Hlavní stránka Kázání neděle 8.dubna 2018

neděle 8.dubna 2018

Email Tisk PDF

 

Bohoslužby v Zábřeze 8.dubna 2018

J 20,19-31

Milé sestry, milí bratři, když jsem byl malý, chtěl jsem být požárníkem. Stejně jako mnoho jiných kluků v takovém věku mne fascinovala ta houkající auta, stříkající hadice, ten boj s ohněm, který neměl šanci. I když u nás ti hasiči zase tolik výjezdů neměli, bylo lákavé se k nim přidat. Proto nebylo nad čím přemýšlet, jakmile vznikl oddíl mladých požárníků. Podobně tomu bylo i u ostatních. Vystoupili jsme na jedné školní soutěži jako oddíl mladých požárníků a hned spousta dalších děcek přicházela se zájmem o členství v této organizaci. Jak to bylo prosté a jednoduché.

Dospělým požárníkem jsem se nakonec nestal, stal jsem se farářem. Stejně jako mnoho dalších přemýšlím nad církví, nad tím, jak má fungovat toto společenství. Kupodivu těch způsobů existence, fungování je docela mnoho. A tak by se dalo říct, že je to vcelku dobré, protože máme z čeho vybírat. Jenže je tu jeden háček. Mnoho cest ještě neznamená mnoho variant, jak dojít do cíle. Spousta uliček je slepých, případně schůdných jen za cenu, že se člověk něčeho musí vzdát. Pak sice dojde někam dál, ale ztratí třeba něco podstatného. Proto není zase tak jednoduché zvolit tu správnou cestu. Není možné jen si prostě hodit kostkou, či dát dohromady nějaká fakta.

Jednu z forem fungování církve vidíme hned na počátku dnešního oddílu. Učedníci jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Jsou spolu, to je nesporný fakt. A co víc, slyšeli zvěst o vzkříšení. Petr a Jan viděli prázdný hrob, Marie Magdalská jim pověděla o svém setkání s Pánem. Asi si řekneme, že je to velmi zajímavé společenství. Nejspíš nad ním nechápavě zakroutíme hlavou. Ale pak se vetře otázka, zda není toto právě nejčastější obraz, který máme i dnes před očima? Hned na počátku jsou vypíchnuty tři charakteristiky tohoto společenství – strach, uzavřenost a mezi řádky vidíme i skleslost. Žádná radost či nadšení se zde neobjevují.

Co nám dnes nahání strach? Můžeme vidět nějakou podobnost? Myslím, že ano. Jan píše o strachu před Židy. Znamená to, že původcem jsou ti, kdo měli moc nad jejich Pánem, kdo odmítli jeho působení a prostě ho přitloukli na kříž. Mocní stále Ježíše soudí a odsuzují na kříž. Svět kolem nás je nepřátelský k Ježíši. Ne třeba nějak otevřeně, ale postupně Ježíše soudí. Tedy takového, kterého zvěstuje Písmo. Říct, že jsem hasič zní dnes mnohem líp, než vyznání, že jsem křesťan. Člověk takovým přiznáním bere na sebe riziko, že bude čelit mnoha nepříjemným otázkám, bude se muset vyrovnat s různými narážkami, nevhodnými poznámkami. Bude se možná muset stydět, bude těžko hájit své postoje, které nejsou moc v souladu s názory okolní společnosti. Toto všechno je tedy strach, který na učedníky dopadá. Svět, ve kterém žijeme, v nás budí pocit nepřátelství, odmítnutí. Cítíme v něm ohrožení pro naši víru. A to i v době, kdy oficiálně pro ni nejsme pronásledováni. Ostatně učedníky v této chvíli také nikdo otevřeně nepronásledoval.

Se strachem souvisí uzavřenost. Mezi námi a světem je třeba vystavět hradbu. Jakou má dnes podobu? Co je našimi zavřenými dveřmi? Je to náš vnitřní svět. Jistě je přirozené, že se cítíme dobře s těmi, kdo jsou nám blízcí. Ale uzavřenost není jen o vzájemných vztazích, vazbách, do kterých nikoho dalšího nechceme pustit. Je to také otázka systému, nastavených pravidel. Jimi se také bráníme tomu světu, který nás obklopuje. Vytváříme hradbu, kterou je třeba překonat, aby někdo mohl být s námi uvnitř. Budujeme svůj vlastní svět, který se s tím okolním zase tolik neprolíná. Už si to třeba ani neuvědomujeme, protože to bereme za normální. Žijeme uvnitř hradeb, což nevadí, dokud všechno funguje, dokud máme všeho dostatek.

Uzavřený svět vzniká i konzervací myšlenek, Ježíšova učení. Kříž byl pro učedníky šok. Náhlá ztráta Ježíše tak, jak ho znali, vede k tomu, aby si právě toto poznání uchovali. A to se týká i církve. Ideální církev je ta, kde jsme poznali Ježíše. Ať již jako děti, nebo při svém obrácení v dospělosti. Jaksi podvědomě máme Ježíše spojeného i se vším dalším, co v té chvíli vytvářelo naše prostředí rodící se víry. Proto všechno, co naruší toto prostředí, může být také vnímáno jako ohrožení víry, ohrožení světa, ve kterém naše víra bezpečně roste, nebo možná spíš existuje. Ono to svým způsobem odpovídá situaci učedníků, kteří dveřmi chrání nejen svůj život, ale také své pojetí Ježíše. Tváři v tvář kříži a událostem kolem něj by bylo stěží udržitelné vyznávat Ježíše Mesiášem. Zejména v konfrontaci s těmi, kdo ho ukřižovali a nenašli v něm toho, koho poznávali učedníci. Můžeme vidět společenství, které má svého Ježíše u sebe, mezi sebou, než aby se ke skutečnému Ježíši stále znovu v radosti vracelo. Toto držení svého Ježíše za zavřenými dveřmi není vlastně nic jiného než obavy, že ho ztratíme, že přestane být součástí našeho života. Takové povědomí jistě posílí i mnohé případy, kdy ten, kdo vystoupil z tohoto chráněného prostoru, svou víru skutečně ztratil. Nedokázala odolat vlivům okolního světa.

Uzavřené společenství církve jistě neoplývá velikou radostí. Co nám bere v církvi radost? Už jsem se zmínil, že učedníci byli za těmi dveřmi plni myšlenek na události kříže. Ale také měli před sebou svědectví prázdného hrobu a setkání se vzkříšeným. Proč jim to nevlilo radost do srdcí? Proč i nadále jejich společenství připomíná spíše spolek vážných tváří? A proč podobně často vypadají i naše společenství? Stojí za tím ty těžké myšlenky. Spolu s učedníky i my jsme postaveni do situace, kdy musíme zpracovat události vymykající se přirozenému běhu věcí. A prostě nad tím až moc přemýšlíme, moc kombinujeme, stavíme konstrukce, kterých se chceme držet. Prázdný hrob! Co to znamená? Ukradli ho? Nebo nebyl skutečně mrtev a někam odešel? Co setkání Marie Magdalské? Co viděla? S kým mluvila? Nebyl to jen přelud? Bible je plná zázraků, plná svědectví, jak Bůh zázračně zasáhl do života svého lidu. Proč najednou máme tolik snahy pochopit, co se stalo? Proč toužíme vysvětlovat tajemství? Nemoci poznat pravdu jsme zachmuřeni. Jenže pravdu poznáme, když k ní vzhlédneme oči, ne když ji budeme pitvat. Proto nikdy nenajdeme argument na rozumové zdůvodnění prázdného hrobu, proto nikdy nenajdeme spolehlivou metodu, jak prověřit pravdivost svědectví o setkání se vzkříšeným. Jsou to věci, které smíme přijmout s vírou, že Bůh tak mohl učinit a skutečně učinil. Život společenství Božího lidu je plný projevů, které jsou nad naše chápání, nedokáží se vtěsnat do našich škatulek a zkušeností. Místo toho, abychom v nezvyklosti hledali radost z nevšedního Božího díla, vidíme často určité ohrožení. Proto nemáme radost, ale zachmuřený výraz, když zpracováváme další neobvyklý projev Božího jednání se svým lidem.

Strach, uzavřenost, zachmuřenost. To je jedna z možností fungování splečenství církve. Ač může člověku dávat určitou jistotu, nevede moc daleko. Dříve či později člověk zjistí, že život uprostřed pracně budovaných hradeb možná dává pocit bezpečí, ale také ten život postupně hubí. Vzkříšení Ježíšovo je předně pozvání k tomu, abychom se nebáli žít bez těchto různých hradeb. Je přece svědectvím Boží moci, která vítězí i nad smrtí a překonává tak každou lidskou zlobu a podlost.

Zavřenými dveřmi prochází Ježíš. Vlastně v tuto chvíli není ani tak důležité, čím prochází, ale že je zde se svým pozdravem pokoje. To je totiž právě to, co společenství potřebuje. Setkává se s Ježíšem, může se dotknout jeho ran, pokud si to přeje. Dostává také dar svatého Ducha, ujištění o přítomnosti Boží moci v jeho jednání. To je jistě mnohem víc, než jen skleslé vzpomínání na lepší časy, než obavy o ztrátu Ježíše, protože ho nebudeme moci uctívat stejnými slovy jako generace před námi, nebo obavy o ztrátu víry, když ji budeme zvěstovat trochu jiným jazykem, aby byla srozumitelná lidem kolem nás.

Jaká má být církev? Na čem má stát? Na setkání se vzkříšeným Ježíšem. To ostatní přijde už samo. Když se nás Ježíš dotýká, vidíme svět trochu jinak, vidíme ho jako on. Svět nebude tím pádem jiný, to ne. Ale poznáme, že se nemusíme jeho odtažitosti bát. I když se nám zdá zlý a nebezpečný, Ježíš zemřel a byl vzkříšen právě pro něj. A my to máme zvěstovat. Zlý svět za hradbou společenství je hoden Boží lásky. Hledejme tedy způsoby, jak mu to připomenout, jak to sdělit. Dost možná bude stačit, když to bude jako u těch mladých požárníků, co se vydali na soutěž. Už jen to, že svět uvidí naší víru a lásku, že uvidí naši radost a naději ho možná přivede k otázce, co na tom Ježíši vlastně vidíme. A bude chtít u nás najít odpověď. Radujme se, že naše pozornost nemusí být upnuta k tomu, jak to jen Bůh s tím hrobem udělal, ale může se upínat k jistotě, že to udělal pro nás a tento svět. Radujme se, že nemusíme vzpomínat nad jeho hrobem, ale můžeme ho vítat v našem středu.

Pane Ježíši, děkujeme, že přicházíš mezi nás, děkujeme že se s tebou můžeme setkávat. Prosíme dej, ať radost ze setkání s tebou může i v našich životech zahnat veškeré chmury a strachy nad osudem naší víry a tvé církve.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka