Bohoslužby v Zábřeze 31.prosince 2018
J 1,1-18
Milé sestry, milí bratři, končí kalendář a s ním taková ta svátečnější část vánoční doby. Odtržení toho posledního lístku nás často vede k zamyšlení, jaké byly ty předchozí lístky, jaká přinášely očekávání, co z nich se naplnilo, co naopak zůstalo prázdné. Je patrné, že za mnoho věcí můžeme být vděčni. Vždyť nelze přehlédnout Boží blízkost v mnoha situacích, do kterých jsme se dostali a poznali, že Bůh je ten, kdo kolem nás jedná. Z takových chvil máme vždy radost a posiluje nás to. Každý Boží dar, který si člověk ve svém životě uvědomuje, působí jako vzpruha pro jeho další jednání i očekávání přicházejících dní. Kromě radosti si ale uvědomujeme i existenci chvil naprosto opačných. Něco špatného jsme učinili, někoho blízkého ztratili, zavalily nás špatné zprávy. A to pak člověka zaplavuje pocit, že Bůh může být také vzdálen, že cesta s ním není jen radostná, ale i pěkně náročná. Ta náročnost není ani tak v tom, že se musíme vyrovnat s nějakými nepříjemnostmi, ale spíš v tom, že najednou Boha buď nedokážeme kolem sebe vnímat, nebo nedokážeme porozumět jeho záměrům. A jak už to tak bývá, častěji nám na mysl přijde, že slunce se někdy zakryje mraky a je zataženo, než to, že ty mraky také zase zmizí a slunce krásně svítí.
Situace, kdy stojíme na konci něčeho, vyvolává v člověku mnohé asociace. Na počátku adventní doby jsem mluvil o jednom zážitku s tunelem. A obraz tunelu mne napadá i teď. On tunel se většinou neobjeví z ničeho nic. Cesta se nejprve pomalu zařezává do nějakého svahu, člověk už cítí, že se šeří. A pak je to zde. Je před ním cosi temného a tajemného. Je evidentní, že cesta vede dál, pokračuje skrz to temné a tajemné. I když ze zkušenosti víme, že to přece nic není, vždyť za tunelem bude zase krásná cesta, stejně jako po noci přijde ráno. Ale zkušenost je jedna věc a tma před očima věc druhá. Ještě na fakultě jsem měl takový „soukromý“ seminář s profesorem Balabánem. Ostatní studenti zrovna nepřišli. A pamatuji se, jak jsme zrovna rozebírali jistotu toho, že ráno vyjde slunce. Neumíme si představit, že to bude jinak. Ale starověký Egypťan to prožíval jinak. Slunce mu bylo bohem a tak každý západ v něm vyvolával úzkost a každý východ neskutečnou radost. Východ slunce byl znamením vítězného boje, proto nikdy nebylo samozřejmé, že tomu tak bude. Naše vnímání je někde trochu jinde. Slunce není bůh, který musí porazit jiného boha, aby se zase vyhouplo na oblohu. Je součást Hospodinem stvořeného řádu. Slunce ve dne, měsíc v noci, to je přeci Boží dílo, o kterém se mluví už na první stránce Bible. Proto vstříc noci nemusí ctitel Hospodinův hledět s úzkostí a nejistotou, ale může věřit tomu, že slunce opět vyjde, že jeho cesta temnotou vede ke světlu. Jenže jak, už jsem se zmínil, toto je sice vyznání určité jistoty, ale tato jistota vypadá trochu jinak, když je tunel v nedohlednu, a jinak, když stojíme v jeho portále hledíce do temné trouby.
Máme za sebou kus cesty. Letos to bylo ještě podtrženo tím, že naše církev si připomínala, že tato cesta se dějinami vine již celé století. Stokrát již ti, kdo toto společenství tvoří, stáli na prahu nového roku a kladli si otázku, co bude dál? A je zřejmé, že před těmi sto lety byl ten pohled do tunelu procházejícího na další úsek také plný otázek, jaká ta další cesta bude? Co nás potká, co se vše odehraje. Přijdou mnohé zkoušky a výzvy. Jak v nich obstojíme? Vždyť zde bylo něco zcela nového, co se dalo těžko nějak předvídat, nějak plánovat. Mnohé zkoušky byly těžké a nepřinesly vždy radost. Ale nakonec stejně znovu stojíme před dalším tunelovým portálem a čekáme další výzvy, klademe si posté otázky po budoucnosti církve i našeho společenství. Vždy je v tom kus nejistoty vzdor mnoha dobrodiním, která nám Bůh v minulosti prokázal. Je to podobné jako ona zkušenost s východem slunce. Všechno to víme, všechno to zařadíme do nějaké rovnice, ze které nám vyjde, že vše bude v pořádku. Ale stejně. Stejně nad ujištěním požehnání let minulých stojí realita tmy, do které člověk kouká. A s ní v ruku v ruce stále hlodá myšlenka, že přeci jen může být ještě hůř, než bylo, případně že možná jsme přežili i mnohé bouře, ale nedělá nám dobře pocit, že nás opět čekají a opět jimi budeme muset procházet.
Nic jiného než udělat ten krok dál temnotou nám nezbývá. Nedá se jít jinudy. Tunel před námi není vítanou zkratkou, ale nutností. Výzvy, které jsou před námi a které v nás vyvolávají jisté napětí, se nedají obejít, je potřeba se jim postavit. Nezměníme tuto situaci, ve které se nacházíme. Změnit můžeme jen to, jak se s ní vyrovnáme, jak se na ni podíváme. Stojíme na prahu něčeho, o čem nic moc nevíme. Jsme posíleni zkušenostmi, myšlenkami na to, že přece tolikrát jsme touto cestou šli. I když byla pokaždé jiná, přeci jen jsme prošli. Nešli jsme totiž sami a to je něco, co dodává více odvahy než ohlížení zpět a racionální zhodnocení situace.
Když se díváme na cestu před sebou, můžeme si vzpomenout na příběh, který jsme před týdnem slyšeli. Uprostřed noci, v době zmítané pýchou mocných a určitým fanatismem těch, kterým se to nelíbilo, se narodilo dítě. Bůh jako nemluvně přišel na tuto zem, stal se jedním z nás. Narodil se rodičům, kteří také měli před sebou cestu plnou otázek a nejistoty. Že vše nešlo hladce podle jejich představ jsme včera slyšeli ze svědectví Lukáše, Ježíš se jim ztratil při pouti v Jeruzalémě. Ale i Matouš přidává svědectví toho, jak krátce po narození museli opustit svou zemi, protože jim šlo o život. A když jsme již u těch svědků Ježíšova života, za pozornost stojí i to, co k narození Ježíše dodává Jan. Je v tom jistá poezie. Ježíš se narodil jako dítě. Bůh se v betlémských jeslích stal nemluvnětem. Ovšem Jan začíná právě vyznáním o slově. Na počátku stojí slovo a toto slovo se stává tělem. Jako nemluvně Bůh nepoužívá slova. Přesto jeho slovo právě v těch betlémských jeslích zaznívá. Nikoliv bezradným pláčem dítěte, ale právě tím pokojem, který se najednou rozprostírá celou rozbouřenou zemí. Je to krásné tajemství Božího příchodu. Tajemství, které nebudí ani paniku, ani pocit vyloučenosti, ale ze kterého naopak přímo zaznívá: pojď mne odhalit. Když hledíme do tajemna tunelové trouby před námi, můžeme si vybavit tajemství betlémské noci. Co jsme vypátrali, co se nám objevilo před očima? Co se to vyjevilo z temnoty? V čem přišel pokoj na rozbouřené moře? Temno a ticho, které z oné tajemné cesty před námi čiší, dává zaznívat právě tomu, že slovo se stalo tělem. Právě tak jedná Bůh. Není slyšet, kolem je jen ticho protržené pláčem či nejasným zvukem zvířectva. Ale právě v tomto tichu poznáváme, co znamená jeho slovo.
Když se rozhodneme vstoupit do onoho tunelu, můžeme si dodat odvahu třeba zpěvem. Můžeme si něco říkat. Sám do tich vydávám hluk a tak se přestávám bát. To, co ve mně vzbuzuje strach, přehluším. I tak se dá postavit výzvám, které na člověka čekají. Budeme je ignorovat tak jako ticho tunelu tím, že tam vneseme svou aktivitu. Mnoha slovy se můžeme tedy ujišťovat, přesvědčovat, posilovat, že bude dobře, nějak přeci bylo a tak zase bude. Použijeme svá slova, která budou znít nám, našim posluchačům. Slovem zaženeme rozpaky a nejistotu. Jenže pokud těch slov bude mnoho, můžeme třeba ochraptět a pak najednou budeme tam, kde jsme byli. A nebo těch slov řekneme tolik, že přes počáteční posilu jim najednou sami přestaneme věřit. Vždyť mnoha našim slovům navzdory, ticho a temno toho tunelu neskončí. Nezmizí napětí toho, co bude na dalším kroku.
Na počátku bylo slovo, a toto slovo se stalo tělem. Tvůrčí Boží slovo se stává hmatatelné. To ukazuje k další možnosti, kterou při vstupu do onoho tunelu máme. Je zde něco něco hmatatelné, něco, čeho se můžeme chytit. Nemusíme hlučet, abychom potlačili svůj strach a obavy. Můžeme se někoho chytit. Můžeme cítit, že nás drží ruka někoho druhého. Je to zvláštní, jak potom na nás to ticho a tma působí. I když si je uvědomujeme, i když je vnímáme, nevzbuzují strach. Přestáváme vnímat nejistotu toho, co bude na dalším kroku. Je-li někdo s námi, nemusíme spoléhat sami na sebe. A právě to je ten zdroj pokoje, který Bůh v betlémské stáji přináší lidskému životu. Nezaplavuje nás spoustou slov, ale jeho slovo se stává například rukou, které se můžeme držet a která nám dodává odvahu při cestách různými nejistotami.
Hledíme vpřed a nevidíme nic jasného a určitého. Nevíme, co přinese další krok cesty, kterou se vydáváme. Ale jedno vědět můžeme. Víc než spousta slov, kterými se sami chceme ujistit o pokoji, je možnost uchopit ruku, která se nám nabízí. Nevíme, kolik budeme mít sil, ale víme, že Bůh bude s námi. I když ho neuslyšíme, i když naši cestu zaplaví jeho mlčení, mlčet nebude. Jen místo mnoha slov nás prostě chytne za ruku.
Pane Ježíši, nevíme nikdy, co nás čeká, nevíme, jak se vyrovnáme s tím, co je před námi. Ale víme, že s námi budeš ty. Prosíme, dej nám svůj pokoj na další cestu, dej nám, ať tě smíme poznávat i když nás nezaplaví spousta slov.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
