Před námi se odhaluje kousek Ježíšova soukromí. A kupodivu to není zrovna příliš šťastný výjev. Přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. (31) Vzkázali mu... Jakési podivné domlouvání na dálku. Příbuzní - a nemohou spolu mluvit přímo! Něco se mezi ně vloudilo, co brání jejich přímému roz-hovoru. Ježíše obklopil početný zástup. Davy lidí se na něho úplně přilepily, zvědavé a plné touhy uslyšet něco nového. Ježíš, syn tesaře z Nazareta, vyvolal nebývalý, avšak zasloužený rozruch v městečkách a ve vesnicích kolem Galilejského jezera. Obyčejný člověk a tak neobyčejně mluvil o Bohu. Obyčejný člověk a tak neobyčejně pomáhal lidem. Zpráva o něm se krajem rychle roznesla. Zájemců přibývalo, neboť každá nevšední novinka přitahuje pozornost. Kdekdo chtěl slyšet toho nového kazatele a schopného pomocníka. Jako nějaká populární hvězda ocitl se Ježíš v jednom kole. Neměl trochu klid. Ti lidé viseli Kristu na rtech, nespouštěli z něho oči. Ježíš už prostě není se svými blízkými doma, nýbrž je na cestách mezi cizími.
Slyšíme o Ježíšovi, slyšíme o jeho rodině a slyšíme také o odstupu, který se mezi nimi objevil. A ten odstup ještě vynikne, když si o pár veršů dřív přečteme, že Ježíš vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba po-jíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (20-21) Odstup doprovází podezření, že Ježíš nemá všech pět po hromadě. Že se musel zbláznit. Ostatně i dnes usedlí členové rodin nechápavě kroutí hlavou, když vidí, jak jejich potomek či sourozenec tvrdohlavě vyrazí do světa. Bez zkušeno-stí, s prázdnýma rukama, jen s nadšením a hrstkou přátel. A čím déle to trvá, tím jsou obavy větší. Stejně se zřejmě obávali i Kristovi příbuzní. Všimněte si, o otci se nikde nemluví, zmiňují se jenom jeho matka, bratři a trochu také sestry. Ježíšův pěstoun Josef byl již nejspíš po smrti. Tím by se pěkně vysvětlilo starostlivé naléhání příbuzných. I domněnka o Ježíšově zešílení bude pochopitelnější. Ježíš nepřevzal po otci zavedenou živnost, nýbrž se potlouká krajem a nemá, kde by hlavu složil. Copak takhle se chová zodpovědný prvorozený syn? Zapomněl na svou povinnost vůči rodině? Jak to, že se nestará o zděděnou tesařskou dílnu? Jak to, že se nestará o svůj dům a blízké v něm? Příbuzní se nestačí divit. Inu, on asi se skutečně pomátl.
Nahlížíme do Ježíšova soukromí a nevidíme zrovna urovnané poměry. Syn, který odešel z domova, a příbuzní, kteří jej přemlouvají k návratu. Rodina, která se ocitla v napětí. Navzájem si nerozumějí. Nepřipomíná vám to něco? Že znáte podobné napětí ze svých domovů? Že váš vztah k dětem též narazil na neřešitelné rozpory? Že máte ještě v živé paměti neshody s rodiči nebo se sourozenci nebo se svým partnerem? Pak vězte, ani samotný Kristus na tom nebyl lépe. Ve vlastní rodině zažíval protichůdné nároky. Pohled Ježíšovi do soukromí nám odhaluje, že ani jeho rodina nebyla harmonickou, bezchybnou rodinou. V některých starších kostelových písních se zpívá o svaté rodině. Mne osobně však osvobozuje a povzbuzuje opačné zjištění. Ta rodina nebyla zase až tak svatá. Byla běžná. S běžnými problémy. My křesťané si občas malujeme příliš vznešený ideál vzorné rodiny, kde se lidé moc nehádají, kde děti poslouchají své rodiče a rodiče rozumějí svým dětem a všichni dohromady mají zhruba stejné představy o životě a o zbožnosti. No a právě z takové vysněné rodiny Ježíš nepocházel. Pocházel z reálné rodiny, která prožívala napětí a roztržky. A z téhle křehké rodiny Ježíš přichází za námi, za lidmi, kteří žijeme v právě tak křehkých rodinách.
V Kristově soukromí nacházíme nesoulad. Bible jej nezastírá. Matka a bratři šli za Ježíšem a zůstali stát venku. Na dálku, nepřímo volají Ježíše k sobě. Mluví přes hradbu Ježíšových posluchačů. Chtějí svého Ježíše vytrhnout z lidského davu a ochránit jej před veřejností, aby ještě více nezešílel. Chtějí s ním být opět sami, doma v nenápadném ústraní, zkrátka jako dřív. Zájem rodiny je opodstatněný. Proto si Ježíše povolávají ven.
Tady trošičku odbočím. Mezi těmi, kdo Ježíše volají, byla také jeho matka, Marie. Římská církev i pravoslavné církve na Východě oděly Marii do skvostného roucha královny nebes. Mariánská úcta (obzvláště v lidovém pojetí) narostla do nesmírných rozměrů. Maria - orodovnice, Maria - matka křesťanů, Maria - neposkvr-něné početí, Maria - spoluvykupitelka lidstva. Maria, Maria, Maria. Neznám všechna pojmenování, jež kdy byla Marii přiřčena. Když však rozjímám dnešní evangelijní oddíl, nacházím úplně jinou Marii. Marii, která nestála při Kristu, ačkoliv by při něm podle legend stále měla stát. Tenkrát ale Marie zůstala venku. Mimo. Spolu s dalšími příbuznými volá Ježíše ven. Jakpak se to chová? Copak má co Krista odvádět z kruhu posluchačů? Nikoliv Ježíš měl jít za nimi. To oni - Marie a ti druzí - měli jít za Ježíšem. Jenže oni nešli. Stáli na svém. Nezapojili se. Nezačlenili se do rodícího se společenství kolem Krista. V tom není nic příkladného.
A teď už zpátky od Marie k Ježíšovi. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." (32) Pán je v domě obklopen svými příznivci, zatímco před domem je očekáván svými příbuznými. Ti uvnitř i ti venku ho chtějí mít u sebe. Ale každá skupina jej chce mít jinak. Komu se dát? Nesnadné rozhodování. Jedni i druzí jsou mu blízcí. Komu Ježíš patří víc? Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?" (33) Tu větu nepovažuji za chladnou řečnickou otázku, na níž tazatel zná odpověď předem. Kdo je má matka a moji bratři? Z té otázky sálá vážné zamyšlení. Kde jsem vlastně doma? Kde je moje nejvlastnější místo? Kam patřím se svým životem? Znovu, dnes již podruhé, vidíme, že se Pán ocitá v situaci, kterou zažívá každý člověk, zejména v mládí. Hledání svého místa. Ani Kristus nebyl téhle otázky ušetřen. Vyrostl v určité rodině a ta je mu těsná. Vykročuje za vlastním cílem, kterým nejsou hoblíky a dláta z tesařské dílny v Nazaretu. Ježíšovo poslání je jiné, důležitější. Vyhlašovat království. Ježíše přitahuje veliké poslání a zároveň ho k sobě táhne rodina. Úžasná chvíle. Okamžik, kdy se rozhoduje. Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a promluvil. (34) Možná teprve až tohle rozhlédnutí po lidech lačnících po Bohu Ježíše definitivně utvrdilo, že má smysl všechno vsadit na Boží království. Řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (35) Pouto ke Stvořiteli je pro Ježíše silnější než rodinná pouta.
Jaká proměna! Z toho shluku zvědavců se stává rodina Božích dětí. Kristus je mezi nimi doma. Není to ledajaká parta, která se pod jednou střechou dobře baví při společné večeři. Pojítkem Ježíšova společenství je Boží vůle. Nasazení pro Boží záměry. Chuť udělat něco kloudného se světem, aby se tady dalo lépe žít, neboť právě život Boha zajímá. Sestry a bratři, Pán Ježíš je doma ve společenství, kde se lidé spojují k vůli Bohu. Je síla zažít takové společenství. My je jako sbor vytváříme pravidelně při nedělních shromážděních. A silně je lze zažít i jinde. Mnozí jste to okusili v šedesátých letech ve sdružení mládeže. Někdo jiný zase na Travné, ve Vrbně nebo na Zbytově, či na vandru po horách s biblí v ruksaku. Někdo zakusil zájem o Boha v ekumenickém společenství v Taizé. A během dalšího týdne to budou zažívat mládežníci z našeho seniorátu při pobytu v Beskydech. Kristus je doma tam, kde lidé pátrají po Bohu. My jsme jeho rodina.
Domnívám se, že lidskou blízkost a společenství máme nabízet svým nevěřícím současníkům. Doba klade důraz na jednotlivce. Každý sám za sebe. Rodiny jsou rozpadlé nebo roztříštěné a postrádají společné zážitky. Často se společně jenom konzumuje jídlo, jízdy autem, hodiny před televizní obrazovkou. A do toho Kristus říká: Soustřeďte se na Boha. Je povzbudivé uprostřed přebujelého individualismu najít skupinu lidí, kterým dohromady o něco pořádného jde. Kteří nejsou každý sám za sebe, nýbrž společně za Boha.
Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. Jsme blízko Ježíšo-vi, když žijeme podle Boha. Jsme tak blízko Ježíšovi, že nás označuje za své příbu-zné. Vyznamenání i upozornění. Církev je Kristovou rodinou. Jak jsem ale říkal na začátku, rodina (i rodina Ježíšova) je křehké společenství, poznamenané nedokona-lostí. Plné napětí, nesplněných očekávání, neporozumění, zloby i násilí. Také v církvi jsou naše vzájemné vztahy nahlodány hříchem. Se smutnou názorností nám to připo-mnělo minulé úterý, kdy v již zmiňovaném francouzském Taizé jedna ukřivděná ses-tra při bohoslužbách ubodala bratra Rogera. Smutné věci se dějí i v Ježíšově blízko-sti, i tam, kde se hledá vůle Boží. Ovšem Ježíšova blízkost pomáhá takové věci u-nést, neboť Boží vůle je, aby ani jeden bratr, ani jedna sestra nabyli ztraceni na věky.
Sestry a bratři, něco málo z Ježíšova soukromí se odkrylo našim zrakům. Kdyby se bylo poodhalilo víc, možná zahlédneme, jak pozdě večer Ježíš „vyšel ven a své blízké něžně s láskou přivítal." Pouze nevděčník zapomíná na ty, kteří ho mají upřímně rádi. Jenže my tak daleko nevidíme. Nic nám však po dnešku nebrání v tom, abychom v Ježíši viděli svého bratra, který nám pomáhá chápat a činit vůli našeho dobrého Otce. Amen. Amos 5,4-7.10-15 119,5-8; 624; 541;559 Ef 2,17-19
| < Předchozí | Další > |
|---|
