Abraham, Sára a faraón – starý, fascinující příběh. Vzbuzuje emoce, sympatie i odpor. Pochopení: „Snad se nikdy nedostanu do takové příšerné situace!“ Nebo odsudek: „Nikdy bych nejednal tak nemravně jako Abraham!“
Sestry a bratři, Abraham je ve velkém nebezpečí. Vydal se se svou ženou Sárou do Egypta, aby unikli smrti hladem. Znovu nastal jeden z periodických hladomorů. Jenom v Egyptě se sice bude moci nasytit, ale bude tam muset žít jako bezprávný cizinec, vydán na milost a nemilost Egypťanům. A k tomu navíc ještě jeden problém: Sára, jeho žena, je mimořádně krásná žena. Abrahamovi se zdá, že je vystaven smrtelnému nebezpečí. Egypťané mu krásnou ženu zabaví a jeho zabijí. Občas mohou nastat situace, kdy krása ženy ohrožuje život manžela. Z čehož lze vyvodit ponaučení: Pánové, pozor, dobře se rozmyslete, než se oženíte s krásnou ženou!
Co si má Abraham v téhle tísni počít? Zde, na hranicích s Egyptem, dostal skvělý nápad. Vlastně je to lest v nejvyšší nouzi. Řekne Sáře: Hele, já vím, že jsi pěkná ženská. Až tě Egypťané spatří, řeknou si: To je jeho manželka. Potom mne zabijí a tebe si ponechají živou. Víš co, říkej všude, že jsi moje sestra, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a já abych tvou zásluhou zůstal naživu! (13)
Šílenost. Abraham plánuje a biblický vypravěč nenechá Sáru ani odpovědět. Bylo to snad v antickém patriarchátu tak samozřejmé, že žena na takový návrh přistoupí. Jak zareagují na Abrahamovu lest moderní ženy? Člověk nemusí být feministka, aby zde zareagoval popuzeně. Je libo příklad? Jak tomu bylo ve filmu Neslušný návrh? Mužská drzost vyvolala ženské ponížení. – „Kvůli mně se má jemu dobře dařit.“ „Díky mně má on zůstat naživu?“ „Chce mne prodat jako kus masa, aby se mu dobře vedlo!“ Nerovné postavení.
Anebo by bylo ještě myslitelné, že se zde jeden manželský pár pokouší společně a rovnocenně zvládnout jednu velikou nouzi? Bylo by možná dokonce ještě myslitelné, že už Sára byla z Abrahama psychicky vyřízená, ale jako „prodaná žena“ novou situaci uvítala?
A Abraham? Ví vůbec, co podniká? Že svou ženu dává nazmar, že ji vydává, že ji hluboce ponižuje, ano, že ji znásilňuje? Chápe vůbec, jak těžkou vinu si naložil. Anebo to byla úplně jiná doba s úplně jinými mravy? Musíme však Abrahamovi stále připisovat k dobru, že neviděl jinou možnost, jak by on a jeho žena mohli přežít.
Jak se chovají lidé, když se jedná o holé přežití? Co se v takových extrémních situacích stane s etikou a morálkou? Jaký soud přísluší těm později narozeným, aby posuzovali to, co Abraham udělal? Zde skvěle platí ježíšovské „Běda vám, pokrytci!“, co vy byste byli dělali? Těžko se posuzuje zoufalé jednání v zoufalé situaci.
Jedna stařičká, devadesátiletá dáma (Hilda Curjel) byla dotázána: „Připomíná ti tento příběh něco?“ A on řekla: „Ano, dobu nacismu.“ Copak se tehdy dělo v nemálo rodinách, kde byli „árijci“ sezdáni se židy? Děti z takových manželství musely být označeny jako „Halbjuden“, poloviční židi. Byli znevýhodněni, ba dokonce přímo v ohrožení. A pak náhle nápad, únik, lest. „Mami, řekni ,jednoduše‘, že jsi tenkrát otci zahnula a já se zrodil z nevěry.“ A matka – zpočátku tomu vůbec nerozumí, pak se zarazí, ztuhne a rozpláče se. „Mám se tak ponížit? Prohlásit se za nevěrnici?“ A matka odejde a oznámí svůj „chybný krok“. Uvede své „uklouznutí“ oficiálně do lejster, aby zachránila svého syna.
Abraham provedl svou lest. Není vám něco nápadné? Dosud se v příběhu vůbec nevyskytl Bůh. Zbožný Abraham vůbec nemyslí na Boží vliv. Abraham je nyní vším jenom ne věřícím člověkem. Právě tohle je příběh z bible, nikoliv příběh z obrázkové knížky.
Patří to k ošklivým životním zkušenostem? Že existují situace, kdy vám víra proteče mezi prsty. Existují situace, kdy – jak se říká –nepomůže už ani Pán Bůh. Kdy je člověk sám, zoufalý, nemocný, v nebezpečí a jeho víra ho nenese. Pozor – to vše se děje věřícímu člověku, nikoliv nevěřícímu. Vskutku, jak málo důvodů má víra, aby se pyšnila svými výkony. Jak často jsou víra a selhání sourozenci!? Na hranici země, na hranicích svých sil a možností Abraham vymýšlí bezbožnou lež.
Další scéna se odehrává v Egyptě. Stalo se, čeho se Abraham obával. Když pak vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna. (14n) Zbytek se nevypráví. Nelíčí se žádná ložnicová scéna, nýbrž Abrahamův úspěch. Krása manželky by byla mohla Abrahama smrtelně ohrozit. Krása údajné sestry přináší Abrahamovi spoustu darů a uznání; ovce a krávy, velbloudy, otroky a otrokyně. Mnoho náš praotec získal, ovšem jak mnoho ztratil?
Rádi bychom věděli, jak se Abraham a Sára během toho všeho cítili. Trpěla Sára? Byla vnitřně mrtvá, odumřelá? Proklela svého manžela? Užívala si nějak své situace? A co Abraham? Potlačil nějak své pocity viny? Byl bohatý, ale vyhořelý? Hryzalo jej svědomí? Hledal zoufale nějakou cestu jak se dostat z téhle mizérie? Cítíme: teď se musí něco stát? Ale co? To nikdo neuhádne. Neměl by teď Bůh konečně zasáhnout? Stane se něco se Sárou? Zhroutí se? Onemocní? Uprchne? Zabije se? Stane se něco s Abrahamem? Už to neunese a řekne všechno faraónovi? Postihne ho nějaká nemoc? Celkem klidně bychom pochopili, kdyby jej postihla alespoň nějaká malá psychosomatická potíž. Taková žaludeční nevolnost nebo nějaký vřed…
Ano – něco se musí stát. A něco se stane, ovšem s faraónem. Faraóna ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abrahamově ženě Sáře. (17) Ne, říkáme si, to ne! To je nespravedlnost! Ten člověk je nevinen! Považuje přeci Sáru za Abrahamovu sestru. Proč je potrestán zrovna on?
Ptejme se dál. Je to opravdu všechno jenom jakási dávná historka; pouhá orientální pohádka, jako vystřižená z tisíce a jedné noci? Anebo zde máme před očima vážná zkušenost, kterou si našinec nechce připustit. Abraham lže a farao je bit. Jeden nevinný člověk je zatažen do viny druhého člověka, aniž by cokoliv věděl. A musí proto trpět, snášet trest a újmy, poněvadž jej kdosi cizí zavlekl do své viny. Tohle se přece dodnes nezměnilo. Jak mnoho nevinných lidí onemocní, zraní se, nakazí se, podlehne depresi, žije beze smyslu, hladoví. Jak mnoho nevinných lidí je vyřízeno, odrovnáno vinou druhých lidí, které oni sami vůbec neznají. Tragika lidského soužití, tragika třetího světa. Neuvěřitelné rozměry, v nichž člověka ničí cizí vina.
Farao odhaduje, že vše, co naň dolehlo, musí nějak souviset s Abrahamem a Sárou. Farao vlastně až udivuje svou intuicí. Nechává si zavolat Abrahama. – Tak a teď ho seřve a odsoudí jej k smrti, čekali bychom. Ale kdepak. Pozoruhodný příběh. Faraón se vzdává všech mocenských nástrojů – ani Abrahama nepotrestá. Proč? To nevím. Král Horního a Dolního Egypta hovoří s bezprávným židovským cizincem jako se sobě rovným. Vytýká mu: Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že je to tvá žena? Proč jsi říkal: „Je to má sestra“? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi! (18n)
Faraón přikazuje eskortovat Abrahama a Sáru pryč ze země – i s jejich velikým bohatstvím. Nic jim nezabavil! Lidsky dojemný a působivý je tento egyptský vládce. Jediný slušný člověk v celém příběhu. Takřka moderní postava, osvícená, sebeovládající se, vzdálená od touhy po pomstě. Krásně by se vyjímal v učebnicích. Ovšem …
Ovšem biblické příběhy směřují k bláznivému vyústění, k lidsky viděno bláznivému vyústění. Pán Bůh miluje toho bojácného podvodníka Abrahama a nenechá jej padnout. S tímhle člověkem Bůh dokonce uzavře smlouvu. Nepochopitelné! Bůh miluje toho, který mu v danou chvíli zrovna moc nedůvěřuje, miluje toho, který ustupuje násilí. Pomáhá Abrahamovi z mizérie, do níž jej dostal jeho vlastní podvod. Potrestá Abrahama jedině zahanbením. A s Petrem to udělá stejně. Ve vypjaté situaci Petr třikrát zapře Krista a hořce pláče, ačkoli se předtím dušoval, jak bude věrný. A hle – na této skále, na skále plné člověčiny a měkkosti, Kristus buduje svou církev.
Sestry a bratři, z oné dávné historie o Abrahamovi a o Sáře čerpám naději, že ani mne se Bůh nevzdá. Že se mne nezřekne, třebaže zase znovu selžu. Že mne nezatratí, když svou vinou ublížím druhému člověku. Z dávné historie o Abrahamovi a Sáře já osobně čerpám naději, že mne Bůh má pořád rád. A co vy? Amen.
Podle kázání Petra Karnera (Vídeň)
1.čtení: Mk 14,26-31.66-72 138, 215, 701, 568 Poslání: Ř 4,1-8
| < Předchozí | Další > |
|---|
