Bohoslužby v Zábřeze 25.prosince 2017
J 1,1-18
Milé sestry, milí bratři, děti se pořád na něco těší. Na prázdniny, na výlet k babičce, vánoční hru, dárky k narozeninám či pod stromečkem. Možná jim my dospělí můžeme závidět to nadšené očekávání, ten rozzářený pohled, když nastane onen vyhlížený okamžik. Jistě, také se těšíme, očekáváme. Ale cítíme, že už je to jakési jiné. Kdysi jsem se hrozně těšil, až pojedeme k jedné tetě. To místo mne přitahovalo spoustou věcí. Stále má své kouzlo, ale když nad tím tak přemýšlím, říkám si: „Fajn, jsem zde. A co dál?“ To naše těšení je jakési jiné, protože právě hodně přemýšlíme nad tím, co dál. Už tu událost, tu radost okamžiku, nedokážeme oddělit od dalších věcí, které s tím souvisejí. To neznamená, že se ta radost vytrácí. Ona zůstává, jen je opravdu taková jiná. Možná by se dalo říct, že proniká hloub, už není tak patrná na povrchu, mnohem více rozechvívá lidské nitro. To si můžeme uvědomovat i v této sváteční době. I když nám asi oči u stromečku nehoří tolik radostí a nadšením jako dětem, srdce se raduje a plesá.
Naplnil se čas očekávání. Příprava duchovní i hmotná se zúročila, dočkali jsme se velkého dne. Děti už jistě přemýšlí, jak si užijí volna a dárků, které rozbalily. A my se jistě znovu zamýšlíme, co vlastně přináší toto naplněné očekávání do našeho života. V čem bude jiný? Bude vůbec jiný? Změní se něco? V době přípravy se mluví hodně o naději. Naděje souvisí s tím, co momentálně prožíváme. Vidíme, že svět není ideální, stejně tak jako není ideální náš život. Přes všechnu snahu o to, aby byl, když ne dokonalý, tak alespoň dobrý, mnoho věcí drhne, nevychází. Proto se upínáme k tomu, že do tohoto světa, do našeho života vstoupí Bůh. Přijde se svojí mocí, silou a hned bude líp. Vzpomínám si v této souvislosti na časy, kdy jsem hrál s děckama ze sboru volejbal. Což o to. Nadšení bylo, trénink byl, nebyli jsme žádná kopyta, něco jsme uměli. Ale soupeři byli lepší. A ono to člověka časem přestává bavit, když na turnaji nic nevyhraje. A tak jsme žili nadějí, že jednou s námi pojede jeden kamarád. Uměl hrát líp než my. Je to skvělý hráč, to nám jistě pomůže. Byli jsme plni očekávání na zápasy na turnaji. Možná jsme vyhráli jeden zápas, ale jinak to moc slavně nedopadlo. I když jsme měli v týmu skvělého hráče, nebyla to záruka úspěchu. Museli jsme hrát i my ostatní. A to byla docela slabina. V něčem to bylo lepší, ale úplně dobré to nebylo. A tak je tomu i s naším očekávání na Boží příchod. Je dobré si uvědomit, co vlastně znamená, že Bůh je s námi, že naše srdce plesá nad narozením Spasitele. Naplnila se naše naděje, naše touha, a je dobré se ptát, co s tím, co bude dál?
Z úvodu Janova evangelia, které takovou dost poetickou formou podává Ježíšův příchod, se dočteme hned několik zajímavých věcí, které nám mohou v našem dotazování pomoci. Nejprve je zde zmíněno Boží jednání. Bůh všechno tvoří slovem, na počátku všeho je jeho slovo. Slovo ukazuje ke společenství. Bůh netvoří svět, který by pak nechal svému osudu, svět, který by mu byl lhostejný. Tvoří svět, do kterého vstupuje, se kterým je svázán. A tvoří člověka, aby mu byl protějškem, partnerem. Hledáme-li odpověď na otázku, co dál po Ježíšově příchodu, je dobré si uvědomit, ke komu nás Ježíš odkazuje, poznat, jaký je Bůh. Je dárcem života, se kterým nás váže slovo. On mluví, ale také naslouchá. Základem vztahu je dialog, nikoliv automatismus. Jestliže vstupuje do našeho života, tak právě proto, abychom si tuto potřebu dialogu uvědomili. Bůh je tvůrcem, počátkem. To platí i tehdy, když se sami do něčeho pouštíme, když plánujeme, co dál. Náš život, naše dílo, se rodí z dialogu s Bohem. Nedáváme Bohu příkazy, kde má co učinit, ale ptáme se, kde máme co a jak konat my sami.
Kromě slova zde Jan mluví hodně o světle. Světlo je důležitá věc, ať už mluvíme o fyzikální veličině nebo duchovní kategorii. Ježíšův příchod je spojen s přítomností pravého světla, které osvěcuje každého člověka. Asi si umíme představit, když se řekne, že si na někoho posvítíme. Nejde jen o to vidět jeho tvář, ale proniknout hlouběji, poznat, co se skrývá za tou tváří. V Ježíšově příchodu je takto posvíceno na nás, na náš život. Když se tak často díváme na sebe v mihotavém světle svíčky, nevypadá to zase nějak dramaticky. No, sem tam nějaký ten šrám, nějaká nedokonalost, ale jinak asi docela dobré. Sám se sebou tak člověk může být spokojen, protože nedokáže vidět nedostatky, nevidí svoji skutečnou tvář. Vidí její část, možná spíše nějakou masku. I to se v chabém světle dost těžko rozlišuje. A zrovna masky si dáváme na obličej docela rádi. Možná si to často ani neuvědomíme. Už to jde tak nějak automaticky. Snažíme se napasovat do nějakých představ, nějakých zajetých kolejí života, přizpůsobit se určitému stylu. Protože se to zdá být normálním, ani nás pak netrápí, že vlastně žijeme v nějakém klamu, nežijeme svůj život. Když přichází na svět jako pravé světlo Ježíš, tyto nenápadné a neviditelné věci se stávají zřetelné. Máme před očima jeho život a tak si můžeme jednoduše srovnat, co to znamená žít opravdu naplněně a svobodně. Kromě toho ale také vnímáme jeho slova, kterými odhaluje působení toho zlého, vede nás k tomu, abychom ho dokázali poznávat i v našich životech. V tomto jeho světle tak vidíme, že máme co dohánět, že fakt to s náma není moc dobré. Ovšem to není úplný obraz, který v jeho světle vidíme. Také se nám před očima objevuje cesta, jak s tím můžeme něco dělat. A to cesta nejen pro opravdové borce, ale přístupná každému člověku.
Ze světla asi není každý vždycky nadšen. Přehlédnutí nedokonalostí, život pod maskou se někdy jeví lákavější. Proto se stává i to, že Ježíš je odmítnut, o tento způsob vstoupení Boha do svého života člověk nestojí. Z toho se dá usoudit, že přijetí Ježíše není samozřejmá věc. Nefunguje to tak nějak samo. Jan se zmiňuje o tom, že ho svět nepoznal a jeho vlastní nepřijali. Proti nim pak stojí ti, kdo ho přijali a uvěřili v jeho jméno. Jakoby se tu postavily proti sobě poznání a víra. Obojí je vlastně lidským jednáním. Jen se mezi nimi objevuje drobný rozdíl. Poznání zkoumá, posuzuje. Snaží se najít pevnou jistotu, odhalit hlubiny toho druhého. Víra otvírá spíše sebe sama. Proto je možné Ježíše přijmout ve víře, tedy s důvěrou, při které otvíráme svůj život a vidíme, že právě jeho pomoc v něm potřebujeme. Tato důvěra pak vede ke zvláštnímu narození. Kdo přijali Ježíše a věří v jeho jméno se narodili z Boha. Narození je symbol počátku. Narození z Boha tak stojí na počátku nového života. Důležité je, že je to život, do kterého je právě Bůh vybavuje, stává se jim zdrojem, východiskem.
Když se tak zamýšlíme, co dál, když se naplnila naše touha po příchodu Božím do našeho života, dala by se odpověď shrnout tím, že zkrátka Bůh se stává nepostradatelnou součástí našeho života. Nepřichází žít náš život za nás. Přichází, aby tento život naplňoval. Žít jej ale musíme sami. Proto mnoho věcí záleží právě na nás. Záleží, jak dalece budeme Bohu naslouchat, poznávat jeho dílo a plány. Záleží, jestli si půjdeme po svém, s tím, že když bude nejhůř, tak Bůh to nějak vyřeší, nebo se budeme s Bohem bavit, hledat jeho radu, přizpůsobovat mu své jednání. Další věcí je, jak dalece dovolíme Bohu, aby nám do života mluvil. Když se budeme ptát, on bude odpovídat. Co s tou odpovědí uděláme? Vezeme jen na vědomí jako zajímavý názor, nebo uvěříme, že toto je nejen dobrá rada, ale také věc, kterou máme učinit? Bůh nepřichází, aby se stal divákem a občasným opravářem našeho života. Přichází jako partner, se kterým jdeme dál a necháváme se jím vést.
Bůh přichází a náš život bude jiný. Ne tedy hned na první pohled. Božím příchodem ani neomládneme ani nějak výrazně nezměníme svůj vzhled. Snad až na jeden detail. Radostné oči, radostný úsměv nám nezmizí s příchodem všedních dní. Zůstanou nenápadným znamením toho, že Bůh sice neodvál jako mávnutím kouzelného proutku naše starosti a různá selhání, jak bychom možná uvítali. Udělal ale mnohem víc. Nastavil nám zrcadlo a my jsme v něm mohli uvidět, že o kvalitě a radosti našeho života nerozhoduje to, jak jsou štěstí, radost a pokoj definovány světem kolem nás. Máme radost a nacházíme svůj pokoj i štěstí, protože teď už víme, že máme v týmu toho nejlepšího hráče. A i když s ním toho třeba moc nevyhrajeme, přesto se staneme vítězi, protože poznáme, že tím nejdůležitějším není, kolik uhrajeme bodů, ale jak budeme hrát. Není důležité, co všechno v životě dokážeme, kolik výzev a met zdoláme. Podstatnější je, že se nevzdáme, že krásu života najdeme nikoliv v tom, kolik překážek zdoláme, ale s kým je zdoláme. To je přeci ta největší změna, kterou naplněné očekávání příchodu Božího přináší. Nejsme sami, ale Bůh nás obdarovává společenstvím. Svým stejně jako těch, kteří jsou nám blízcí. Je s námi Bůh a máme kolem sebe ty, kteří nás mají upřímně rádi. Myslím, že naplněni touto radostí už nemusíme řešit, co dál. Ať bude cokoliv, bude to úžasné a bude to stát zato.
Pane Ježíši přinesl jsi naději, pokoj, radost do tohoto světa. V tobě tak smíme nacházet vše, co je pro náš život důležité. Dej nám, ať se z těchto darů umíme upřímně radovat jako tvé děti.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
