Zní to trochu jako z pohádky: Jeden král si vyžádal účty od svých služebníků. (23) No prosím vás, kdo se kdy setkal s nějakým skutečným králem? A přeci to není pohádka. Dávné Ježíšovo vyprávění má co sdělit i dnes. Mluví se v něm totiž o účtech a o počítání – a to jsou náramně dnešní věci. Počítáme a účtujeme každou chvíli. Kde bychom byli bez počtů? Při nákupu v obchodě si přepočítáváme peníze; v životě sčítáme roky a léta, abychom mohli slavit narozeniny a různá výročí. A kdesi ve svém srdci si vedeme ještě další účet, do něhož zaznamenáváme, jak se k nám chovají lidé kolem. Kdo mne podpořil, kdo mi ublížil? Komu jsem zůstal dlužen pomoc? Kdo ochotně půjčil mně a komu jsem půjčil já. A kdo mi nevrátil? Seznam položek je dlouhý. Kdo mne podrazil, kdo mne pozvedl? Kdo mi ukřivdil a kdo mne naopak pochválil? Plusy a mínusy ukládáme do paměti a průběžně provádíme mezisoučty, abychom zjistili s kým se přátelit a na koho si radši dát bacha.
Jeden král si vyžádal účty od svých služebníků. Asi chtěl mít pořádek v království, proto vyhlásil kontrolu. A že se zjistily věci! Přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen deset tisíc talentů. (24) Pokoušel jsem se ten obnos převést na naše současné koruny. (Nejde to samozřejmě přesně, jen přibližně.) Vyšlo mi několik miliard. Neuvěřitelně vysoká částka na jednoho člověka. Byl ten služebník neuvěřitelně neschopný, anebo byl spíše nebezpečně schopný? Provést tunel jako hrom vyžaduje určité schopnosti. Zas tak dobře to ale provedeno nebylo, poněvadž se na vše přišlo. A nezapomínejme, vyprávění se odehrává ve starověkých podmínkách, proto i královo následné opatření je jaksepatří starověce drsné. Protože služebník nemohl králi peníze vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. (25) Tady se moderní člověk nejspíše zarazí. Zavřít defraudanta i s celou rodinou do vězení by sice byl trest, ale jinak tím král nic nezíská. Akorát se dodatečně ještě zesměšní a ukáže svou bezmoc. Sebemocnější panovník totiž nedokáže sehnat prohýřené peníze nazpět. Pokud jde o nenahraditelnou ztrátu, je i mocný vladař bezmocný. Vždyť řeč je o nepředstavitelných miliardách. Jenom mi ukažte takovou věznici, v níž si člověk vydělá tolik! Takové peníze by si nikdo neodpracoval ve vězení pro dlužníky ani za mnoho životů. A o to jde – zmiňovaný dluh je tak veliký, že jej nelze splatit běžnými postupy.
Svízelnost situace si uvědomuje i dlužník. Vidina doživotního vězení neláká nikoho, natož jej, který si zvykl žít na vysoké noze. A protože se mu před spravedlností nejspíš nepodaří uprchnout na Seychely, vymýšlí a nabízí jinou variantu. Pro krále by přeci nemuselo být marné mít dotyčného služebníka – teď už patřičně zavázaného a závislého – jako finančního poradce… Nové peněžní transakce a machinace, teď ovšem pod dohledem a ve prospěch krále. Zadlužený služebník naléhá a prosí: Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím! (26) Co na to věřitel? Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. (27)
Podívejme se nyní na druhého dlužníka. On nebyl tak zdatný šizuňk. Dlužil nějakých sto denárů, což je mnohonásobně méně než první dluh. Ale je důležité vědět, že ani to není málo. Částka hmatatelná, představitelná a zároveň nezanedbatelná. Vleze se vám do peněženky. Roční úspory průměrně situované rodiny. I na tohoto druhého dlužníka jeho věřitel udeří. Kupodivu je to ten první dlužník, jemuž bylo právě odpuštěno. Sotva vyšel ven potkal jednoho ze svých služebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“(28) Bez milosti naléhá na svého kolegu. Není ani trochu shovívavý, přestože před chvílí shovívavost vydatně zakusil. Jako prve on, prosí nyní stejnými slovy i ten druhý dlužník: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to! (29) A co na to věřitel? Šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. (30)
Dva dluhy, jeden astronomický, jeden obyčejný. Dvě prosby o odpuš-tění, jedna vyslyšená, druhá nevyslyšená. Dva věřitelé, jeden odpouštějící a druhý nikoliv. A co my s tím? Ke komu se přiřadíme? Na první poslech má-me asi nejblíže k dalším spoluslužebníkům v pozadí. Když ostatní viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili. (31) Popuzuje nás krutost nemilosrdné-ho služebníka. Tolik mu bylo odpuštěno a on sám není schopen prominout ani groš. Sám vyvázl, ale na druhé je ras. Je spravedlivé rozhořčení nad člověkem, který ve svém velikém štěstí udělá druhého velice nešťastným.
Dva dluhy, jeden astronomický, jeden obyčejný. Dvě prosby o odpuštění, jedna vyslyšená, druhá nevyslyšená. Dva věřitelé, jeden odpouštějící a druhý nikoliv. Komu se podobáme? Vtip je v tom, že v životě nejsme pouhými pozorovateli, kteří vše sledují pohodlně z ústraní. Vedeme si své účty, kdo mi co udělal a neudělal. Vedeme si své účty a co více, sami jsme zaneseni do účtů okolních lidí. A sčítáme a hodnotíme. A jsme sčítáni a hodnoceni. Malý dluh, velký dluh, odpuštění, neodpuštění.
Ať chceme nebo nechceme, silně se podobáme onomu prvnímu dlužníkovi. Nemusíme být sice zrovna tak krutí jako on, ale ty dluhy, co jsme za život nasekali, jsou podobné. Podobně nesplatitelné. Dokážete říci, kolika lidem jste ublížili? Kolik nadějí jste zklamali? Kolikrát jste zbytečně zranili blízkého člověka? A těch příkrých slov, vypuštěných v hněvu, kolik jich bylo a je? Žádné se nevrátí se zpět. Jsou věci, které jednoduše nelze odčinit, ani napravit. Prostě to nejde. Buď nemáme sílu či chuť, nebo k nápravě nemáme prostředky, anebo – a to je nejsmutnější – nemáme příležitost, jelikož dotyčný člověk už není mezi živými. Dluh, který nelze splatit.
A pak v tom příběhu máme ještě krále. Tušíte správně, že se za ním skrývá Bůh. Je to ten, který zná lidské životy a ví přesně, kolik jsme komu zůstali dlužni. A také ví, jak obtížné až nemožné pro nás bývá srovnat ta všelijaká stará i čerstvá pochybení. Nespekulujme o tom, jaký trest čeká na nesolventní dlužníky. Ježíš vypráví podobenství o králi, který odpustil. Odpustil nečekaně, možná i bláhově, každopádně však odpustil velkoryse. Obrovský, nesplatitelný dluh, byl odpuštěn. Tohle se máme dozvědět. Pán Bůh promíjí i to, co lidé prominout nedovedou. Boží odpuštění je dost pro každého, kdo o ně stojí.
Sestry a bratři, Ježíš předkládá podobenství, které souvisí s naší životní situací. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, všichni žijeme na dluh. Mnoho jsme dostali a jen málo jsme odčinili. Mnoho podnes dostáváme. Nejsme schopni zaplatit rodičům, učitelům, přátelům a příbuzným za vše, co jsme spolu zažili a zažíváme. Kolik lidí nám věnovalo svůj čas a kolik lidí nám obětovalo kus života, a my jim to už nijak neodplatíme? Každý z nás se občas ve vzpomínkách vrací k těm, kteří odešli ze života před námi. Nebo nám jinak zmizeli za života, a my jsme jim nestihli říci několik dobrých slov. Nesplatitelný dluh. A přesto i pro něj podle Ježíše existuje odpuštění. Odpuštění nesamozřejmé, velkorysé, odpuštění Boží. Můžeme se u Boha inspirovat touto velkorysostí ve svých všedních dnech a odpouštět svým současným dlužníkům, viníkům. Anebo se aspoň pokoušet o odpouštění.
Až zase v srdci budeme připisovat na ten svůj účet, kdo mi co zůstal dlužen a čím se kdo proti mně provinil, pamatujme na novou alternativu, kterou Ježíš nabídl v podobenství. Jakýkoliv nesrovnalý dluh, který negativně zatěžuje mezilidský vztah, musí být likvidován. Jakýkoliv dluh a jakákoliv vina musí být zlikvidovány, aby lidé mohli žít radostně a volně. Pokud dluh nemůže zlikvidovat dlužník, může ho zlikvidovat věřitel. Podtrhnout, sečíst a odepsat. Kéž nám Pán Bůh k takovému velkorysému odpouštění pomáhá. Amen.
1.čtení:Oz 11,7-11 167, 627, 394, 175 Poslání: Koloským 3,12-15
| < Předchozí | Další > |
|---|
