potkávám. Radost ne až někdy jindy, až na onom světě anebo až se polepším a duchovně dozraji, nýbrž radost nyní ze setkání na místě, kde pracuji, kde odpočívám, kde se sdílím s přáteli i nahodilými bližními. Zažít Boží přítomnost tam, kde se nacházím, o to jde evangeliu. Proto Pavel neseděl na jednom místě. Cestoval, aby zastihnul lidi v jejich vlastním, přirozeném prostředí a uprostřed běžných zážitků jim vyprávěl o Kristu a jeho naději.
Já jsem nepřišel hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Pavel hovořil srozumitelně. Velikým problémem současných křesťanů je nesrozumitelnost. Na jeden takový příklad jsme narazili při biblické hodině. Sami asi máte zkušenost s církevním tiskem – časopisy, kalendáře apod. Některým článkům vůbec není rozumět. Jsou sice psány česky, ale je v nich tolik cizích výrazů a tolik svérázných úvah, že se v nich čtenář ztrácí. Nadnesená slova, přehnaná moudrost. Právě tomu se Pavel vyhýbal. Abych byl spravedlivý a zamířil i do vlastních řad, s nesrozumitelností se vedle redaktorů potýkají také kazatelé. Jak kázat přesně a srozumitelně? Na vysoké škole jsme získali obšírné vzdělání. Ponořili jsme se do hebrejské a řecké gramatiky, studovali jsme usnesení starokřesťanských sněmů, probádali jsme rozdíl mezi Lutherem a Kalvínem, zaobírali jsme se filosofií, přičichli jsme k psychologii, k umění, k právům i k politice. A nyní se všechno snažíme nějak uplatnit. Někdy docela zdařile. Někdy docela nešikovně; to když spřádáme těžkopádné úvahy, pode-přené spoustou cizích slov. Nebo když dáváme odpovědi na otázky, které nikdo neklade. Nadnesená slova, přehnaná moudrost, řekl by nejspíš apoštol Pavel.
V křesťanství tenkrát někteří Korinťané hledali – a někteří lidé podnes hledají –estetický zážitek nebo důmyslné učení. Povznesení ducha. Pavlovi ale nešlo o myšlenková cvičení. Rozhodl jsem se, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. (2) Když chtěl Pavel mluvit o Bohu, o životě v radosti a v důvěře, tak mluvil o Ježíši. Není to zvláštní? Místo spekulací o Bohu si Pavel vystačil s jedním lidským příběhem. To je ono. Život Ježíše z Nazaretu bez velkých slov odhaluje, jaký je Bůh a jací jsou lidé. Že jsou navzájem provázaní. Že lidské štěstí není podmíněno osobními schopno-stmi, nýbrž že se rozdává zadarmo. Blaze těm, kteří pláčou, neboť oni budou potěšeni, slyšeli jsme v prvním čtení z evangelia jako ilustraci Boží vstřícnosti.
Nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Odsud Pavel čerpal svou výmluvnost a srozumitelnost. Evangelium není všeobsáhlým výkladem světa. Jak vznikl vesmír, odkud se vzalo zlo, jaká bude budoucnost. Evangelium se dotýká každodenního života a proto se v něm mluví o Kristu. Jak žil, pro co žil, pro koho žil i jak přišel o život coby odsouzenec na popravišti. Pavel nepovažuje Ježíše za člověka vytrženého do vyšších sfér, zbaveného všedních starostí. Naopak, on líčí Ježíše pevně vsazeného do života, donuceného řešit napětí mezilidských vztahů, líčí Ježíše zneklidněného potížemi blízkých lidí, Ježíše narážejícího na překážky, vystaveného nepřátelské zlobě a nakonec umírajícího. Nebudu znát nic než Ježíše Krista ukřižovaného, člověka, který umřel, neboť předtím žil ve stejných podmínkách jako my. Žil mezi lidmi, žil před Bohem.
Evangelium směřuje k tomu, abych poznal, že můj život a Ježíšův život jsou si podobné. Že jsou příbuzné, poněvadž i my jsme příbuzní. Ježíš nás k příbuzenství pozval, zahrnul nás jako bratry a sestry do své rodiny. Jinými slovy se říká, že jsme Boží děti. Vždyť nad námi dnes (stejně jako nad ním kdysi) starostlivě bdí laskavý Otec. A stejně jako on i my narážíme na těžkosti, stejně jako on i my se nakonec střetneme se smrtí, ale stejně jako on i my neskončíme v hrobě napořád. Kdo žije s důvěrou v Boha, toho Bůh nezklame. To je Ježíšův život.
Korint, Efez, Tesalonika, Filipis. Jen neúplný výčet plodů Pavlova kázání. Srozumitelného kázání. Všude apoštol hovořil o Ježíšovi. Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, připomíná Pavel. (4) Někdy si myslíme, že je nutné nesmírně moudře mluvit, abychom druhé přesvědčili o víře. Jako bychom je chtěli okouzlit nádherným projevem. Očarovat dojmem vzdělance, ukecat. Ovšem pouhá slova na probuzení víry zdaleka nestačí. Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí. (4) Pavel nejen řečnil o evangeliu, ale také je žil. Slovíčko Duch má blízko k výrazům prodchnout, nadchnout. Křesťané jsou nadchnuti Ježíšovým životem, o němž se doslechli. Jsou prodchnuti Kristovým přístupem k životu. Uplatňovat odpouštění, neomlouvat bezpráví, velkoryse nahlížet na lidské slabosti, zajímat se o problémy okolí a snažit se s nimi něco dělat. Sestry a bratři, to není složitá věda, tvrdím spolu s Pavlem. Takhle žil Ježíš. To je život, jaký má cenu, třebaže nejspíš nebude ihned doceněn. Rozhodně však nebude zmařen, neboť Pán Bůh se k němu přizná, stejně jako se přiznal k Ježíšovi.
Korint, Efez, Tesalonika, Filipis. V apoštolské době živá křesťanská společenství. Rádi bychom k nim dnes připojili Zábřeh, Svébohov, Sudkov. Pavel nám ukazuje, že nejdůlěžitější nejsou ani naše slova, ani naše moudrost. Život všech křesťanů je rozhodujícím svědectvím více nežli farářská kázání. Náš život je výmluvný. Jak zde spolu žijeme, jak prožíváme svou radost a naději. Jak dalece je náš život inspirovaný, vdechnutý Ježíšem. V misijním úsilí mluví naše životy, které každý podle svých možností svěřujeme do péče laskavého Otce.
Matouš 5,1-10 103,1.5-8; 215; 610; 550 Izajáš 52,7-9
| < Předchozí | Další > |
|---|
