„Všechno to začalo úplně nenápadně před mnoha lety," povídá neznámý. „Vrátil jsem se tenkrát z dlouhé obchodní cesty a po pár dnech se mi na kůži objevily červené flíčky. Zvětšovaly se, přibývalo jich, měnily barvu a dost svědily. Některé otevřeně hnisaly. Lékaři si se mnou nevěděli rady. Zkoušel jsem nějaké masti, ale nic nepomohlo. Lidé o mně říkali, že jsem malomocný, ale skutečná lepra to nebyla. Všeci se mi začali časem vyhýbat a já se jim nedivím. Má kůže vypadala škaredě a cítit ji bylo všelijak. Kdo by se nebál, že se nakazí?"
Po téhle otázce ve vás hrkne. Ouha - s takovým člověkem sedím na jedné lavičce! Nenápadně se snažíte poodsednout si a přitom ostražitě prohlížíte sousedovi obličej a ruce. Nic na nich není vidět. Vypadají zdravě, ani stopa po nějaké kožní nemoci. Vaše zvědavost roste a vy posloucháte dál.
„Bylo to prostě příšerné. Odešel jsem z domu. Nemohl jsem mezi lidi, jak jsem se styděl. Byl jsem sám a žil jsem jen z toho, co jsem našel či dostal. Strašně jsem zpustl. Ani na bohoslužby jsem nechodil; stejně by mne tam nepustili. Nevím přesně, jak dlouho to všechno trvalo, úplně jsem přestal počítat čas. K čemu mně bylo znát dny a měsíce, když se v nich má choroba nehojila?"
Dovídáte se další a další detaily o bolestné minulosti svého společníka. Nechcete věřit svým uším. Žasnete. Tenhle sympatický člověk že zažil tolik zoufalství? Klesl hluboko a pobyl si na dně krutě dlouho. Čím to, že je nyní plný elánu a energie? Co změnilo jeho život? A vypravěč pokračuje.
„Když už jsem všechno ztratil a zůstala mi jen nouze, uslyšel jsem o Ježíši. Prý dokáže divy a pomáhá i tam, kde to už ostatní vzdali. Obrátil jsem se tedy na Ježíše a na kolenou ho prosil o uzdravení. ,Chceš-li, můžeš mne očistit,‘ řekl jsem. (40) Chvíli se zdálo, že se nic nestane, že si mě Ježíš nevšimne a všechno bude při starém. Jenže on si mne všimnul a já od té doby vím, co je to slitování. Stačí jen málo, aby člověk poznal, že o něho někdo stojí. Ježíš pouze natáhl ruku a dotkl se mne. Kdy se mne někdo dotkl naposledy? Všichni se ode mne štítivě odtahovali anebo se mi rovnou zdaleka vyhnuli. O podané ruce jsem si mohl jen nechat zdát. Ale on se mne dotkl. Chlapsky mi položil dlaň na rameno a pak mi podal ruku, aby mne zvednul na nohy. A já věděl, co to znamená. ,Chci, buď čist, ‘ řekl on. (41) Vrátil mne do života. Díky němu vím, že mne žádná nemoc nevyloučí z Boží lásky. A nevylučuje mne ani ze společnosti. I o mne se přece Bůh zajímá, i pro mne má Bůh dost slitování. Tak ať si to druzí srovnají, já patřím k nim takový, jaký jsem. Pro Pána Boha nejsem horší tím, že jsem jiný nežli oni. Ježíš mi to dokázal. Podal mi ruku - jemu jsem dost dobrý. A tak jsem se dal dohromady, ani nevím jak," uzavírá své vyprávění váš nový známý. A vy sedíte na lavičce a nevíte, co si o tom všem myslet. Jeden lidský život. Prohry a výhry. Smutek a radost. Bezvýchodnost i nenadálá změna.
„Prosím vás, máte chvilku času? Tuze rád bych vám něco pověděl." Touhle větou vás dnes na ulicí sotva kdo osloví. Leda nějaký reklamní agent nebo svědek Jehovův, ale s nimi si pravděpodobně na lavičku nesednete. Žít však před dvěma tisíci lety v Kafarnaum, v Nazaretu, v Káně či v jiné galilejské obci určitě byste narazili na muže s rozzářenou tváří. Snažil by se vám načrtnout svůj život v posledních letech až do onoho klíčového setkání s Ježíšem. Neboť, jak je psáno, odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval. (45) Proto jsem vám ten příběh vylíčil z pohledu uzdraveného, abyste si udělali představu. Takhle nějak lidé vyprávějí o svém setkání s Ježíšem. Není to řeč učesaná, uhlazená, obejde se bez složitých bohovědných rozborů. Zato je to řeč radostná a vychází ze života. Ježíš proměňuje lidské životy. Na malomocném je změna krásně viditelná. Byl nemocný, a už není. Byl sám, a už není. Byl odpudivý, a už není. Jako kdyby se znovu narodil. Žije novým životem. A všude o tom vypráví.
Nikdo z nás zřejmě neprožil ve svém životě tak radikální zvrat jako onen dávný muž. A přesto jsme si s ním blízcí. Ježíš změnil také náš život. Proč bychom v Ježíše jinak věřili? Proč bychom jej označovali za Pána života, kdyby se jeho panování neprojevilo právě v našem životě? Pozvali jsme Ježíše, aby nám s našim životem pomohl. A on nám pomáhá. Byli jsme sami, a už nejsme. Měli jsme strach ze smrti, a už se tolik nebojíme. Nevyznali jsme se v Bohu, a už víme, že nás má rád. Ježíš proměňuje lidské životy. Je nutné o něm vyprávět, neboť každý život potřebuje proměnu k lepšímu. O uzdraveném malomocném víme, že odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval. Vyprávěl, co Ježíš udělal v jeho životě. A stejně tak můžeme o Ježíšovi vyprávět i my. Co způsobil v mém vlastním životě. Jaký by byl můj život, kdybych Kristu nevěřil? Oč jsem ho prosil a jak on mi pomohl? Žijeme s Kristem, něco jsme s ním už zažili a tudíž pro svědectví o Kristu nemusíme chodit daleko. Stačí sdělit druhým, co pro mne Ježíš znamená. To vůbec není málo. To je svědectví ze života.
Galilejí prochází muž s rozzářeným obličejem a mluví o záchraně. Svědectví plné radosti a upřímnosti. A přece jeho svědectví není zcela v pořádku. O záchraně měl totiž svědčit na poněkud jiných místech. Nikoliv na venkově, nýbrž v chrámu, v samotném centru židovské víry a židovského národa. Ježíš mu nařídil: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví." (44) Každému svědectví je třeba najít patřičného adresáta. V tomhle případě jimi byli kněží. Ne náhodou. Kněžstvo tehdy vykonávalo určité lékařské úkoly, evidovalo vážné nemoci a dohlíželo na zdravotní stav malomocných. Oni, kněží, se měli o uzdravení dozvědět jako první. Ježíš chce, aby radost ze záchrany propukla na všech patrech společnosti. Jdi, ukaž se knězi, zní Ježíšův pokyn. Náboženská vrchnost se má dozvědět, že záchrana se nekoná v jejich režii. Malomocný je očištěn a vrácen do života z Božího slitování. Prosil o ně a dostal je. Žádná kněžská taktovka nebyla nutná. Jen ať to kněží vědí: Ježíš pomáhá těm, kdo mu důvěřují.
Uzdravený malomocný měl v sobě mnoho radosti a málo kázně. Nedbal na Ježíšovo nabádání. Nepočkal, až se vyjádří autority. Nedopřál jim k tomu čas. Šířil své svědectví překotně, až tím způsobil Ježíšovi komplikace. Zájem o něho přerostl únosnou mez. Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. (45) Situace se nepříjemně zašmodrchala jen proto, že malomocný mnoho mluvil. Proč nevzal vážně příkaz „Ne abys něco říkal!"? Proč Ježíše neposlechl a všude možně vytruboval svou zkušenost? Inu, protože to tak s námi lidmi bývá. Nedokážeme vždy přijmout Boží vůli za svou. I člověk Kristem zachráněný dělá věci po svém. Přehlížíme Kristovy rady a doporučení a místo nich prosazujeme své nejlepší mínění. Může to být upřímné, může to být radostné, ale nemusí to být nutně prospěšné, jak vidíme z dnešního evangelia.
Sestry a bratři, smíme se na mnohomluvného malomocného hněvat? Asi ne. Sami nejsme lepší. Rovněž naše svědectví vykazuje všelijaké posuny a zkreslení. O Kristu svědčíme vždy podbarveně a zaujatě. Hovoříme z vlastní zkušenosti, protože zkušenost víry je vždy osobní a ne jiná. Hovoříme z vlastní zkušenosti a některé podstatné věci si holt upravujeme po svém. Něco zvýrazníme, něco zamlčíme. Mluvíme ze života, v němž všechno nesedí a nepasuje, tak jak má. Jsme jenom lidé. K našemu lidskému svědectví patří určitá popletenost, nedbalost a nesrovnalosti. Takový je prostě náš život. A z toho života svědčíme o Kristu. O Kristu, který naše životní nedbalosti a nesrovnalosti odpouští. Amen.
Čtení: 1Kr 20,1-7 Písně: 84, 442, 693, 248 Poslaní: Ř 8,12-17
| < Předchozí | Další > |
|---|
