Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřeze 2.září 2018

J 6,60-69

Milé sestry, milí bratři, člověk je někdy jako voda. Když se zamýšlíme nad plynutím jeho života, hledá pro něj často cestu nejmenšího odporu. Nechce si věci nějak moc komplikovat. To se promítalo i do postojů Ježíšových současníků. I oni hledali jednoduchou a nenáročnou cestu k životu a tím i ve vztahu k Bohu.

Možná to zní teď jako určitý paradox. Přece měli Zákon a ten se nedá považovat za nenáročný. Ale svým způsobem je jednoduchý. Nebo alespoň nabízí jednoduchou cestu. Nastavuje jasná pravidla a tím všechno velice zjednodušuje. A o to právě jde. Hodně to připomíná život v nesvobodě, v nějaké totalitě. Ona je svým způsobem přece také nenáročná, jednoduchá. Přijmi člověče pár pravidel, o nic víc se nestarej, hlavně nad nimi moc nespekuluj a nepřemýšlej. Asi nás moc nepřekvapí, že stejnou jednoduchost hledá člověk i dnes. Pro samou starost a vytížení nemá moc času přemýšlet nad životem, nad jeho komplikovaností. Život není přece jednoduchý. Jen je častým přáním, aby takový byl. Proto se spasitelem stává často někdo, kdo má jednoduchá řešení na složité otázky.

Šestá kapitola Janova evangelia mluví o chlebu života. Je to svým způsobem téma, u kterého dochází ke střetu představ o následování a Boží péčí mezi Ježíšem a jeho současníky. Ježíš těmito představami poněkud zalomcoval. Oč tu vlastně šlo? Na začátku bylo nasycení zástupu. Ježíš dal lidem chléb. To je jasný signál. Bůh se o nás postará, takovou péči si dáme líbit. Jako právě při té cestě pouští. Dal manu, tedy dal nám chléb z nebes, udělal něco, abychom neměli hlad. Zajistí nám tuto naši základní potřebu a tak se vydáme za ním. Když Ježíš činí něco podobného, hned se nám může vybavit tato touha po jeho následování. Je to splněné očekávání jednoduchého života.

Jenže do těchto očekávání přichází určitá komplikace právě v tom, že Ježíš ukazuje ke své osobě jako tomu pravému chlebu, který přichází z nebes. Mluví o tom, že pravý pokrm pro lidský život je jeho tělo a jeho krev. A v tom je právě ten zádrhel. Toto je mé tělo, toto je má krev. Tato slova zaznívají ještě na jiném místě. Zaznívají v souvislosti s jeho obětí na kříži. To znamená, že Ježíš odpoutává pozornost od Boha jako toho, kdo dává chléb, k Bohu jako tomu, kdo dává Ježíše jako oběť. Důraz důležitosti života se přenáší k tomu, že nejde ani tak o to nasytit své tělo, ale jde o usmíření našich vin. Tož to je docela rána. Představte si, že dnes řeknete lidem, aby si před volbami nečetli, co kdo udělá pro naši ekonomiku, co kdo udělá pro zlepšení životní úrovně, ale co udělá pro zlepšení mezilidských vztahů, zlepšení chování lidí k sobě navzájem, zlepšení vědomí zodpovědnosti za své činy, učení se skromnosti a tak podobně. Jaká asi bude reakce? Řekl bych že podobná jako u zástupu kolem Ježíše. Kdo to má poslouchat? Kdo má poslouchat výzvy k sebezapření, zamyšlení nad svým jednáním, svými prioritami? Jenže právě toto Ježíš zdůrazňuje. V našem životě nejde o tělo, nejde o nasycení se chlebem, kusem masa a podobně. Máme také ducha. Duch je zdrojem skutečného života. Je to rozměr, který se nedá přehlédnout ačkoliv si to často moc neuvědomujeme. Ale je to právě oblast, kde vůči Bohu máme největší dluh. Boha jsme nezbili ani jsme mu nic neukradli. Boha jsme oklamali, zradili jeho důvěru. Proto vztah k Bohu nemůže být jen takový jednoduchý, postavený na pravidlech obchodu. Tak to dělávají pohané. Jsou pravidla, když je dodržuješ, tak to máš dobré, když je porušuješ, je to zlé a musíš se smiřovat nějakou pokutou, obětí. Je to skutečně velmi prosté.

Zkusme si představit, že by takto měly fungovat naše vzájemné vztahy. Třeba v manželství. Rozdělíme si povinnosti. Když uděláš toto a toto, bude dokonce teplá večeře. Každé první pondělí přinesu manželce kytku, každé druhé úterý půjdeme do kina. Jo, vnějšně to asi bude vypadat dobře. Ale asi to nebude zcela ono, když bude chybět vřelost, laskavý pohled, vědomí toho, že co pro sebe navzájem děláme, děláme nikoliv z povinnosti, ale skutečně z lásky, děláme kvůli druhému. Stejně to můžeme vnímat i ve vztahu k Bohu. Nejde o jednoduchou formálnost, ale poměrně složitou živost, která se neprojevuje tím, co děláme, ale proč a jak to děláme. Proto je Ježíš a jeho oběť velmi důležitým prvkem tohoto vztahu. Důležitým v tom, že ukazuje k usmíření něčeho, co ve formálním vztahu být problémem nemůže, ale v tom živém zkrátka je. Jde o obnovu důvěry, pouta lásky. Přijmout Ježíše tedy znamená, že je pro mne důležitá jeho oběť na kříži, nikoliv užitečné sycení zástupu chlebem. Proto také Ježíš říká, že k němu není možné přijít, není-li to dáno od Otce. Tím vyjadřuje nikoliv nějakou exkluzivitu ve výběru, ale zaměření. Kdo hledá za Ježíšem cestu k Bohu Hospodinu, ten k Ježíši přichází a jeho slova jsou mu slovy života. Kdo hledá jen vylepšení svého života, tak v tuto chvíli tvrdě naráží. Ježíš se pro něj stává nepřijatelný.

Dalo by se říct, že Ježíš odkryl své karty. A reakce je děsivá. Mnoho učedníků odchází. Ježíš jako oběť smíření je pro ne nezajímavý. Jistě jsme podobné situace také zažili. Církev je ve vážnosti, když dokáže dát chléb, když máme pocit, že nám dává něco vhodného do naší životní cesty. Jakmile se ale ukáže, že si ten chléb či jiné věci najdeme už sami, stává se církev neatraktivní. A možná i nežádoucí. Co jsme chtěli, máme a nějaká proměna nitra, smíření skrze Ježíše, to už pro nás není. A tak jdeme dál.

Tento zlom je pro učedníky nesmírně náročný. Co dělat v takovou chvíli? Nejjednodušší by bylo odejít také. Co když mají pravdu? Jen se podívejme kolem sebe. Spolužáci, kolegové, spousta kamarádů z mládeže, nedělky. Byli zde a nejsou. Z druhé strany se hrnou statistiky, které tvrdí, že nás masově ubývá. A v neposlední řadě přichází spousta skandálů, odhalení, které ukazují, že ti lidé v církvi nejsou morálně nic moc a člověk by je někdy nazval zločinci. Co s tím? Není čas zvednout kotvy? Není čas hledat něco lepšího, něco, kde to bude pořád atraktivní, nebudeme muset řešit, kdy kdo zase někoho zneužil? A Ježíš jakoby zde přilil ještě oleje do ohně. Jakoby tušil, co se nám honí hlavou. Chcete i vy odejít?

Je tomu tak, situace kolem nás nám vždy klade mnoho otázek. Cosi v nás se ptá, zdali to má ještě smysl. Má smysl se snažit chodit do kostela? Stejné tváře, stejné písně, stejná slova. Kolikrát za ta léta jsme už slyšeli to samé. Má smysl zvát, snažit se sloužit druhým, má smysl vymýšlet nové aktivity, když nikdo moc nemá zájem? Má smysl tu být, když je nás tak málo? Není lepší důstojně zavelet ústup, dokud to jde se vší úctou? Proč být vodou, která teče mimo proud, snaží se vyrazit jiné koryto, než to stávající? Byly doby, kdy se člověk ptal, má-li smysl komplikovat život dětem, když je pošle na náboženství. Dnes se možná budeme ptát, má-li smysl komplikovat jim život tím, že se učí od Ježíše a tím pádem se asi mezi těmito dravci svou pokorou a láskou moc neprosadí. Nebudou tak moc bohatí a úspěšní. Má smysl přesvědčovat společnost, jak důležitá je funkční rodina, sexuální čistota a úcta k pravidlům, když se v jedné církvi provalí zneužívání dětí kněžími, v další se faráři rozvádí jak na běžícím páse a v další oddají kohokoliv s kýmkoliv, jen když to něco vynese? Je to velký tlak a těžké rozhodování.

Člověk soudí a analyzuje. Vidí situaci kolem sebe a hodnotí ji. Dost možná si umíme představit ten zmatek, který se učedníkům hnal hlavou. Co říct, jak se k tomu postavit? A tady zazní něco, co je svým způsobem nečekané. Petr vyzná Ježíše Mesiášem, ale ještě předtím řekne něco, co si sami musíme často opakovat. Kam bychom šli? Jsme jako voda, jakýsi pud sebezáchovy nám velí jít pryč, ale Petr nám tu dal velice zásadní otázku. Utéct? Dobře. Ale kam? Kde je to lepší? Co jsme poznali, naučili se, přijali, to dává nějaký smysl. Ano, je to hodně komplikací. Ale přesto všechno jsme na cestě k životu. Mnoho lidí odešlo, selhalo. Ale co lepšího můžeme tedy najít? Můžeme jít kamkoliv. Můžeme se stát budhisty, hinduisty, komunisty, ateisty. Ale bude to lepší? Petr nám tu dává docela zabrat, protože nás nutí nedívat se kolem, ale podívat se k jádru věci. Když utečeme, protože se tu faráři rozvádí a kněží zneužívají děti, od koho utečeme? Utečeme od hanby těch, kdo zhřešili? Tedy zhřešili viditelněji než my, aby to bylo přesné? Právě že ne. Chceme-li odejít, musíme odejít od Ježíše. A dá nám parta kamarádů, život dle svých představ, dá nám toto víc než Ježíš? On má slova života. Najdeme je ještě někde jinde? Dalo by něco jiného skutečný smysl našemu životu?

Okolnosti na nás doléhají a není divu, že vyvolávají nepříjemné situace. Ale Ježíš nám ukazuje, že jde ještě o něco víc. Je třeba jít hloub, nenechat se rozviklat jen věcmi na povrchu. A toto se skrývá v Petrově odpovědi. Ježíš má slovo života. Nemá smysl chodit kamkoliv jinam. Naopak, má smysl se snažit, má smysl jít za ním, má smysl jít dál v jeho jménu. Vždyť bychom se mohli ptát, zda mělo smysl snažit se zachránit lidský rod, který byl totálně prohnilý hříchem. Ježíš je Boží odpovědí, která říká, že to smysl mělo. Ježíš je opravdový pokrm našeho života, pokrm, bez kterého tento život cosi důležitého postrádá. Když tedy na nás opět dolehne únava z marnosti našich snah, když na nás dolehne hrůza z toho, jak sami Boží lásku znevěrohodňujeme, ptejme se, kam jinam bychom ještě mohli jít. Co víc bychom mohli najít, než Ježíše, než jeho kříž a prázdný hrob?

Pane Ježíši, máš slovo věčného života. Smíme jít za tebou, smíme tě následovat. Někdy nás děsí, s čím vším se na této cestě musíme vyrovnávat. Ale ty jsi náš život. Dej nám prosíme, ať v tomto světě poznáváme, že není nic většího, než tvá oběť na kříži, ve které se nám cele dáváš.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }