Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřeze 5.srpna 2018

J 6,24-35

Milé sestry, milí bratři, člověku se stále dokola vrací otázka, co je tím důležitým kamenem ve stavbě jeho života. Čemu dává větší a menší hodnotu, co vyhledává a od čeho se zase drží dál. V průběhu let se tento žebříček mění, jednotlivé položky se na něm stěhují nahoru a dolů, ale svým způsobem ta základní kostra zůstává stejná. Ona totiž určuje, jaké hodnoty a jakým směrem se na tom našem žebříčku dávají do pohybu. Po přečtení dnešního textu z Janova evangelia můžeme tušit, že otázka po důležitém kameni ve stavbě lidské existence se s člověkem táhne už poměrně dlouho. Tvoří vlastně pozadí celé šesté kapitoly, ve které Jan odkrývá, co je vlastně Ježíšovým posláním, umožňuje nahlédnout až k samotnému základu jeho díla.

Úvodní verš dnešního oddílu nezačíná nějak špatně. Zástup zjistil, že Ježíš s učedníky odjel a tak se vydávají ho hledat. Pátrání po Ježíši, to je něco úžasného, ukazuje to, že v lidském životě dochází k nějakému posunu, který míří správným směrem. Zejména dnes si uvědomujeme, jak je to povzbudivé, když přichází někdo, aby u nás našel Ježíše, našel cestu k Bohu. Takže hledání můžeme považovat za něco určitě dobrého, důležitého.

Pokračování textu ale dává tušit, že s tím hledáním také můžou být mrzutosti. Ukazuje se to ve chvíli, kdy zástup Ježíše našel. Ono to bývá často tak, že během hledání člověk moc neřeší otázku proč. Proč hledáme Ježíše, proč hledáme cestu k Bohu? Proč k nám přicházejí další a hledají Boží tvář? Máme k tomu své důvody, ale ty se ukáží až ve chvíli, kdy to hledání dojde k nějakému závěru. Když tedy dav nachází Ježíše, cítíme z něj skoro až výčitku. Jak ses sem dostal? Jak jsi nám uniknul? Proč jsme tě nenašli hned tam, kde se stal ten veliký zázrak? To je zajímavý moment v cestě za Ježíšem. Něco se stalo v lidském životě. Člověk se s Ježíšem mohl potkat, mohl se stát svědkem jeho moci. Ale pak najednou přichází nutnost putovat, hledat. Ježíš je zkrátka pryč. Tam kde se s ním člověk setkal ho znovu nenachází. Může to být k zlosti, když se člověk musí vydat někam dál. Ale také to může být prostor k dozrávání. Jít a hledat Ježíše znamená poznávat ho nejen skrze ten jeden okamžik, který jsme prožili, ale v širších souvislostech. Znamená to poznávat jeho dílo a tím i trochu jiný způsob, jak se může dotknout lidského života.

Ježíšova reakce na hledání davem si nebere žádné servítky a může i nás samotné poněkud zamrazit. Hledáte ne proto, že jste viděli znamení, ale protože jste se dosyta najedli. To je slovo, které i nás dost možná ukazuje v celé naší nahotě. Nejde o znamení, nejde o hledání té moci, kterou se Ježíš prokázal. Jde o chléb. Jde o kus žvance, který se člověku vždycky hodí a na jeho žebříčku vyletí docela vysoko. Z Ježíšových slov najednou vyplývá, že zástupu šlo o pomíjející pokrm. Viděli, že Ježíš dokáže dát něco, co jim naplní břicho, co je nasytí v tomto pozemském čase a to jim docela stačí. Jako bychom tu občas mohli zahlédnout i sami sebe. Zůstaneme stát někde na povrchu, protože nám to tak vlastně stačí. Už nehledáme a neusilujeme o ten základ, protože jsme spokojeni s tím kusem chleba, který jsme dostali. Jakoby náš život byl právě jen o tom chlebu a neměl už žádný další rozměr.

S něčím podobným se Ježíš vyrovnával i ze strany zákoníků a dalších autorit své doby. Byl zde Zákon Mojžíšův, byl zde jeho výklad. A pak zde bylo bylo cosi, co se dá nazvat touhou po svobodě. Míněno svobodě, která znamená setřesení jha Římanů a ustavení vlastního mocného krále. Svým způsobem je to pořád to zůstávání u nasycení chlebem. Věrnější dodržování zákona, abychom se co nejvíc odlišili od pohanů a naklonili si Hospodina, aby nám požehnal v naší snaze o nezávislost. I tak je možné vidět situaci, do které Ježíš přichází. A ukazuje, že v jeho působení jde o něco víc než jen hledání lepších podmínek pro život. Vykládá Mojžíšův zákon, aby se nestal zotročujícími pouty, ale směrovkami ke svobodě. A z toho pak vychází i poznání, co je skutečným problémem lidského života a jak tento problém můžeme vyřešit.

Když se tak Ježíš pustil do davu s tím, že hledají jen to, co je na povrchu, stočil se rozhovor k otázce nějakého důkazu, činu, kterým prokáže, že jeho slovu se dá věřit. Co uděláš? Jakým způsobem nás přesvědčíš? Je to zvláštní situace. Je jasné, že kolem sebe máme spoustu těch, kteří nám tvrdí, jak moc to s námi myslí dobře. Proto slova v této chvíli moc neznamenají, je třeba podepřít je nějakými činy. Jenže to je právě ta zapeklitost. Jaké činy? Dav zase míří k tomu chlebu. Mojžíš nějak zařídil, aby z nebe padal chléb. Zařídil, abychom nezemřeli na cestě do zaslíbené země, aby tedy bylo co jíst a pít. Co na to Ježíš? Dávej nám chléb, dávej nám, ať si naše tělo žije spokojeně, potom poznáme, že to myslíš vážně. Patrně dav zapomněl, jak to na poušti a hlavně po překonání pouště dopadlo. Nejen, že se jim časem mana zajídala a reptali, že pořád mají jen tu manu. Jakmile byli za pouští, k Hospodinu je taková událost vůbec nepřipoutala. Naopak, hledali cestu někam jinam. Dát manu tedy nakonec nebyl ten krok, kterým by se dav nechal obrátit k Bohu Hospodinu, přesvědčit, že to s nimi opravdu myslí dobře. To je jedna stránka mince. Druhá je v tom, že vlastně tak nějak sami posuzujeme, co je co není dílo Mesiáše, co je a co není dobrá Boží péče, co je a co není pro nás samotné dobré. Sami tak stanovíme měřítka, kterými ten Mesiáš musí projít, abychom ho uznali a přijali. Kam ale taková cesta vede? Vede opravdu ke spáse? Vede nás blíž k Bohu, je opravdu cestou života?

Stojí zde proti sobě dvě věci. Tou první je požadavek víry z Boží strany. Toto je skutek, který Bůh žádá, abyste věřili v toho, kterého on poslal. Druhou věcí je naplnění očekávání, která člověk od Boha má. Jsou to jeho vlastní podmínky víry. Uvěříme, ale přesvědč nás. Tyto věci jdou proti sobě a jedna či druhá strana musí ustoupit, aby se vše pohnulo dál. Buď tedy potlačíme své vlastní očekávání od Hospodina a uvěříme tomu, co nám otvírá skrze Ježíše. Znamená to zapřít sám sebe, jak kolikrát vyzývá Ježíš, znamená to zamyslet se nad Božím dílem, hledat souvislosti mezi Ježíšovými slovy a svědectvím Písma. Dá to nějakou práci, ale člověk pozná, že když se touto cestou vydá, dojde k poznání Ježíše jako Božího Syna. Dojde k závěru, že cesta Božího Syna je cestou oběti, Mesiáš tak musí trpět, aby svým utrpením vykoupil lidský život. To je tedy jedna možnost – dát se cestou hledání smyslu Ježíšovy cesty kříže.

Ustoupit může i druhá strana. A vlastně se tak i děje. Jestliže se dav Ježíše ptá, čím je tedy přesvědčí, jak Bůh dokáže, že o svůj lid opravdu stojí, Bůh vychází vstříc. Opět je to pohled ke kříži. Bůh dává svého Syna, nechává ho trpět a zemřít a třetího dne křísí z mrtvých. Toto je Boží odpověď na otázku, čím ukáže, že může dát lidskému životu pevný základ, že mu člověk smí věřit. Prokáže své milosrdenství a lásku. Možná to zcela neodpovídá lidskému očekávání, ale právě v tom je Boží dílo netradiční. I když činí člověku ústupek, i když mu vychází vstříc, je na člověku, aby v určitou chvíli sám poznal, že krok směrem k Bohu musí učinit i on sám. Cesta k životu není cestou za nějakým populistou, který naslibuje člověku laciný chléb. Nebude se nám lépe dařit, když bohatým sebereme majek, či zatížíme velkými daněmi ty, kdo hodně vydělávají. Budeme se mít lépe, když se dokážeme oprostit od závisti a nahradíme ji bratrskou láskou. Stejně tak se nebudeme mít lépe, když začneme budovat hradby proti islámským teroristům, či dalším podobným ohrožením naší svobody a suverenity. Spíš se budeme mít lépe, když vezmeme vážně své základy a z křesťanské víry místo kladiva na ostatní učiníme úhelný kámen svého života. Nezaženeme hlad, když budeme stůj co stůj chránit svůj krajíček sevřený v dlani, ale když tuto dlaň otevřeme tomu, kdo je dárcem nejen tohoto našeho krajíce, ale vůbec všeho, co tvoří náš život.

Když se tedy znovu vrátím k otázce toho, co je důležitým kamenem ve stavbě lidského života, dostávám se k Ježíši Kristu. On sám se nazývá chlebem života, nabízí, že kdo přichází k němu, nebude nikdy hladovět. Přicházet k Ježíši Kristu znamená nacházet v něm základní kámen svého života. To si smíme uvědomit pokaždé, když přicházíme nejen do kostela, abychom slyšeli kázání, ale také tehdy, když přicházíme ke stolu Páně, abychom znovu prožívali Ježíšův kříž. Právě tento stůl je důležitým kamenem našeho života. V rozdílení chleba a také vína vidíme vše podstatné z Boží ruky. Chléb jako pokrm, víno jako nápoj radosti. Vidíme ale také Ježíše jako toho, kdo tyto dary žehná, aby tak naše životy netrpěly nedostatkem, ale v Boží milosti poznávaly svoji hojnost. Naše pohnutky k hledání Ježíše tak mohou být vlastně různorodé, můžou začínat opravdu jen tou lidskou touhou po chlebu či něčem podobném. Úžasné ale je, že přes toto všechno můžeme nakonec v Bohu najít toho, kdo nám možná nedá vždy to, co chceme, ale určitě dá vždycky to, co potřebujeme.

Pane Ježíši, smíme k tobě přicházet a hledat u tebe nasycení těla i duše. Prosíme, pomáhej nám, nacházet důvěru ve tvé jednání. Ať se nám chléb nestane příčinou odcizení od tvé lásky, ale naopak pozváním k vděčnosti za tvé dílo.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }