Hlavní stránka Kázání neděle 10.prosince 2017

neděle 10.prosince 2017

Email Tisk PDF

 

Bohoslužby v Zábřeze 10.prosince 2017

Mk 1,1-8

Milé sestry, milí bratři, vánoční příběh si neumíme představit bez postav andělů. Krásné bytosti v bílém oděvu s křídly a úsměvem na tváři dávají příběhu jeho poetičnost, čistotu. Přítomnost andělů ukazuje k Boží blízkosti. Anděl je prostě posel dobrých zpráv, pomocník, znamení toho, že se děje něco pěkného, milého. Potkat skutečného anděla, to je úžasná věc, člověka to jistě naplní velikou bázní a vědomím vlastní nedostatečnosti před Boží tváří. Zaplaví ho touha po tom dobrém, co by mohl v životě konat.

Anděl může mít ale i jiné podoby. V dnešním textu to moc patrné není, ale ve spojitosti s počátkem evangelia Ježíše Krista se v něm také píše o andělu. Hle, posílám před tvou tváří svého anděla, aby ti připravil cestu. A o něco dále pak čteme i jeho popis. Měj na sobě šat z velbloudí srsti, kolem beder kožený pás a živil se kobylkami a medem divokých včel. Takto bychom si asi vyobrazili spíše nějakého podivína, než Božího anděla. Možná by vůbec nevadilo, kdyby místo podivína v takovém divném oděvu přišel skutečný anděl, který by volal k pokání a také by křtil. To by se to chystalo na příchod Božího Syna asi zcela jinak. Člověk by hned věděl, s kým má tu čest, nemusel by pochybovat o tom, co se zrovna odehrává. Jenže k počátku evangelia Ježíše Krista patří právě tato zvláštní cesta a my bychom měli přemýšlet nad tím proč. Proč začíná tak zvláštním poslem, který sice budí dojem něčeho mimořádného, ale vzbuzuje také hodně otázek a pochybností. Je zřejmé, že Jan Křtitel vypadá jako prorok. Na to lidé také docela reagovali. Ale s proroky byla někdy potíž. Jak poznat jejich pravost? Vždyť jich bylo tolik falešných, kteří vzbuzovali nějaké naděje a nakonec to moc dobře nedopadlo.

Asi mnohem důležitější, než přemýšlet nad oděvem, nad tím, jak vypadá a co jí, je soustředit se na to, co máme psáno a co Jan sám říká. Je poslem, který přichází připravit cestu Páně, přichází vyrovnat mu stezky. To vše volá hlas na poušti. Poušť má svůj symbolický význam. Je místem formování důvěry Božího lidu. Ale poušť, pustina, může také ukazovat k lidskému životu. Jak to v nás vypadá? K čemu bychom přirovnali svůj život? K jaké krajině? Možná se někteří cítím jako zelená kvetoucí zahrada. Jiní třeba zase vzrostlým lesem. To samozřejmě může být. Není na tom nic divného. V našich životech se odehrává mnoho věcí a cítíme se různě. Pokud se nám daří, jsme plni radosti, plni síly, svěžesti ducha, tak je naše nitro zahradou, krásnou vonící loukou. Ale platí to vždy? Co když se něco stane, něco provedeme, někomu ublížíme? Stále máme v sobě ten pocit svěžesti, radostného pokoje? Nenastane chvíle, kdy se místo této krásy začnou objevovat různé skvrny, přijde určitá vyprahlost? Hřích přece pustoší lidské nitro. Ne soustavně, ne vždycky. Ona také pustina, o které se mluví v Markově evangeliu, není písečné pole, kde nekápne věky ani trocha vody. Pustina je krajinou, kde občas zaprší, kde něco občas vyroste, kde to občas jako úplná poušť nevypadá. Jsou tam skály, kamení, nějaký keřík. Na první pohled, na krátkou chvíli to nemusí být nepříjemné místo. Takže i ta pustina lidského nitra může vypadat na první pohled jakž takž dobře. Občas ji zaplní radost, občas přijde chvíle, kdy se to zazelená. Ale pak zase nastane sucho. Něco důležité chybí a bez toho důležitého se vše ostatní pomalu ztrácí. Pustina, na níž zní hlas o vyrovnání cest a stezek Páně, je přirovnatelná k lidskému životu. Smíme v ní vidět sami sebe ve svých různých bojích, trápeních, starostech, ve kterých zažíváme ten pocit žízně, pocit touhy, která je nenaplněna. Pustina je náš marný boj s hříchem, marný boj o trvalejší pokoj ve svých životech. V tomto svém životě se máme chystat na příchod Páně.

Příchod Páně je něco vzácného, honosného. Tak nějak si říkáme, že přeci by si Pán zasloužil, abychom ho přijali v nějakém reprezentativním pokoji, tam, kde máme hezky pořádek, kde je útulno. A když ne v pěkném pokoji, tak alespoň v pěkně upravené zahradě, někde na lavičce pod kvetoucím stromem s výhledem na propletý záhon růží. Když k nám přichází vzácná návštěva, děláme to přeci právě tak. Raději vezmu hosta do obývacího pokoje, než do své pracovny. Tam bych se musel poněkud stydět. Jenže Pán, kterého čekáme, má jiný plán. Přichází do naší pustiny, do našeho nepořádku, tam, kde se necítíme zrovna nejlíp, ale spíše trapně. Přichází tak naprosto záměrně, protože nikoliv výstavní pokoj, ale pustina je náš skutečný život.

V Janu Křtiteli výzva k vyrovnání stezek nabývá na konkrétnosti. Symbolicky káže na poušti a vyzývá k pokání, tedy k vyznání hříchů. Právě v tom je ta naše příprava na příchod Páně. Možná to zní trochu podivně. Proč právě toto má být naše příprava? Je jasné, že když čekáme někoho vzácného, chystáme se uklidit, udělat pořádek. Tomu by odpovídala snaha očistit se od svých hříchů. Jenže on to někdy člověk bere v této otázce za špatný konec. Snaží se sám učinit ze své pustiny zahradu. To ovšem nejde. Ať to bude zkoušet, jak chce, nemůže se to dařit. Pustina se nedá jen tak zúrodnit. Stejně jako nejde jen tak zatočit s hříchem v lidském životě. I když se to samozřejmě nabízí a zdá se to snadné. Jsem silný, uhlídám si ten svůj pokojík v pořádku. Budu se snažit, budu napínat síly. Chvíli to dokonce i půjde, ale pak se to sesype. A bude to tak znovu a znovu, protože ta naše síla na to nestačí. Hřích činí pustinu v lidském nitru a na pustinu nejsme dostatečně silní. Nedokážeme do ní vrátit život, protože my nejsme původci života. Jsme jen jeho vděčnými příjemci. To si možná uvědomujeme při svých různých selháních, pádech, zklamáních. Tak rádi bychom udělali vše, abychom něco změnili, abychom neklesali zpět do naší bídy, ale vždy je to jen otázka času, než nám dojdou síly.

Volání Jana Křtitele můžeme vnímat jako počátek evangelia Ježíšova. Evangelium je dobrou zprávou pro člověka. A ta je nyní v tom, že máme Pánu připravit cestu ve své pustině, vyznat mu své hříchy. Je to dobrá zpráva v tom, že si nemusíme před naším pánem na nic hrát. Nemusíme se přemáhat, abychom vypadali co nejlépe. On k nám nepřichází na zdvořilostní návštěvu, na nějakou kontrolu našeho života, kdy se musíme ukázat v tom nejlepším světle. Přichází do naší pustiny, to znamená do všech těch našich nenaplněných tužeb, do naši žízně něco změnit, která zůstává neukojená, protože se nám to stále nedaří. Je to veliká milost, že naše očekávání nemá být budováním výkladní skříně někde na kraji našeho života, ale otevřeným vyznáním jeho prázdnoty, nepořádku, nedokonalosti.

Cesta uzdravení začíná pochopením, že jsme nemocní, že to uzdravení potřebujeme. I tak můžeme pochopit vystoupení Janovo, kterým volá k pokání, k obrácení. Zjištění, že je člověk nějak nemocen, samozřejmě není příliš lákavé, ale na druhou stranu právě poznání toho, co není přesně v pořádku, dává naději na nalezení řešení. V pokání tato naše nemoc dostává své konkrétní jméno – hřích. A cesta uzdravení? V tuto chvíli je možná trochu ještě zahalena tajemstvím. Jediné, co se z ní dá vytušit jsou dvě věci. Křest a příchod Ježíšův. Ti, co vyznávají své hříchy se dávají od Jana pokřtít, aby tak dosáhli odpuštění. Je to naprosto konkrétní zřetelný krok, který člověk dělá. Přijetí Boží pomoci není jen záležitost nějakého vnitřního rozhodnutí, ale viditelného činu, jednání, kterým člověk dává najevo také jistou pokoru. Ve vztahu k Ježíšovu dílu je jí velice potřeba, protože ono často bude hraničit s tím, co nám přijde stravitelné a co už ne. A jen s jistou pokorou před jeho autoritou bude schopni přijmout, že i tímto krokem nás Bůh vede k životu. V Ježíšově díle, které bude konat, potom také poznáváme, jaký má vůbec naše vyznání hříchů smysl. Jen to, co položíme Bohu ke Kristovu kříži, on na tento kříž může vzít a může to od nás odejmout.

Volání k pokání samo o sobě se může zdát velikou věcí, ale Jan ještě dodává, že Ježíš přinese mnohem víc. Toto je skutečně jen příprava. Vyznání hříchů, přijetí křtu na jejich odpuštění, to všechno je jen lehký začátek toho, co nastane v díle Ježíšově. Bude nás křtít Duchem svatým. To je zcela nová zkušenost lidského života. Tento život bude nejen uzdraven od nemoci hříchu, ale také svým způsobem naočkován, aby se ji mohl napříště bránit. To je veliká věc, protože Bůh nejen přichází do naší pustiny, ale také v té pustině zakládá novou zahradu, dává sílu k tomu, aby již nebyla pustinou. Tím se tedy můžeme posilovat v době očekávání na Ježíšův příchod. Je to nádherné, nepřichází jen tak, ale přichází kvůli nám, přichází pro nás, abychom poznali, že na naše břemena a starosti nejsme sami. A také přichází, abychom poznali, že i ta naše různá selhání, nedostatky, bolesti, které činíme druhým, nás nemusejí stále znovu a znovu svírat a trápit, protože on nám do nich přináší svou naději. V jeho příchodu do našich pustin, máme naději, že rozkvetou a stanou se místem pokoje. Stejně jako každé jiné místo, kde se Bůh rozhodl přebývat se svým stvořením.

Pane Ježíši, přišel jsi vzít na sebe naše hříchy. Ve vyznání našich vin, v našem pokání nám tak ukazuješ cestu nového života. Prosíme, dej nám, ať v tomto adventním čase můžeme poznávat, co vše činí z našich niter poušť a co ti můžeme předložit, abychom byli zase uzdraveni.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka