Bohoslužby v Zábřeze 1.července 2018
Mk 5,21-43
Milé sestry, milí bratři, co dokáže naše víra? K jakému jednání nás dovede? Co dělá s naším životem? Víra patří k důležitým tématům Ježíšova působení. Snaží se ji v člověku posílit, ukázat mu, že je to právě víra, která nás všechny spojuje s naším Bohem. Člověk má snahu hledat k Bohu různé cesty, snaží se různým způsobem získat jeho přízeň, pomoc. To je celkem přirozené. Víme, jak to chodí v našem světě, učíme se postupně, co dělat, abychom něco získali, něčeho dosáhli. Učíme se být praktickými, protože je to třeba, protože se to často hodí. Jenže je to cesta, kterou se také často dostáváme do neřešitelných situací, do rozporů mezi tím, co je možné a tím, co považujeme za správné, co by se nám víc líbilo jako další cesta.
Co s člověkem dělá víra, můžeme vidět na příběhu, který se stal, když se Ježíš vrátil zase zpět na břeh moře, kde na něj čekal veliký zástup. Mezi lidmi, kteří přišli, se nacházel také jeden nešťastný otec. Byl představeným synagogy, takže se dá říct, že se jednalo o člověka zbožného a v plnění Zákona jistě horlivého. Jeho situace mu ale kladla mnoho otázek. Nemoci přicházely na děti i dospělé. To je fakt, se kterým je třeba se vyrovnat. Jenže přesto člověk tuší, že naše cesta není dána nezvratnou osudovostí. Mnohé se na ní může změnit. Nejsme přece hříčka náhody a osudu, které tak určují kroky našim životům. Jsme děti Boží a Bůh určuje cestu našeho života. Může v ní mnohé změnit. Jenže jak to zařídit, aby mnohé změnil? Asi takovým přirozenějším způsobem je držení se Zákona, smlouvy, kterou s člověkem uzavřel. Budu hodný, budu dodržovat pravidla, Bůh bude se mnou, nedopustí žádnou pohromu, bude mi žehnat. Z toho pak vychází takový určitý pragmatismus, trochu to může připomínat obchod. Plním požadavky, mám nárok na splnění svých nároků. To je přeci logické. Jenže pak přijde chvíle, kdy to nějak nevychází, nefunguje. A člověk se určitě ptá, proč? Proč tomu tak je? Odpověď vlastně nenajde. Alespoň ne takovou, která by ho uspokojila. Bůh jedná, Bůh zde je, ale sám určuje, jakým způsobem vstoupí do každého lidského života. Proto se člověku někdy zdá, že jeho způsob získání Boží přízně nefunguje.
Jairos nebyl v poznání Boha a jeho zákona žádný začátečník. Měl zkušenost, měl znalost. A tak asi tušil, že jeho situace je bolestná, ale měl by se s ní smířit. Je to prostě tak, je to kříž, který přijal a měl by tedy nést. Bylo by to asi docela přijatelné i pro jeho okolí. Neštěstí se dějí, nemoci přicházejí a bolest zasahuje do lidských srdcí. Možná bychom v tom mohli viděl i určitý krok víry. Bůh utěší zarmoucené srdce, setře slzy z očí, aby člověk mohl jít dál. Bůh je přeci Bohem útěchy. Je otcem, kterému je možné svěřit svůj žal a dočkat se síly k tomu, abychom jej mohli nést. K takovému poznání nás vede nejedna píseň krále Davida, či slova proroků. Je to cesta smíření s osudem. Přesto, že je to cesta dobře prošlapaná, je vidět, že víra vede ještě někam dál. Vede k tomu, aby člověk situaci nevzdával. O tom, že Ježíš ponese i jeho kříž, o tom Jairos v tuto chvíli ještě neví. Ale cítí, že tento člověk přináší naději do jeho situace. Ztrácející se život jeho dcery je možné zachránit.
Mnoho lidí přišlo k Ježíši a prosilo o pomoc o uzdravení. Neměli v tom žádné zábrany. Jairos ale může být trochu na rozpacích. Je představený synagogy. Dává pozor, aby se věci kolem dí děly řádně. Ježíš nedávno v jedné synagoze porušil sobotu, když přímo před zraky mnoha účastníků a učitelů Zákona uzdravil chromého. Asi by si na něj měl dát pozor, protože pro autority, které uznává, je Ježíš poněkud podezřelý. Nabízí se tedy otázka, je-li z hlediska Zákona správné, aby Ježíš o uzdravení žádal. Nemůže si tím svou situaci spíše ještě zhoršit? Řekněme, že v takovou chvíli se musí takový praktický přístup k věci být s pohledem víry. Jak v tuto chvíli vlastně jedná víra? Víra vede Jaira na kolena, aby v pokoře prosil o záchranu své dcery. Překonává všechny ty myšlenky, všechny ty překážky, které se zdají být postaveny lidskou moudrostí. To je důležitý moment. Víra je silné pouto, které člověku říká, že by se neměl vzdávat, měl by to zkusit, i když je od toho mnoha hlasy zrazován. Víra nesedí a nečeká na naplnění osudu. Víra zápasí o Boží pomoc, o změnu toho, co se zdá být již pevně dané. Toto jsou tedy věci, které můžeme sledovat na Jairovi a jeho jednání. Je to pevná víra v Boží jednání skrze Ježíš, která ho vede k tomu, aby se před ním klaněl a prosil o pomoc ve své nouzi.
Do Jairova příběhu je vložena jakási mezihra v podobě setkání Ježíše a nemocné ženy. Její situace se vlastně zase tolik od toho Jaira neliší. I ona má před sebou možnost smíření se s osudovostí a hledání síly k nesení svého kříže. A stejně tak i ji vede víra k tomu, aby se jen tak nedala, ale zkusila změnit svou situaci. V jejím případě se překážkou nestává to, co o Ježíši slyšela ze strany různých autorit. Spíš vidí, že Ježíš je zaneprázdněn. Spěchá uzdravit nemocnou holčičku. Nemůže ho tedy zdržovat, nemůže před něj předstoupit a nárokovat si jeho čas. Víra ji vede k tomu, že vlastně není nutný dlouhý rozhovor, stačí jen dotek. To je jedna stránka věci. Avšak kromě tohoto kroku ji víra vede k ještě jedné věci. Její čin se neutajil, tak jak doufala. Vedl k tomu, co přesně nechtěla. Celé procesí zdržela, zaujala Ježíšovu pozornost, uzmula jeho čas. Je to nepříjemná chvíle. Před Jairem se asi musí docela stydět, že možná kvůli ní nestihne Ježíš uzdravit jeho dceru. Ještě by se vlastně dalo utéct, dalo by se dělat, že nic. Nikdo ji přeci neviděl a tak by se mohla v tichosti vytratit se svým uzdravením a vyhnout se tak ostudě případně nějakému kárání ze strany Ježíše či dalších členů zástupu. Ale je to opět víry, která zde jedná. Je to víra, která ji vede, aby opustila anonymitu zástupu a řekla na rovinu, že to byla právě ona, kvůli komu se zástup zastavil, kvůli komu Ježíš nemůže jít tak rychle zachránit život Jairovy dcerky, jak by bylo třeba. Víra tak vede k upřímnosti, k rovnému jednání před Bohem i lidmi. Opět je to moment, kdy jde stranou strach, jak bude má osoba ostatními vnímána.
Zdržení na cestě k Jairovu domu působí, že nestihnout dojít včas. Ještě během tohoto zdržení přichází zpráva, že Jairova dcera zemřela. Tady se zdá být konec všem nadějím. Víra je veliká věc, ale nemůže překročit hranice, které jsou dány. Člověk může bojovat, ale je omezen svými silami, omezen dalšími danostmi, které nedovolí vždy zvítězit. Možná stála za to ta chvilka naděje, ten záblesk světla, který dal Jairovi šanci změnit jeho situaci. Ovšem konec všeho je příliš reálný na to, aby si něco dál nalhával. Ale i zde přichází ke slovu víra. Vidíme ji na Ježíši. Vzdor okolnostem jde dál. Jakoby se objevilo ještě další řešení, které je nad lidské množnosti. Co je však také důležité, je situace, do které Ježíš svou vírou dostává. Vzbuzuje posměch, nelibé úšklebky, trpké pousmání nad jeho rozumem. Prostě ho mají za blázna. Jeho víra se dostává do rozporu se zkušeností. Je přeci mrtvá, co ještě chce dělat. Je to jasný konec, už se nedá nic zvrátit. Proč ještě dává naději? Proč nevede ke smíření s osudem? Právě proto, že víra nekončí s našimi možnostmi. Víra je upnuta k Bohu. Je odevzdáním situace jeho moci. A ta má jiné hranice než my sami. Proto zde nacházíme cestu k životu. Boží moc vrací dívce život. Vrací radost Jairovi, vrací naději každému z nás.
Víra aktéry dnešního příběhu vede k nezvyklému jednání. Dává jim sílu nesmířit se s daným údělem, ale hledat cestu změny, cestu záchrany. Takovýmto způsobem pracuje víra i v našem životě. Váže nás k Bohu. A tím nás váže i k tomu, který stojí nad tímto světem a jehož moc překonává naše hranice. Víra vede k překročení svého stínu, k odvaze učinit krok, který by jinak byl logicky vyloučen. Smíme si to připomínat velice silně i dnes. Víra nás vede k tomu, abychom se pokořili před Ježíšem a volali k němu o pomoc, i když zkušenosti a okolnosti nám spíš ukazují marnost či problematičnost takového jednání. Vede nás k odvaze přiznat se k přijetí Boží milosti, i když se na nás asi bude mnoho lidí dívat trochu divně. A vede k tomu být pro ostatní tak trochu bláznem, který buší do dveří, i když mu všichni tvrdí, že za nimi nic není.
Co dělá naše víra s naším životem? Dává mu nesmírnou sílu, protože učí spoléhat nejen na vlastní schopnosti, ale také pozvedat zrak k nebesům. Tam je zdroj naší spásy, naše naděje. Vedeni praktickými zkušenostmi, pohledem na realitu, bychom museli mnoho věcí vzdát. Vždyť mnohé situace nemají moc reálné východisko. Ať se to týká života církve, nebo našich osobních životů. Je to právě víra v Boží dobrotu, Boží moc a blízkost, co nás vede k tomu, že stále znovu a znovu se snažíme, usilujme a pracujeme i tam, kde to zdánlivě již nemá smysl.
Pane Ježíši, hledáme ve svém životě pevnou jistotu a smíme ji nacházet v tobě. Tvá milost nám dává naději, že cokoliv nás potká, můžeme překonat. Prosíme, dej nám, ať doufáme vždy ve tvou pomoc a nenecháme se ničím odradit od spoléhání na tebe.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
