Ach, ta moje paměť! Jsem to ale hlava děravá! Těmihle a jinými průpovídkami si ztěžujeme na svou zapomnětlivost. Sestry a bratři, kdo z vás ještě nikdy nic nezapomněl? Takový člověk snad ani neexistuje. Každému z nás se občas něco z hlavy vytratí. A pak mrzutě chodíme a hledáme, kam jsme to jen dali, anebo marně vzpomínáme, co jsme měli koupit, co vyřídit, vracíme se pro zapomenuté deštníky atd., atp. Se špatnou pamětí se žije těžce. (Já, třicátník, vás starší nemusím přesvědčovat, co dokáže tzv. skleróza.) Se špatnou pamětí se těžce žije a také se těžce věří. Víra se totiž bez paměti neobejde. Ale začněme pěkně od začátku.
Dnešní evangelium nás uvádí do Jeruzaléma. V hlavním městě židovského náboženství bylo tenkrát obzvlášť těsno. K výročním oslavám se sešly tisíce poutníků, z nichž jeden ztropil skandál. Patřilo k poutnickým povinnostem navštívit chrám a provést v něm určité úkony. Na posvátných místech je odjakživa nutné chovat se uctivě. Vy tu událost znáte, takže víte, že původcem onoho pověstného skandálu byl Ježíš. Na nádvoří rozehnal prodavačům dobytek a rozházel směnárníkům jejich stánky s penězi. Nevídané, neslýchané, nestoudné! Ježíš narušil klid chrámového prostoru. Způsobil povyk. Dokonce sáhl k násilí: pořídil si bič a použil ho. „Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (16) Tímto heslem obhajuje svůj nečekaný výbuch nevole. A kolemstojící lidé jen udiveně koukají, jak Ježíš vyvádí.
Pokaždé čtu tento příběh s určitými rozpaky. Kdybych se byl nachomítl k oné situaci, jistě bych byl hleděl vyjeveně jako všichni ostatní. Nechápal bych, proč se Ježíš rozčílil. Vždyť se nic neobvyklého nedělo. Všechno dobře fungo-valo, jelo ve vyjetých kolejích. Kdo si chtěl koupit zvíře k obětním obřadům, mohl tak učinit přímo v chrámu. Kdo chtěl peněžitým darem přispět na bohulibé účely, mohl si opatřit vhodné mince rovnou na místě. Obchody se hýbaly, pení-ze se točily, hospodářství vzkvétalo. Proč do toho Ježíš začal šít? Proč rozvra-cel to, co se osvědčilo? Proč se choval zběsile jako prachsprostý chuligán?
Stojíme před otázkou, jak chápat Ježíšovy činy. Jsou pouhým výtržnictvím, nebo za nimi vězí něco hlubšího, něco významnějšího? Otázka jak chápat Ježíšovy činy je i pro nás podstatná. Co pro nás Kristus vlastně dělá? K pochopení Ježíšových činů je potřebná paměť. Umět se rozpomenout a objevit souvislosti. Diváci, kteří tenkrát na Ježíše hleděli, nechápali. V paměti jim nic nenaskočilo a oni měli před očima jenom fanatického výtržníka, který dělá nepořádek. Naštěstí však paměť zapracovala učedníkům a připadl jim na mysl biblický verš. Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ,Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ (17)
Nebýt paměti učedníků snad až podnes by zůstalo Ježíšovo chování v chrámu nejasné a tajemné. Jenže učedníkům se Bohu díky rozbřesklo. Když viděli svého mistra s bičem v ruce, tak nad tím neobyčejným obrazem přemýšleli. Listovali vzpomínkami, jestli už někdy něco podobného nezažili. Jestli o něčem podobném nečetli v bibli, neboť bible Pána Ježíše vždycky zajímala a on ji vtahoval do života. (Do života svého i cizího.) A poněvadž také učedníci měli bibli rádi a znali ji, vzpomněli si na výrok z 69. žalmu. Horlivost o tvůj dům mne strávila. (Ž 69,10)
Žalmista zpívá smutnou písničku. Ocitl se na dně. Obklopují ho lidé, kteří jej nenávidí. Ač se snažil o dobro, oni mu působí zlo. Staral se o Boha, zatímco druzí se starali pouze o sebe. Všichni se proti němu postavili, když šel cestou zbožnosti a bohabojnosti. Zaujetí pro Boha a Boží věci, to obrovské zaujetí žalmistu zcela pohltilo. Horlivost pro tvůj dům mne stravuje. Když učedníci spatřili, jak Ježíš jde proti všem zvyklostem, jak je najednou sám ve svém úsilí, jak urputně brání Boží čest, vzpomněli si na dávného žalmistu. I on byl sám - sám proti všem, sám pro Boha. Takový byl Ježíš ve vyhraněných chvílích. Kde jiní přimhouří nad nepravostmi oko, on vidí ostře a rozlišuje. Kde my snižujeme laťku, on neslevuje. Kde se my zařazujeme do pochybné společnosti, tam on ztropí skandál. Náročně trvá na svém. Člověk je člověk a Bůh je Bůh. Boha si nelze ochočit, ani si z něho nelze udělat součást obchodní strategie, ani pojišťovnu hříšné duše si z něj nelze udělat. Na nádvoří jeruzalémského chrámu stojí Ježíš sám proti ostatním. A učedníci ho chápou, rozumějí mu, protože si vzpomněli na biblický verš. Díky paměti vědí, že horli-vost pro Boha a tím i pro jeho dům přivádí řádného člověka do vypjatých situací.
Učedníci chápou, ale ostatní nepochopili. Pohoršeně vznášejí námitky. Řekli mu: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?" (18) Chtějí po Ježíši vysvětlení. Ale copak je zde nutné něco vysvětlovat? Žádný člověk přece nepotřebuje zvláštní průkazku, aby směl vzdorovat špatnostem. Ježíš vyhnal z chrámu prodavače a směnárníky, protože tam vadili. Prostě se mu nelíbila jejich přítomnost. Neměli se svými krámy zavazet Boží přítomnosti. Kdo tohle nechápe, kdo nechápe jednoduchou věc, že se Ježíš zastává Boha a Boží výlučnosti, kdo tohle nechápe, tomu je marné cokoliv vysvětlovat. Proto Ježíš dává tazatelům jinotajnou odpověď. „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." (19) Jinak řečeno: Mám svůj důvod, ale tomu vy nerozumíte, poněvadž nechcete rozumět. A posluchači přesně podle očekávání zůstávají nechápaví. Řekli: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" (20) Vedou si svou. Pořád myslí jenom na cihly, vápno a kamení, z nichž je chrám postaven. Samozřejmě je nesmysl tvrdit, že takový chrám někdo postaví sám za pár dnů. Jenže Boží chrám je víc než stavební materiál. Boží chrám je víc než koloběh obřadů, obětí a peněz. Boží chrám znamená Boží přítomnost. Na chrámu je důležitý Bůh, Bůh přebývající mezi lidmi.
Ježíšův rozhovor s odpůrci i předchozí incident s prodavači se týká Boží přítomnosti ve světě. Bůh přišel v Kristu za lidmi. Kdo se setkává s Ježíšem Nazaretským, ten zakouší Boží blízkost. Kdo žije s Kristem, ten je kdekoliv na světě v chrámu. Svým evangeliem, svými povzbudivými slovy a svými laskavými skutky Ježíš kolem sebe vytvořil chrám. Nemusíme se plahočit po svatých místech. Co se dřív odbývalo ve svatyních, my získáváme u Ježíše. U Ježíše přijímáme odpuštění a vyznáváme viny, čerpáme sílu pomáhat, u Ježíše nacházíme naději pro budoucnost. Živý Kristus je chrámem živého Boha. Proto Ježíš říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Ježíšovým pohřbem nekončí Boží přítomnost mezi lidmi. Třetího dne je hrob prázdný, smrt je přemožena a Kristus žije. Povstal z mrtvých a s ním povstal i náš chrám. Co říkal Ježíš, platí. Bůh je mezi námi.
„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Ježíšovi posluchači nechápou. Při slově chrám myslí na zděnou stavbu. On však mluvil o chrámu svého těla, poznamenává s odstupem času evangelista Jan. (21) Když se tenkrát v Jeruzalémě Ježíš tak divoce dostal do střetu, pouze učedníci rozuměli jeho horlivosti. Když ovšem mluvil o chrámu zbořeném a do tří dnů postaveném, nerozuměli mu už ani učedníci. Museli si počkat až do velikonoc, než pochopili nesmírný zázrak života. Když pak byl vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. (22)
Učedníci se rozpomenuli. Dnes již podruhé čteme, že se uplatnila paměť. Učedníkům se ze vzpomínek vynořilo cosi, co napomohlo jejich víře. Prve to byl biblický verš, jenž osvětlil Ježíšovo chování. V tomto druhém případě učedníci vzpomínají, co s Ježíšem zažili. Po letech si uvědomují, jak to bylo. Dochází jim to a vybavuje se v paměti: Ano, on to říkal. On povídal, že vztah k Bohu nebude zničen smrtí. Že jej hrob neudrží a on třetího dne znovu vytvoří svůj chrám, chrám pro všechny, chrám evangelia.
Sestry a bratři, se špatnou pamětí se těžce žije. Jak vidíme, bez paměti by neexistovala ani církev. Učedníci, kteří by nepamatovali ani na bibli, ani na svého mistra, nejsou žádní učedníci. Paměť je klíčem k víře. Abychom věřili, musíme aspoň trochu znát, co Bůh říká a co koná v našich životech. Evangelis-ta Jan na zkušenosti učedníků ukazuje, jak paměť odemyká víru. Rozpomněli se a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. Není zbytečné znát nazpaměť biblické verše. Jejich moudrost se vynoří ve vhodný okamžik. Stejně tak není zbytečné vzpomínat na to, co jsme zažili. Až po letech nám paměť ve vzpomínkách odhalí, jak nás Bůh věrně doprovázel. A my uvěříme, že nás Pán bude doprovázet i dál - i v nemoci, i v umírání, i ve smrti až do vzkříšení. Amen.
Písně: 85, 632, 196, 449 čtení: Jr 7,1-11 poslání: Jd 17-21
| < Předchozí | Další > |
|---|
