Bohoslužby v Zábřeze 23.prosince 2018
Lk 1,39-45
Milé sestry, milí bratři, když jsem se začetl do příběhu o setkání Marie a Alžběty, říkal jsem si, že tento text v sobě nese mnoho zajímavé symboliky. Vždyť se v nich potkávají dva různé světy. Nejen kvůli věkovému rozdílu, ale také vzhledem k různosti zkušenosti, která stojí na počátku jejich těhotenství. Alžběta je pokročilého věku a neplodná. Takových žen se ale v dějinách Božího lidu najde víc. Bůh se smiluje a obrazně řečeno otevře jejich lůno, aby mohly být matkami. Oznámení početí nového života je tak velikou radostí, která doposud v lidském životě chyběla. Stát se součástí Božího plánu tak nepřináší větší komplikaci do jejího života. Marie je ne tom úplně jinak. I její početí je neobvyklé. Je mladá, svobodná, je panna. Stal se zázrak, dotkla se jí Boží milost, jenže tento dotek nemusí být zrovna jen zdrojem radosti. Nepřináší něco, co by dlouho očekávala, co by v životě postrádala a teď se konečně dočkala. Zázrak v jejím případě nevede její okolí k uznalému chvalozpěvu nad Božím dílem, ale spíše k rozpakům nad její čistotou, věrností, nad jejím charakterem. Být těhotná a bez manžela nebylo tenkrát společensky tak tolerováno jako dnes. A odkaz na setkání s andělem a dílo svatého Ducha tenkrát jako dnes vyvolává spíše úsměv a myšlenky o snaze se nějak ze situace vymluvit.
Tato rozdílnost situací Marie a Alžběty nás může odkázat i k rozdílnosti toho, jak Bůh různě jedná v lidském životě. Alžbětu si můžeme zařadit do světa, který vzhlížel k Bohu, ale hodně věcí záleželo na člověku. Plnění přikázání Zákona, následování Hospodina skrze cestu různých obětí, to dává na první místo lidskou aktivitu. A dává to celkem smysl, spása je výsledek jednoduché rovnice. Bůh dává Zákon, člověk ho poslouchá a když se mu to bude dařit dojde spásy. Dočká se odměny. Tento přístup Boží v sobě nenese žádné pohoršení, nevybočuje z běžných představ své doby. Marie se naopak stává předznamenáním cesty spásy, která vyvolá otřes, nepochopení, mnoho dohadů, podezření, stane se dokonce skandální. Kroutíme nechápavě nad tím, jak panna může otěhotnět a hledáme různá vysvětlení, která sílu zázraku otupují. Jenže stejně nechápavě můžeme kroutit hlavou nad spásou, která se děje skrze oběť Ježíše na kříži a následné vzkříšení. I zde se pokoušíme najít nějaké rozumné vysvětlení, ale moc to nejde. Jediným výsledkem je určitá relativizace celého díla. Početí panny stejně jako vzkříšení z mrtvých ukazuje jen k jednomu – všechno se může dít jen Boží mocí. Jen Bůh sám ve svém jednání může přinést nový život.
Marie a Alžběta ukazují k rozdílným světům, ale v jejich setkání se setkávají i tyto dva světy. To můžeme vnímat na pozadí jejich rozhovoru. Na běžný Mariin pozdrav reaguje Alžběta dost nezvykle. Je naplněna Duchem svatým a pronáší k Marii slova požehnání a také údivu. A tak v prokázání úcty Alžbětě můžeme vnímat Ježíšovu úctu k jeho kořenům, svázanost jeho díla s historickým Izraelem. V Alžbětině dobrořečení pak je poznat, že Duch oživuje svědectví Božího lidu, která ukazují k narození Mesiáše, ukazují, že Mesiášem je právě toto dítě, které se narodí z Marie. V údivu Alžběty nad návštěvou Marie se dá rozpoznat, že v Ježíši Kristu přichází Bůh k těm nejmenším, nejnepatrnějším. Setkání těchto dvou žen tak symbolizuje provázanost světa Starého zákona s tím, co se odehrává v působení Ježíšově. Ježíšovo působení nepřichází zčista jasna, ale má svůj původ v jednání Boha Hospodina s jeho lidem. Ježíš jako pravý člověk má své kořeny v Božím lidu. A je to právě Jan Křtitel, kdo toto propojení připomíná, když nejen později Ježíše pokřtí, ale také ve svém volání k pokání bude právě na Ježíše ukazovat.
Jistě nás napadne otázka, zda právě o těchto věcech Alžběta s Marií při svém setkání přemýšlely? A je asi zřejmé, že takovéto myšlenky jim hlavou neběžely. Marie si neřekla, že se půjde vydat za Alžbětou, aby nějaký Lukáš mohl později o tomto setkání psát a nějaký teolog ještě později v tomto setkání našel potvrzení Ježíšova působení coby završení svědectví proroků. Ale to je na tom právě to báječné. Marii nejspíš do města Judova vedla zvědavost. Vždyť anděl jí řekl, že Alžbětě se stalo něco mimořádného. A ačkoliv andělovi řekla, že je služebnicí Páně a má se jí stát podle jeho slova, tak jistě by ráda našla něco, co podpoří správnost jejího rozhodnutí. A setkání s Alžbětou ji k tomu může pomoci. A také pomáhá. Vyznání Alžběty blahoslaví Marii jako tu, která uvěřila slovu Páně. Stejně tak žehná jejímu dítěti. Odkud by však mohla vědět, že čeká dítě? Mluví plná Ducha svatého, což je právě svědectvím, že i do Mariina života vstoupil Bůh a koná skrze ní své dílo. Marie tak může být po tomto setkání posílená ve své důvěře Bohu, může být lépe připravena na to, aby nesla i případné problémy, které tato její odevzdanost Bohu přinese. Její cesta kamsi do hor je tak víc než touhou po tvorbě dějinných milníků touhou po setkání s někým, kdo prožívá podobnou situaci ve svém životě. Toto mi na celém tom příběhu přijde nejdůležitější. On k nám nemluví jen svým dějem, svojí symbolikou, ale i tím, že něco na první pohled tak běžného se stává součástí svědectví o Božím příchodu k člověku.
Cesta Marie do města Judova ukazuje, že stát se součástí Božího díla v sobě nese nejen radost, ale také určité starosti, možná i pochybnosti. Člověk tak kromě radosti prožívá i určitou úzkost, ve které se potřebuje vyrovnávat s tím, že Boží dílo může kolikrát mít scénář dost odlišný od toho, co nám přijde běžné a srozumitelné. Můžeme se setkat s nepřijetím okolí, s tím, že to, co nám působí radost, bude pro ostatní nejen cizí, ale třeba i skandální. Proto potřebujeme i takováto setkání, při kterých neplánujeme přepisovat dějiny, ale toužíme jen po nalezení nějaké posily pro naše rozhodnutí uvěřit Božímu hlasu.
Setkání Marie s Alžbětou promlouvá i do naší doby a přicházejícího času Vánoc. Často se setkáváme s tím, že cosi důležitého se nám dnes z těch Vánoc ztratilo. Zcela jistě nechybí krásná atmosféra, která se dotýká našich pocitů. Nechybí projevy lidské dobroty, nedá se upřít posvátnost tohoto času. Jenže všechno to až příliš ukazuje k tomu, co je spíš lidské. Jakoby se z oslavy narození Božího Syna stávala oslava lidské dobroty. A právě v tom se můžeme ocitat v podobné situaci jako Marie a Alžběta. Jakoby kolem zaznívalo, že sami pro tu spásu můžeme něco udělat, tak jako se to snažili činit posluchači Janovi. Bůh v tom někde je a člověk počítá s jeho jednáním, ale není na prvním místě. Spíš je to taková kulisa lidského života. Myslím, že na podobu Vánoc to celkem sedí. Sice se slaví narození Božího Syna, ale do popředí vysvitlo mnoho lidských zvyků a tradic, v nichž se to samotné narození poněkud ztrácí. Ztrácí se vnímání Boží aktivity, oslava jeho jednání s člověkem. A to je právě prostor, ve kterém se objevuje Marie ve své situaci. To, co ona přináší do setkání s Alžbětou, je obraz nepochybné Boží aktivity. Ne, že by v tom nebylo místo pro člověka a jeho jednání, ale oproti dřívějšku se ty role mění. Hlavním dějem je Boží působení. To lidské je až druhotné. To lidské se mění ze sebevědomého činitele beroucího spásu do svých rukou na pokorného vyznavače pravícího: „Buď vůle tvá, staň se mi podle tvého slova.“
Myslím, že často takto před Vánoci přemýšlíme nad tím, jak jim vrátit jejich radostnou podstatu. Trápí nás, že svátku Božího sklonění se k člověku se stává veliký obchod a nad obsahem tak vítězí často velmi povrchní forma. Nedá se tento proces přehlédnout a během přípravy ke svátkům se jím chtě nechtě zabýváme. Možná, že toto všechno nás má odkázat k tomu, abychom si vzpomněli na Marii a její situaci. Podstatou vánočních svátků je vyznání, že aktivitu v našem světě přebírá Bůh. Je to on, kdo jedná a my se k tomuto jednání připojujeme. A právě my sami bychom si to měli uvědomit ve svých životech. Nepřipomínají ty životy někdy právě vánoční svátky? Na první pohled to všechno vypadá krásně, nechybí určitá slavnostnost ve vztahu k Bohu, úcta a spousta dobrých skutků. Ale ve skutečnosti naše aktivity a snahy přehlušují to podstatné – Boží jednání v nás a s námi. To, co nás tolik znepokojuje nad podobou nejkrásnějšího období roku, je zároveň znepokojením i nad svým vlastním životem, který se v mnoha směrech stal jen prázdnou karikaturou čehosi vznešeného a jedinečného. I když to tak nevypadá na první pohled, setkání Alžběty a Marie nám může pomoci na tomto znepokojení něco změnit. Vždyť je to setkání, které obrací pozornost od člověka k Bohu, velebí Boží milost oslavuje jeho dobrotu. A zejména připomíná, že blahoslaven je ten, kdo se vzdor okolnostem dá vést slovem Páně.
Pane Ježíši, přinášíš nový život. Ve tvém příchodu poznáváme naději nového počátku, naději návratu pokoje do našich životů. Prosíme dej, ať svědectví Marie a Alžběty je i nám posilou v důvěře tvému jednání uprostřed nás.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
