Bohoslužby v Zábřehu 22.února 2015

Mk 1,12-15

Milé sestry, milí bratři, má školní léta byla čas od času zpestřena takovým zajímavým cvičením. Vyběhli jsme na hřiště a oblékali se do gumáků, pláštěnek a igelitových sáčků. Pro nezaujatého diváka to musel být velice legrační obraz, nám ale do smíchu nebylo. Vždyť jsme cvičili reakci na výbuch atomové bomby. Nic jsme nemohli ponechat náhodě. Sice byl mír, ale na druhou stranu člověk musel být připraven na záludný nepřátelský útok. A tak jsme výuku měli zpestřenou školením a cvičením toho, jak se zachovat, když bude vyhlášen poplach, nálet, chemický útok a tak podobně. Naše bdělost nemohla být jen teoretická, už jako žáčci jsme museli být stále zkoušeni a drženi v pohotovosti. Nicméně nikdo z nás si neuměl představit, jak by to dopadlo, kdyby se skutečně něco stalo. Jedno přísloví říká, že v nouzi poznáš přítele a právě ta situace nouze, čehosi krajního, to je teprve ta skutečná zkouška. Možná si to umíme vybavit ze svých dětských let docela dobře. Něco jiného bylo odříkat básničku doma rodičům, něco jiného pak před plným hledištěm v kultůráku. Zkrátka je zkoušení a pak je procházení skutečnými zkouškami.

O Ježíši jsme dnes četli, že po křtu v Jordáně byl vyveden na poušť a tam ho satan pokoušel. Dalo by se říct, že právě toto je ta skutečná zkouška. Nejde v ní jen o to, jak je teoreticky připraven, ale o to, jak obstojí, když se postaví tváří v tvář těžké situaci. Evangelista Marek toho k onomu pokoušení moc neřekne. Byl na poušti čtyřicet dní, byl mezi dravou zvěří a byl obsluhován anděli. To je všechno. Co se skutečně dělo si můžeme jen domýšlet. Každopádně všechny ty tři věci jsou sami o sobě docela zajímavé a právě ony tvoří prostor pro onu zkoušku. Čtyřicet dní na poušti je docela náročné. Je to doba, na kterou se stěží dá vzít dostatek zásob. Alespoň pro jednotlivce. A tak se Ježíš dostává do podobné situace jako Boží lid, který táhl z Egypta do zaslíbené země. Je to krásná symbolika, čtyřicet let putovali, Ježíš je čtyřicet dní zkoušen. Nicméně symbolika je jen v tom čísle. Izrael putoval těch čtyřicet let nikoliv kvůli zkoušce, ale z trestu. Putoval tak dlouho, aby se očistil a připravil na nový život. A právě v tom můžeme vidět určitý rozměr i toho Ježíšova pokušení. Jistě nic nejedl, nepil, neměl se moc kde ukrýt a pohodlně vegetit. To všechno ale míří k jedinému. Očistit se, nechat zaniknout to, co není pevné, co neobstojí, co může člověka zradit. A tak těch čtyřicet dní je doba, kdy se již ukáže, že všechno není v pohodě, ale dojde na extrémní situaci a bude třeba se rozhodnout. A právě tehdy přichází ke slovu satan. Zkouší pevnost lidského přesvědčení, odhodlanosti, věrnosti. Právě v tom smíme vidět podstatu Ježíšova zkoušení. Nejde o nutnou prověrku, ve které musí stůj co stůj obstát. Jde o prozkoušení a růst k dokonalosti. Není účelem nedostatek umě zamaskovat, je účelem nedostatek odstranit. V tom se asi tato zkouška liší od toho, čím jsme jako zkouškami procházeli ve škole, včetně toho našeho pobíhání v pláštěnkách. Nedostatky určitě byly, ale účelem bylo projít a nedostatky tím pádem zamaskovat či nějak jinak obejít.

Kromě satana doléhá na Ježíše i přítomnost dravé zvěře. Čtyřicet dní na poušti člověka vyčerpá, unaví. Dravá zvěř zase vyděsí. Je to nebezpečí, které může přijít rychle a nedá se na něj ani moc připravit. Je to problém, který nevychází z naší situace, ale z prostředí, ve kterém se nacházíme. Takže i to dokáže člověka prověřit, prostředí se všemi teoretickými nesnázemi a vlivy. Jak v tomto obstát? Přizpůsobí se, nebo zůstane pevný? Propadne panice a uteče, nebo najde sílu zůstat, postavit se nebezpečí a nenechat se jím ovládnout? Takové zkoušení je dost záludné, ne vždy si ho člověk plně uvědomí. Pro Ježíše bylo ale nezbytné. Vždyť později se bude muset vyrovnat nejen s tím, že mu docházejí síly, že jeho boj mu přijde marný, ale bude stát tváří v tvář i tomu, že má mnoho nepřátel, kteří mu usilují o život. To, co káže a dělá, se jim nelíbí a může mu to přinést veliké komplikace, vězení a dokonce i smrt. Obstát i v takové zkoušce je tedy důležité, protože ukazuje k tomu, na čem stojí lidský život, čemu dává přednost.

Kromě satana a dravé zvěře se píše ještě o přítomnosti andělů. To budí spíše dojem, že přicházejí až když je po všem. Nicméně i ti andělé můžou být součástí zkoušky. Být obsluhován anděly je něco úžasného. Taková věc se člověku musí určitě líbit. Ale na druhou stranu, dovolí ji člověk? Být obsluhován anděly, to znamená přijímat péči z Božích rukou. A přijímat péči z Božích rukou není možné bez toho, aby člověk Bohu důvěřovat, aby se mu odevzdával. Nechat se obsluhovat anděly není o tom, že člověk přijme Boha za svého služebníka, ale přijme jej jako svého pána, stane se jeho dítětem. I v tom tedy můžeme být člověk zkoušen. Jak dalece nechá volnost Božímu působení v jeho životě a jak dalece se bude snažit obsloužit sám? Čemu dá přednost a na co položí důraz Ježíš? Bude chtít být až příliš samostatný a na Bohu nezávislý, nebo potvrdí svoji roli Božího dítěte a tím přijme i to, aby o něj andělé pečovali? Není to tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Vždyť si to určitě uvědomujeme i ve svých životech. Dát péči o svůj život do Božích rukou není vůbec samozřejmé a spíš se snažíme, abychom byli soběstační a na Bohu nezávislí. Když už nám nezbývají síly, nebo si nevíme rady, rádi se k Bohu obrátíme, ale to je něco zcela jiného, než se odevzdávat do jeho rukou, než se stávat jeho dítětem a nechat se pak obsluhovat i anděly.

Zkoušení, které na Ježíše přichází není jen nějaká formalita. Přichází, aby se ukázalo, co v něm skutečně je, jestli je opravdu všechno v pořádku. Jak už jsem zmínil, nejde o to nějak projít, získat potřebný počet bodů a doufat, že to bude stačit. Zde to musí být stoprocentní. Důvodem je skutečnost, že se jedná o lidskou spásu. V Ježíšově působení se nedá postupovat způsobem pokus – omyl. Toto působení musí být pevné. Proto je podroben zkoušce, která se docela vymyká tomu, co si pod zkouškou obvykle představíme. Nicméně je zřejmé, že procházíme podobnou cestou. I nás Bůh prověřuje, zkouší, a hledá tak naše nedostatky. A nás se na ně snaží upozornit. To je nesmírně důležitý moment. I naše zkoušky mají odhalit nedostatky v našem jednání, v našich vztazích a samozřejmě vztahu k Bohu. Jsme zkoušeni, prověřováni, abychom se stali pevnějšími. Neprocházíme zkoušením kvůli lidem, abychom obstáli před nimi, ale kvůli Bohu. Snad proto se také Ježíšovo pokušení odehrává na poušti. Není to jen místo, kde se člověk ocitá Bohu zcela vydán, ale je to také místo, kde nejsou žádní další svědkové. Jak všechno dopadne vlastně nikdo nevidí. Kdyby se Ježíš někde nechal svést, nikdo vlastně nic neuvidí. I naše zkoušky tak tedy probíhají. Nemusí je kolem nás nikdo vidět a tak jsme vlastně v dalším pokušení. Když nikdo nic neuvidí, jak pozná, že jsme selhali? Představme si, že byste dělali řidičák stylem, že vás komisař pustí do provozu, ale ani on, ani instruktor v autě nebudou. Pojedete sami a jediné, co bude rozhodovat je to, jestli dojedete do cíle. Kolik řidičů by takto zakrylo různé chyby, kterých se dopustí, neřeklo by o svých selháních? Proč by to dělali, když to nikdo nevidí? A to je pokušení, které číhá i na nás. I když je potřeba říct, že zase tak bez následků to není. Sice nikdo nic nevidí, avšak vidí to Bůh. A co je nejdůležitější, pokud své nedostatky prostě zamlčíme jen proto, abychom vypadali dobře, abychom budili dojem, že vše zvládáme, ničemu vlastně nepomůžeme. Ono se to později projeví. Možná právě tím, že až dojde na nějaký problém, tak selžeme, zapřeme Boží lásku, popřeme svou víru.

Zcela jistě není nic příjemného, když má být člověk zkoušen. Bojíme se toho, že neuspějeme, že nebudeme tak dobří, jak by se očekávalo. Máme obavy, protože myslíme hodně na sebe. Přemýšlíme o tom, jak to my sami zvládneme, jak dopadneme. Ovšem Ježíš ve svých zkouškách ukázal trochu jinou možnost pohledu i na naše zkoušení. Je třeba si uvědomit, že přece nejde na prvním místě o nás. Cestou k tomu, abychom obstáli, je nemyslet na sebe, ale myslet na dílo, kvůli kterému jsme zkoušeni. Jde o to, abychom znali, věděli a uměli tím sloužit. Jde o to, abychom byli dobře připraveni na službu evangeliu, ke které nás Bůh volá. Je tedy dobře, když si uvědomíme své chyby a připustíme selhání, když poznáme, že nedokážeme tak vzdorovat nástrahám toho zlého, jako Ježíš. Současně s tím totiž poznáváme, jak se stále potřebujeme od Ježíše učit. Nejsme hodovými učedníky, nejsme mistry, ale máme stále své nedostatky a právě ty smíme Bohu předkládat, abychom našli cestu jejich překonání. Právě ta nejtěžší zkouška na nás čeká v tom, jak k těm jiným zkouškám přistoupíme, jak naložíme s tím, když v nich neuspějeme. Budeme hledat omluvu, budeme hledat polehčující okolnosti a spoustu dalších výmluv, které naše selhání zrelativizují, nebo budeme raději hledat Boží pomoc? Co nám i naší službě asi nejvíc pomůže? Ježíš ukazuje k Bohu a jeho milosti, se kterou překrývá selhání, jež mu vyznáváme. Obstát ve zkouškách tak znamená najít sílu postavit svůj život na této milosti.

Pane Ježíši, odolal jsi pokušením toho zlého. Ne proto, že by tvé tělo bylo tak silné, ale proto, že tvůj Duch tak silně spoléhal na Boží pomoc. Dej i nám obstát ve zkouškách ne pro naši dokonalost, ale pro naši víru a tvou milost.

Amen.