Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Javorníku 9.srpna 2015

J 6,41-51

Milé sestry, milí bratři, ach ten Ježíš, zase nám to trochu komplikuje. Alespoň tak si to mohli pomyslet posluchači z řad Izraelitů. Mluví docela zajímavě, vytáhl téma chleba života, což dokáže opravdu upoutat pozornost nejednoho Hospodinova vyznavače. Mana na poušti byla velice důležitá a všichni se shodnou na tom, že je to jistě veliký zázrak. Spadla skutečně z nebe, ať si říkáme cokoliv o jejím původu, je to dar Boží. Padala spolu s rosou. Dávala pokrm a tím i život na poušti. Nicméně Ježíš nabízí ještě něco víc, než jen sycení manou. Mluví o chlebu, který zajistí, že člověk nebude už nikdy hladovět. Také je to chléb z nebe. Ale to, co o něm Ježíš říká, zní dost podivně. Dá se s tím vůbec nějak srovnat? Vždyť mluví o tom, že ten chléb sestupuje z nebe a ten chléb je on. On tedy sám pochází z nebe? To přece není možné, jak se to dá vyložit? Známe přece jeho rodiče, víme, že tu vyrostl, že nespadl z nebe jako mana. Jeho původ má své přirozené vysvětlení a tak není možné vidět v něm něco nadpřirozeného, něco zvláštního, co má pro náš život větší dopad.

Dost možná se dostáváme do podobné situace. Něco důležitého nám chce Ježíš sdělit. Mluví se o zásadních věcech pro náš budoucí život. Ale my se zasekneme na záležitosti zcela okrajové. Vybavuju si jedno jednání konventu, kde jeden bratr považoval za důležité, aby se konvent vyjádřil k dost závažnému případu. Byl doslova ubit formalitami, takže se nikdo k ničemu nevyjádřil. Asi bude dost odvážné tvrzení, že formality a různé procedurální záležitosti jsou výborný nástroj toho zlého, aby zabránil dobrému dílu. Avšak u Ježíše to někdy docela funguje. Téma cesty k věčnému životu je velmi důležité. Místo toho se ale dohaduje s Židy, jak je to s jeho sestoupením z nebes. Jak může něco takového tvrdit, když přece moc dobře ví, že se narodil jako každý jiný člověk. Není nic víc, nic extra. Alespoň podle měřítek, které mají všichni k dispozici a kterými poměřují Ježíšovu osobu. Tím pádem se začínají také jinak dívat na jeho slova, začínají je vnímat spíše okrajově a troskotají na detailech.

Původ Ježíšův není jen tak zanedbatelný. Proto se o něm také v evangeliích píše. Jenže tento původ se neodkrývá každému. Snad proto Ježíš mluví o tom, že k němu nemůže přijít někdo jen tak, pokud ho nepřitáhne nebeský Otec. To už skoro vypadá, že mnozí jsou bez šancí. Vždyť přitáhnutí nebeským Otcem jen těžko můžeme nějak ovlivnit. Jenže Ježíš zde právě nechce říkat, že Bůh si vybírá, kdo bude moci Ježíšovi porozumět. Kdepak, spíš to ukazuje směrem k tomu, jak se člověk na Ježíše dívá. Jak ho vnímá? Zde je totiž docela možné volit několik různých variant. A ty se potom podepisují na výsledném jednání člověka, určují, jak si poradí právě s oněmi procedurálními záležitostmi, které se kolem Ježíše dají vymyslet.

Ježíše můžeme vidět jako posla, který přichází od Hospodina, jako toho, kterého poslal jeho Otec. Zde je právě skryta ta záhada s oním přitahováním Otcem. Jde o nasměrování člověka, o to, co vlastně v životě hledá. Ti, co mu naslouchali, hledali různé věci. Proto se zarazili nad tím, jak může Ježíš přicházet z nebe. Je to věc, která se musí vyjasnit, aby si všechno krásně poskládali. Nemůže zde přeci zůstat něco nedotaženo. Jenže pokud se na to člověk podívá z jiné strany, zjistí, že není vlastně co řešit. Přicházení z nebe přece nemusí ukazovat k nějakému tajemnému původu. Jde třeba jen o to, z čeho Ježíš vychází, kam ukazuje, co naplňuje jeho dílo. V tom se právě ukazuje onen přístup, to přitažení Otcem. V Ježíši je možné hledat spásu. Pokud člověk vnímá jeho působení z tohoto pohledu, pak se nezdrží na detailech. Touha po nalezení cesty k Otci působí, že i v Ježíši člověk vidí předně jednající nástroj Otcův. Jak se jím technicky stal, to není zase tak podstatné. Důležité je, že takto může být přijat a skrze toto přijetí může člověk rozmýšlet nad jeho slovy.

Když se tedy můžeme prokousat překážkou, kterou je Ježíšův původ, můžeme se soustředit na slovo o pokrmu. Ježíš je chléb života přicházející z nebe. Oproti maně je zde dost velký rozdíl. Ti, co byli na poušti jedli chléb z nebe a stejně zemřeli. Byl to chléb, který řešili jejich momentální potřebu se najíst. Kdo jí chléb přicházející v podobě Ježíše, ten nezemře. Je to odvážné tvrzení. Už jen ta představa, že člověk nezemře. Každý přece umírá. I ten, kdo je Bohu věrný a následuje ho. Jak tedy může po použití chleba z nebe nezemřít? Myslím, že hodně nám pomůže, když si vzpomeneme na události na počátku Bible. Proč člověk umírá? Protože nemá co jíst? Nikoliv, protože se rozhodl spoléhat více na sebe než na Boha. Od Boha se odvrátil, proto přichází jako trest smrt, která nad ním vládne. Proto se smrt nedá porazit tím, že bude člověk hodně jíst. Tím se jen oddálí, ale časem stejně přijde, tak jako u těch Izraelitů na poušti. Mana nemohla zabránit tomu, že jednou se jejich dny naplní a přijde smrt. Pokud tedy Ježíš mluví o sobě jako pokrmu, který smrt nejen oddálí, ale zcela zažene, mluví o něčem, co nejen naplní žaludek, ale co hlavně usmíří lidskou vinu. Jen návrat k Bohu, opětovné rozhodnutí jej následovat, to může přikrýt trest, který na člověka dopadl. Takže nejen přicházení z nebe, ale i samotný pokrm dávají tušit, že Ježíš nemluví jen o nějaké hostině, ale o něčem, co zcela zásadně promění vztah mezi člověkem a Bohem. Mana je svědectví Boží péče, ale není cestou vykoupení. Stejně tak jako Zákon a jím nařízené oběti. Je to náznak cesty, která vede k životu, ale cíl je na ní ještě hodně daleko, ještě není tak docela zřejmý. Avšak ve chvíli, kdy přichází Ježíš a začíná učit, tehdy se stává zřejmé, kam všechna ta svědectví ukazují. Vedou k životu, který člověk získává skrze Ježíše Krista. Proto o sobě mluví jako o chlebu, který přichází z nebe a sytí k věčnému životu.

Kdo jí z Ježíše nezemře. To je docela drsný text. A asi ne zrovna srozumitelný. Dá se o něj opět docela krásně narazit, zaseknout se na své cestě následování. Jíst z chleba, který je Ježíš? Jak je to možné? Jak se to může stát? Jak někdo může být takto pokrmem? Do jisté míry nesmíme být tak detailističtí, zaměření na vidinu chleba jako prostředku k nasycení svého těla. Ježíš přeci ukazuje, že nejde o nasycení, ale jde o překonání hříchu, který člověk spáchal, když se rozhodl žít bez Boha. Jde o přijetí posily a síly k životu z Boží ruky. Ostatně i o tom se něco píše na počátku Bible v souvislosti s trestem za prvotní hřích. Bůh přeci pravil, že nyní bude člověk v potu tváře dobývat svůj chléb. Bude se muset sám postarat o svou obživu, protože odmítl přijmout péči z Boží ruky. Jestliže tedy přichází Ježíš jako chléb z nebe, přichází s ním i výzva, abychom hledali zdroj svého života, to co je pro něj opravdu důležité a potřebné právě v Ježíši a jeho Otci. Ono to zní dost zvláštně, možná dost naivně. Přece nebudeme zatahovat Hospodina do takových oblastí, jako je nasycení chlebem či něčím dalším. Ale o to právě jde v překonání onoho rozdělení mezi Bohem a člověkem. Nejde o to, co člověk sám zvládne nebo nezvládne. Jde o to, jestli Bohu patří se vším všudy nebo jen tak částečně, jen v některých vybraných oblastech. A třeba konkrétně v té otázce pokrmu mne napadá, že by to bylo podobné jako se oženit, ale místo toho jíst doma, co manželka připraví chodit někam do restaurace, místo toho dát ji košile na vyprání si je nosit do prádelny. To přece vypadá nějak divně. A přesně tak je to i s Hospodinem. Pokud mu chceme opravdu patřit, týká se to i oblasti našeho nasycení, oblasti péče o naše tělesné potřeby. Můžeme to zkoušet sami. Jde to, zcela určitě si poradíme. Ale kam se dostaneme? Staneme se otroky vlastní svobody a nezávislosti na Bohu. Budeme běhat a shánět, budeme v potu tváře hledět jen k zemi a unikne nám, že přece k tomu nás Bůh nestvořil. Proto i tuto oblast smíme nechat v jeho rukou a uvidíme, že nebudeme trpět nedostatkem a přitom nás to nebude stát mnoho sil.

Přijetí Ježíše jako pokrmu, který sestupuje z nebe a sytí k životu, se točí kolem víry. Je to otázka důvěry. Ježíši můžeme věřit. Ukazuje nám, že Bůh má naši cestu ve svých rukou, na této cestě nás posiluje. Velice touží po tom, abychom došli až do cíle. A tím cílem je věčný život v království jeho Syna. Proto nám dává poznat, že právě v Ježíši existuje cesta, jak se osvobodit z pout, kterými jsme drženi, když jdeme jen vlastními silami, když místo k Bohu se obracíme k mnoha pozemským nabídkám jistot. Ježíš jako chléb života ukazuje ke své oběti na kříži. Právě tam si smíme uvědomit, jak důležité je vydat se s důvěrou do Božích rukou. Je pravda, že někdy je těžké Bohu věřit a spoléhat na jeho vedení. Ale právě v tu chvíli nám sesílá skrze Ježíše svůj chléb života, který je pro nás připraven u jeho stolu a který nás znovu ujišťuje o Boží milosti. Právě ta překonává naši smrtelnost a přivádí člověka k životu.

Pane Ježíši, děkujeme, že jsme tebou syceni k věčnému životu. Někdy ulpíme na detailech a vzdalujeme se tak od tvé lásky a pomocné ruky. Ty nám ale dáváš, abychom směli v životě poznat to skutečně potřebné a důležité, tedy hledání tvého království a snahu o tvé následování.

Amen.