Bohoslužby v Javorníku 19.listopadu 2017
Mt 25,14-30
Milé sestry, milí bratři, kdysi mi sestra dala úžasný dárek. Vyrobila mi omalovánky s mým oblíbeným medvídkem. A hned jsem si říkal, že to je skvělé, já bych něco takového prostě nedokázal. Nejde jen o provedení, ale i ten nápad. Člověk si řekne, že hold někomu je dáno. Lidově pověděno, má talent. Proto dokáže věci, o nichž já sám mohu jen snít. Přitom i jedním dechem člověk dodá, že je dobře, když mohl někdo takto svůj talent rozvinout, použít k obdarování druhých. Dost možná má takové poznamenání trochu hořký nádech ve smyslu, že mně se nic takového nedostalo. Já sám žádný talent nemám.
Talent je dost tvrdá měna. V době Ježíšově to byla jednotka, kterou se vážilo stříbro, určovala hodnota mincí. Svěřit někomu talent odpovídalo třeba tomu, svěřit šest tisíc denárů. Jen pro představu, za Ježíše dostal Jidáš třicet stříbrných, to je asi sto dvacet denárů. Když tedy čteme v dnešním podobenství o tom, že nějaký člověk svěřil služebníkům jeden až pět hřiven, je to opravdu mnoho. Hřivna odpovídá talentu. A v tom může být už od počátku trochu zádrhel. Tak veliká částka, to se přeci nepodaří každému, aby ji spravoval. Zde je ale důležité číst podobenství v souvislostech. Na rozdíl od jiných Ježíš nezačíná tím, že království nebeské je jako když jeden člověk dal služebníkům nějaké talenty. Bude tomu, jako když… to nás odkazuje k předešlému podobenství o deseti družičkách a je zde tedy souvislost s jejich jednáním. Podobně jako u těch družiček, ani zde tedy nejde o to, kolik kdo dostává, nejde o výchozí pozici. Jde o postoj, o to, co s tím udělá. To je první důležitá poznámka. Druhým důležitým bodem je časová okolnost události. Ježíš mluví o posledních věcech, mluví o soudu, mluví o svém příchodu. Počasí, které máme venku za oknem nás docela jistě odkazuje k tomu, že se blíží Advent. Ve chvíli, kdy Ježíš mluvil ke svým učedníkům, tak se blížilo rozuzlení jeho úkolu zde na zemi. To souvisí s otázkou druhého příchodu, posledního soudu. Vše, čeho byli učedníci do této doby svědky, dostane v událostech kříže a prázdného hrobu pomyslnou korunu, završení. Jenže toto završení se neděje jen pro nic za nic, ukazuje k budoucímu příchodu ve slávě. Řekněme, že nyní jsme mohli poznat milostivou Boží tvář, abychom před tuto tvář jednou přišli, až se s námi Ježíš setká nikoliv jako potulný kazatel, ale Pán přicházející ve slávě, jako královský syn, který zve k veliké hostině svého Otce, Krále nad celým světem. Směli jsme poznat Boží lásku a milost, abychom našli cestu, kterou vejdeme zpět do našeho Božího domova. Až toto pozvání jednou přijde, nebude čas na vysvětlování. Bude jen čas k tomu, vložit svou ruku do dlaně, která se před námi otvírá. Je to jako být zachráněn z hlubiny, když neumíte plavat. Když se topíte, když klesáte stále hlouběji, není čas zkoumat ruku, která vás chce vytáhnout. Je třeba jen věřit, že v tom jediném vložení ruky do otevřené dlaně je záchrana.
Podobenství o hřivnách, či talentech, ukazuje na dva přístupy, které člověk může mít. Trochu bych si půjčil obraz z příběhu, který předcházel, tedy těch deseti družiček. V určitém zjednodušení bychom mohli říct, že klidně by to mohlo začít slovy, že tři služebníci dostali do správy majetek. Dva byli rozumní, jeden pošetilý. Ti rozumní investovali, pošetilý vše zakopal. Když nastal čas příchodu jejich pána, ti rozumní měli dát co zpět. Ten pošetilý zjistil, že vlastně nemá co dát. A to i tehdy, když vrátil v pořádku jen to, co sám přijal. Jeho jednání, které může být označeno za pošetilé tak vede ke stejnému konci, jako u těch pěti družiček předchozího příběhu. Končí za zavřenými dveřmi, ve chvíli kdy pán hoduje s těmi rozumnými u svého stolu, oni a tady ten opatrný služebník tam nejsou. A co zní možná hodně tvrdě, nejsou hodni toho, aby tam byli, protože v jejich jednání se ozvalo cosi, co tomu brání.
Jednání těch dvou prvních služebníků se nějak moc nerozebírá. Prostě šli a investovali. Mnohem zajímavější je to u toho třetího. Tam se totiž dozvídáme něco o jeho pánu. Budí v tom služebníku strach. Jsi tvrdý, sklízíš, kde jsi nesel, sbíráš, kde jsi nerozsypal. Děsí ho představa, že neobstojí, že promarní, co dostal, a to bude opravdu zle. No, nás možná nyní může vyděsit jiná představa. Toto podobenství, stejně jako jiná, jaksi ukazují k Ježíši a Bohu. A to je docela divoké. Ten pán, co je tak tvrdý a bere, kde nedával, ten je zobrazením Boha. Jiný popis toho, který dává, svěřuje, zde v textu nemáme. Tu je právě ten velmi důležitý bod podobenství. Služebník říká, poznal jsem, že jsi takový, a pán mu to potvrzuje slovy, ano, věděl jsi to. Opravdu takový Bůh je? Tvrdý, beroucí, kde nezasel? Jak je možné ho takto vidět po všem tom, co učinil v Ježíši Kristu? Mám za to, že je to možné, když něco důležité přehlédneme. Odpověď pána toho služebníka posiluje jeho nerozumnost. Nějak jsi mne viděl, a přesto ses podle toho nechoval. To je přece nerozum. Když věděl, že bude chtít víc, než dal, proč něco neudělal? Bál se. Měl strach, a to je špatný rádce. Raději nedělat nic, abych náhodou něco nezkonil, to je právě ta konina. Nedělat nic v tomto i jiných případech znamená ztratit úplně vše. Zůstat bokem, stranou, to je výraz opatrnosti, možná to vypadá jako určitý projev moudrosti, nemíchat se tam, kde smrdí nějakou tou ranou. Ale jak tu vidíme, je to spíše pošetilost, nemoudrost. Tak nějak to ukazuje k určitému sobectví, tomu, že ten člověk se vlastně soustředí nejvíc sám na sebe. Neměl strach, že svému pánu promarní majetek. Neměl strach, že z toho nebudou mít nic ostatní. Měl strach z trestu, který může přijít, když se mu nepodaří obstát. Proto jedná, jak jedná, proto místo rozvíjení toho, co dostal, vše konzervuje.
Napadá mne, zda mohl mít Ježíš před očima někoho konkrétního. A dospívám k názoru, že ano. Má zde před očima člověka své doby, stejně tak člověka naší doby. Ale pojďme spíš k té jeho době. Jak viděli lidé Boha? Nejspíš tak, jak vypovídá ten služebník. Je tvrdý, žádá víc než dává. Už jen třeba v pohledu některých se může zdát nevyrovnaná rovnice jeho života. Bůh ode mne žádá, abych byl poslušný, abych se držel jakýchsi zákonů, které se mi zdají překonané, zastaralé. A co mi za to dává? Skoro nic. Tedy přesněji se to musí vyjádřit, skoro nic nevidím, nevnímám. Mám starosti, problémy, kolem nejistota, a on chce, abych pořád myslel na jeho zákon. Takto mohli myslet farizeové, takto myslí hodně lidí dnes. Bůh je přísný strážce morálky, drží mne zkrátka nic mi nedopřeje. Pokud si uvědomíme jako moc, pak to vede ke strachu a raději tomu, že ledasco zakonzervujeme, jen abychom něco nezkazili. V té době Ježíšově to bylo hodně vidět. Vše musí být, jak jsme přijali. Přitom nešlo o nic jiného než zachování určité formy. Podobně jako bychom to mohli vidět dnes. Jak často se přidržíme toho, že se to tak zkrátka dělá, proto to musí být dobře a jinak to dělat nebudeme. Proto může být téměř nedotknutelným božstvem liturgický život církve ale třeba i podoba školního vzdělávání. Všude zde vede strach o sebe k zakonzervování toho, co člověk přijal.
Myslím, že právě zde je potřeba ukázat na jeden důležitý bod dnešního podobenství. Ten obraz, který si pošetilý služebník dělá o svém pánu, vede k tomu, že přehlíží důvod, proč mu jeho pán tu hřivnu, ten talent svěřil. Četli jsme, že každému dal podle jeho schopností. Mohli bychom to klidně upřesnit, že je to podle jeho sil, moci, způsobilosti, významu. Zkrátka, ten pán ví, co dělá. Ví o tom služebníku, čeho je schopen, kolik toho zvládne. Dá se to nazvat jinak, než projev důvěry? Ten pán tomu služebníku věří. Věří mu, že když do toho dá, co umí, co má v sobě, tak tu hřivnu zúročí. Nad strachem má stát víra. Člověk se bojí změny, bojí se proto vystoupit z toho, co nějak běží a funguje. I když ví, že to není dokonalé, je to jistota. Ale jde s tímto postojem vzhlížet k Ježíšovu příchodu? Neměli bychom zapomínat, že ten příchod zde na pozadí stále hraje svou roli. A zcela konkrétně si to můžeme promítnout do toho, že ten příchod se nebude týkat jen nás, ale i našich rodičů, dětí, přátel. A možná právě na nás záleží, co udělají, až k nim Ježíš vztáhne svou ruku, aby je vytáhl z temnoty tohoto světa. Zcela jistě na nás záleží, aby mu v tu chvíli nekladli spoustu otázek, ale s důvěrou tu pomocnou ruku přijali. Ale chce to jít jinou cestou, než mohli učedníci doposud vidět na svých vzorech učitelů. Znát zpaměti Písmo, spoustu biblických textů, to nevede k poznání Ježíše jako Pána. Opakovat jen znalosti předešlých generací, to může být právě to zakopávání svěřené hřivny. Místo toho bychom ty nám svěřené měli naučit žít s Kristem každý den. A zde je místo pro strach. Ale také veliký prostor víry. A to nám Ježíš ukazuje. To zakopání mince vypadá jako jistota. Ale jak vidno, odměnou této jistoty je pláš a skřípění zubů.
Nad tímto textem nemusíme spekulovat o tom, jestli nějakou hřivnu máme nebo ne. Ježíš nám říká jasně, že máme. Zase jen trochu matematiky. Jidáš za třicet stříbrných získal moc nad životem jednoho člověka. Přepočteno na jeden talent, máme svěřeno minimálně padesát lidských životů. Jistě jsme se směli za život setkat s více než padesáti lidmi, padesáti takovými, kterým jsme mohli být svědky o Ježíši. Nikoliv o tvrdém Bohu sklízícím, kde nesel, ale milosrdném, kterému můžeme věřit, který naopak často seje i tam, kde bychom nečekali žádnou sklizeň.
Sestry a bratři, je to úžasná zpráva. Bůh nám věří a zve nás k důvěře. Zve nás k tomu, abychom nepřemýšleli nad tím, kolik máme víry, lásky a naděje, jak jsme silní a schopní k tomu, či onomu. On nám říká, že všichni máme víru, máme naději, máme lásku, máme velikou sílu. Jediné, co máme řešit, je otázka, pro koho využijme tento talent nám svěřený. Zakopeme ho ve svém strachu a uzavřenosti, nebo necháme zhodnotit investicí do našich dětí, přátel, těch, kdo jsou nám zkrátka svěřeni?
Pane Ježíši, s radostí ale také obavami přijímáme tvé dary. Prosíme posilni v nás důvěru v tvé vedení, ať tvé dary v nás nepřijdou nazmar, ale přinesou život našim blízkým a část a slávu tvému jménu.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
