Bohoslužby v Zábřeze 31.prosince 2017
Lk 2,22-40
Milé sestry, milí bratři, zdá se, že nejjednodušším způsobem, jak si získat něčí přízeň, je něco mu slíbit. Politici slibují voličům, co všechno udělají, když jim dají svůj hlas. Reklamy slibují, co všechno získáme, když se rozhodneme koupit ten či onen výrobek. Slib prý nic nestojí, protože vlastně nikoho k ničemu nezavazuje. Když někdo slibům věří, vypadá potom dost naivně. Je pravda, že musíme dost dobře rozlišovat, kdo co slibuje. Slib totiž není jen slovo hozené do placu, aby měl člověk pokoj, nebo něco získal. Slib je součást vztahu, který ke druhým máme. Ukazuje jak mnoho jsme ochotni pro druhé udělat. Proto je na místě sliby plnit, vypovídají o naší důvěryhodnosti, vážnosti.
V očích současníků mohl jako naivní člověk vypadat jeden zbožný muž, kterému se dostalo zaslíbení od Boha. Bůh mu slíbil, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše. To je dost zvláštní slib, nad kterým se mnozí mohou docela zarazit. Jak je reálné, že se tento slib naplní? Nepodlehl jen nějakému mámení? Vždyť jedna věc je očekávání toho, co bylo slíbeno, druhá věc je skutečnost, která člověka obklopuje, která tak nějak určuje, jak reálné je, že se slib podaří naplnit. Pravda, Boží sliby neznějí do prázdna tak jako ty lidské, ale přeci jen i je jsme zvyklí posuzovat naší reálnou optikou. Proto může spoléhání na Hospodina v takovéto věci vyznívat dost podivně, možná bychom řekli až dětinsky. I když samozřejmě víme, že u Boha není nic nemožné, přeci jen se to někdy zdá být trochu těžké tomu věřit. Prostě pochybnosti bývají silnější. Vlastně ani nevíme pořádně proč. Možná jen proto, že si mnohé věci sami neumíme představit. Ono se totiž u Božích slibů stává docela často, že překračují meze naší představivosti.
Sliby se dotýkají vztahu, jsou záležitostí důvěry. Tím se liší třeba od smluvního závazku. Když je něco dáno písemně, nedá se z toho vykroutit, je to dokonce vymahatelné. Slib je jen slovo, které se vymáhat nedá. K němu zkrátka patří důvěra, že když ten druhý něco slíbí, nečiní jen prohlášení do větru, ale myslí to vážně, protože nás bere vážně. A tak jeden zbožný muž žije každý den očekáváním, kdy dojde k tomu, že se splní slib, který dostal. Jistě to není lehké. Vždyť čas často hraje proti slibům. Jenže znovu je třeba zdůraznit, že zde dal slib sám Bůh. A to něco znamená. Boží slib není lacinou a prázdnou frází. Má svou vážnost. I když člověka svírají často pochybnosti, zda Bůh na svůj slib nezapomněl, zda to slovo někde nezapadlo, nebo zda sám neučinil něco, co by vážnost slibu zrušilo.
S Božími sliby se setkává každý z nás. Nemusí to být zrovna tak konkrétní slib jako u Simeona, přesto každému z nás Bůh slibuje svou blízkost, slibuje, že bude naším ochráncem, průvodcem na cestách, dárcem pokoje. Slibuje, že přijde do našeho života, že nenechá bez povšimnutí naše modlitby. Slibuje, že budeme svědky jeho díla spásy. Věříme těmto slibům, nebo se spíše držíme rezervovaného realismu, se kterým je nebereme zase tak vážně? Ne, že bychom zcela pochybovali, ale přeci jen se nám zdá, že všechno není prostě možné. Z důvěry v naplnění slibů se tak pomalu stává spíš hluboko zakopaná naděje, že by přeci jen jednou, někdy ty sliby mohly být naplněny.
Samozřejmě nevíme nic bližšího o životě Simeona. Jen tolik, že byl spravedlivý, zbožný a očekával potěšení Izraele. Jak vypadaly jeho každodenní zápasy o to, aby věřil Božímu slibu, to se nikde nepíše. Přeci jen se ale ledasco dá vytušit. Slibu stále věřil. Neusnul lhostejností, nedůvěrou, že to bylo řečeno jen tak. Proto reaguje na pokyn Ducha svatého. Nic víc k dispozici neměl. Tedy žádnou jinou metodou nedošel k tomu, že se skutečně plní Boží slib. Měl jen vnuknutí, aby šel do chrámu, protože je důležité. A tam naplnění slibu sám poznává. Nevěděl nic bližšího o rodičích, neměl informace, kdo jsou a odkud kam jdou. Jen věděl, že toto je chvíle, kdy se jeho život naplnil, protože Bůh splnil svůj slib. Víc nepotřebuje ani znát, vědět. I když se zdá, že něco přeci jen ví. V požehnání, které dává Marii, se zmiňuje o protivenství, o tom, že její duši pronikne meč. Jinak ale toto setkání zcela naplňuje jeho život, dává mu pověstnou korunu.
Scénu se Simeonem doplňuje ještě postava Anny. Ta nic zvláštního neříká, jen o tom dítěti vypráví všem, kdo očekávají vykoupení Izraele, chválí a velebí Boha. Zajímavý je spíš její život. Ačkoliv se nepíše o takovém slibu, jaký dal Bůh Simeonovi, přeci jen s ním má něco společné. Již od mládí slouží Bohu. Nevychází z chrámu, ale modlí se a postí. Jistě byla mladá, když ovdověla, nebyl by problém se znovu vdát. Ale její cesta se odvíjí jinak. Slouží v chrámu, prokazuje tak velikou oddanost Bohu. Vzdává se svého života. Tak jako Simeon žil pevnou důvěrou v Boží zaslíbení, ona žije pevnou důvěrou ve správnost svého rozhodnutí, když se takto odevzdala do Boží služby.
Setkání Simeona a Anny s Ježíšem naplňuje jejich život. Očekávání naplnění Božích slibů, stejně jako oddaná služba Bohu míří k jednomu cíli, k setkání s Ježíšem. Pravda v tuto chvíli ještě malým zabaleným v plenkách. Přesto je to Ježíš, který přichází jako naplněné očekávání celého Božího lidu. V tuto chvíli nejsou důležitá jeho slova ani zázraky, důležitý je fakt, že se narodil, je zde. Už toto jeho narození ukazuje k Boží důvěryhodnosti, k lásce a k vážnosti, se kterou přijímá nejen Boží lid, ale celé stvoření. Možná se to může zdát docela málo. Přeci jen, kdybychom si mohli vybrat, asi bychom raději potkali Ježíše jako toho dospěláka, který chodí izraelskou zemí a svými slovy dosvědčuje Boží lásku. Jenže ono k té lásce často ukazuje už i něco tak malého a bezvýznamného, jako je právě narozené dítě. Stejně jako o naplnění slibu, který nám Bůh dává, svědčí kolikrát maličkost. Právě v ní je ale základ pro pevnou víru.
Setkání se Simeonem a Annou je další z řady svědectví, které Josefa s Marií upevňují v tom, že narozené dítě je skutečně zaslíbený Mesiáš, že slova anděla se opravdu plní. Je docela zajímavé srovnat si v této souvislosti Simeona s Annou a pastýři. Pastýřům narození Ježíše oznámil anděl a potvrdil zpěv celého andělského zástupu. Něco takového se nedá přehlédnout. Na základě tohoto zjevení pak šli a našli narozené dítě. Toto zjevení bylo prvním svědectvím Ježíšovým rodičům. Řekněme, že je to takové velmi jasné ukázání k tomu, že přichází Boží Syn. Ti pastýři se k tomu namanuli tak nějak náhodou. U Simeona s Annou je to jiné v tom, že jejich život k této chvíli ukazuje. Jejich svědectví nestojí na tom, že došlo k nějakému velikému úkazu na nebesích, ale že se naplnilo cosi v jejich životech. Narození Ježíše završuje cestu jejich života, dává tomuto životu smysl. Ježíšův příchod tak vstupuje do konkrétního života. Z toho se dá porozumět, že tento Mesiáš nebude udivovat davy lidí, ale právě dával lidskému životu něco, co mu chybí. Bude naplňovat jeho očekávání, naději. V tuto chvíli se to možná tak nemusí ještě jevit, ale později právě toto svědectví bude velmi důležité. Vždyť převzetí trůnu Davidova, nekonečné království nad rodem Jákobovým nabere poněkud jinou podobu než se může na první poslech jevit. Toulky bez domova, zatčení, soud a nakonec kříž. To vše by spíše ukazovalo k tomu, že s tím naplněním slibu o příchodu Božího syna je něco v nepořádku. Pokud ale mají Josef a zejména Marie v paměti právě to, co Ježíš znamenal pro Annu a Simeona, pak není problém porozumět, že tento slib se plní, i když realita vypadá zcela jinak.
Božím slibům můžeme věřit, můžeme na ně spoléhat. Třebaže se plní jinak, než bychom očekávali. V tom je ale právě ta potřeba důvěry. Bůh slyší, přichází a nese nás. Není to taková jasná síla jako když zpívá chór andělů nad pastvinami u Betléma. Je to spíše pokoj, který přichází, když Simeon bere do náručí malé dítě, je to touha chválit Boha a vyprávět o jeho díle, když tohoto starce s dítětem vidí prorokyně Anna. Může to trvat nějakou dobu, než se naplní naše očekávání. Důvěryhodnost Boží není v tom, že jedná hned do druhého dne. Je v tom, že cosi nás vede k tomu, abychom mu věřili a sloužili, i když to zdánlivě nedá žádný smysl, neexistuje racionální důvod. U Simeona a Anny však vidíme dvě podstatné věci, které nám dovolí vidět už jen v maličkosti jistotu toho, že Boží dílo se děje, že spěje ke svému cíli. Vidíme důvěru a oddanost. Důvěru, která je posilou každého dne, oddanost, která dává službu Bohu na první místo před čímkoliv svým. Nemějme tedy strach. Bůh není politik ani prázdný mluvka. Své sliby plní. V Ježíši Kristu to vidíme zcela nepochybně. Už jen tím, že jej poslal mezi nás, nám prokázal velikou lásku. A právě veliká láska je důvodem, že žádný jeho slib není planý, ale má moc naplnit naše životy svým pokojem.
Pane Ježíši, v tobě se naplnily Boží sliby o pokoji a spáse. Prosíme, dej nám vytrvalost jako Simeonovi a oddanost jako Anně, abychom směli na vlastní oči poznávat tvou spásu.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
