Bohoslužby v Zábřeze 3.září 2017
Mt 16,21-27
Milé sestry, milí bratři, když jsem svým bývalým spolužákům řekl, že studuji teologii, poněkud se zarazili. A bylo pro ně trochu úlevou, když zjistili, že se jedná o evangelickou teologii. Jo, tak to je dobré, to se můžeš oženit. Podobná byla reakce i mnoha dalších lidí mimo církev. Evangelický farář? Tak to jo, to vlastně můžeš prožít zcela normální jako my ostatní – tedy mít ženu, děti, plánovat pro ně budoucnost. Běžný člověk asi takto vidí naplnění lidského života. Splníš si člověče své sny, zařídíš si vše podle svého. Ten život si zkrátka užiješ.
Ježíšova slova ohledně budoucího utrpení, musela na učedníky zapůsobit snad podobně jako na rodiče oznámení syna, že se chce stát katolickým knězem. Máme své plány, skvělé vyhlídky, a najednou taková ledová sprcha. Co si počneme? Žádná vnoučata, žádná radost z pokračování rodu. Stejně tak ti učedníci. Když Ježíše poznali jako Božího Syna, zaslíbeného Mesiáše, najednou byl ten svět vykreslený do nádherných barev. Jak úžasně to bude v zemi vypadat, když bude tento Ježíš králem. A místo plánů, jak to bude všechno dál probíhat, kdy to bude moci slyšet celý svět, přichází oznámení, že jdou do Jeruzaléma a tam zemře. Asi se není co divit tomu Petrovi, že to Ježíši začíná rozmlouvat. Stejně jako bychom se asi nedivili matce či otci, že dětem ten zasvěcený život Bohu hned neschválí a budou se snažit jejich rozhodnutí ještě zvrátit. Přeci jen, jedná se o dost veliký zásah do jejich vlastního života. To je třeba si uvědomit. Jednání našich blízkých se nás také týká, jejich rozhodnutí ovlivňuje i náš život. A mnoho záleží na tom, co je vlastně i pro ten náš život důležité, záleží na tom, jaké místo v něm ti druzí mají.
Je tedy snad pochopitelné, že Petr začal Ježíše kárat. Smíme v tom vidět jeho strach, ale zároveň i lásku. Kdo by si přál bolest pro někoho druhého? Zejména někoho, kdo tolik přiroste k srdci? To Petrovo zvolání se dá přeložit také jako „milost tobě“ či „slitování nad tebou“. To jsou obraty mluvící o skutečném vztahu k Ježíši, nikoliv jen o nějaké třeba politické spekulaci, či vypočítavosti. Petra ta slova o utrpení jeho milovaného Mistra skutečně děsí. Proto nás asi Ježíšova odpověď může zarazit. Je hodně přísná. Umíte si představit, že by vám takto odpověděl syn, kterému se pokoušíte rozmluvit odchod do nějaké služby, která ve vás vyvolává obavy? Asi by to bylo hodně kruté. Ale důvod takové reakce můžeme následně poznat. Pro Ježíše tato cesta není rozhodně jednoduchá. Krásně to bude vidět za nějakou dobu v Getsemanské zahradě. Satan je pokušitel, stál před Ježíšem už na počátku jeho cesty a snažil se ho z ní svést. To Petrovo domlouvání je to samé. Sám si moc neuvědomuje, co říká, ale Ježíše to hodně svádí. Říká Petrovi, že je mu kamenem úrazu, pohoršením, nebo i pastí či léčkou. To docela odpovídá Ježíšově situaci. Petrova slova jsou dalším přesvědčováním, aby nešel cestou kříže. Je to horší než u toho satana na poušti. Tam bylo zřejmé, oč tomu satanovi jde. Nezáleželo u na Ježíši. U Petra je to jiné. Nechce svést Ježíše z cesty, nechce ničit dílo spásy. Záleží mu na Ježíši. Ale také mu záleží na sobě samém. Ježíš Petrovi říká, že jeho smýšlení není z Boha, ale z člověka. To znamená, že situaci hodnotí právě ze svého pohledu, svýma očima, svými důrazy. Proto vítězí strach z utrpení a naléhavé domlouvání nad přijetím Božího plánu.
Celý rozhovor mezi Ježíšem a Petrem probíhá stranou, je jen mezi nimi. Ježíš v tu chvíli Petra napomíná, ale ne před ostatními. I když ti možná smýšlejí podobně jako Petr. Jim ale Ježíš osvětluje celou situaci jinými slovy, než Petrovi. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Z toho je asi již na první pohled patrné, že cesta za Ježíšem není cestou slávy, cestou lidských úspěchů. Je cestou, kde člověk musí své postoje k životu a světu kolem sebe docela přehodnotit. A projevuje se to právě v tu chvíli, kdy se musejí vyrovnat s cestou Ježíše na kříž. Už jsem zmínil, že záleží na tom, jaký vztah zaujímá člověk nejen ke svému životu, ale i svým blízkým. Učedníci nalezli Ježíše jako Mesiáše a to je samozřejmě muselo posunout téměř do oblak. Pro ně samotné to mělo význam. Máme tu Mesiáše. To je takový vlastnický postoj, který ze vztahu očekává přijímání. Něco z toho budu mít. Je to pohled, kde já jsem uprostřed a vše ostatní nějak směřuje k mému vlastnímu prospěchu, pokoji. Co ale ten druhý? To je právě problém. Když přemýšlím nad tím, co z něj budu mít, tak nedokážu vidět, co je jeho vlastní cestou, co jeho povede k naplnění života.
Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž. To jsou věci, ve kterých se mění pohled na sebe i druhé. Sebezapření posunuje do pozadí vlastní touhu a dává možnost vidět, jaký je Boží plán s člověkem. Najednou se člověk neptá, jak já sám chci svůj život naplnit, ale jak tento život chce naplnit Bůh. Když Petr vyznal Ježíše Mesiášem, bylo mu řečeno, že to není z člověka, ale z Boha. Když pro svůj klid chce Ježíše odvést z cesty utrpení, je to nikoliv z Boha, ale z člověka. Když vyznal Ježíše Mesiášem, poznal, kdo Ježíš je. Poznal to i ve svém životě. Povolal ho, odevzdá mu svůj život, jde za ním. Ale nyní to zaskřípe, protože nepoznává, co to znamená, že Ježíš je Mesiáš. Jakoby to vyjití za Ježíšem naráželo na svoji hranici. Potulovat se zemí bez střechy nad hlavou? Ano, proč ne? Je to sice náročné, ale na druhou stranu úžasné. Být svědkem utrpení, sám se dostat do svízelné situace, to je už něco trochu jiného. Ale všechno to patří k sobě. Náplní cesty Mesiáše je kříž, smrt na kříži za hřích světa. A jít za Ježíšem tak znamená s tímto křížem počítat, být připraven sám ho ve svém životě nést. Proto učedníkům říká, že kdo chce jít za ním, musí nejen zapřít sám sebe, tedy sebe se zříct, ale být připraven i na ten kříž.
Možná se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší za Ježíšem raději nechodit. Kolik by si toho člověk ušetřil, kolik bolesti, starostí. Je přeci lepší žít si svůj život v poklidu, jít podle svého, než prožívat něco takového jako učedníci. Nést svůj kříž. Proč? Z jakého důvodu? Ale právě o tom Ježíš mluví. Takovéto úvahy nic neřeší. Svazují člověka ještě víc, než ta cesta následování, vyrovnávání se z utrpením blízkých a tím svým vlastním. Ať již Petr Ježíše zrazuje z cesty kříže, nebo sám před ní utíká, je to jedno. Výsledek je kupodivu stejný. Je to stále strach o svůj vlastní život, o své plány, sny, touhy. O tom Ježíš mluví, když říká, že kdo chce svůj život zachránit, tak jej ztratí. Doslova se jedná o duši, tedy nejde o život v jeho biologické podstatě, ale o jeho širší rozměr. Tedy o kvalitu života, jeho naplnění. V tomto smyslu má ta snaha zachránit svůj život docela pestrou podobu. Vždyť, co všechno náš život naplňuje, co je pro nás důležité a chceme si to uchránit? Dobrá pověst, vážnost v očích druhých, ale také třeba jen ten svůj klid? Když o tyto věci budeme hodně stát, budeme se hodně snažit o jejich uchování, mnoho ztratíme. Nemusí to být hned na první pohled patrné, ale časem zjistíme, že ten, život, který takto žijeme nám nepatří. Patří těm, kdo určují normy, trendy, kdo určují, co je bílé a co černé.
Ježíš Petrovi řekl, že jeho myšlení je z člověka. A od toho se odvíjí vše ostatní. Je to myšlení z člověka, nikoliv z Boha. Častokrát se odkážeme na to, že něco je přeci lidské. Tím pádem je to pochopitelné, přijatelné. Tak jako ony Petrovy námitky, jako snaha o zachování svého života. To, že člověk má své touhy, přání, slabosti, to všechno je přece lidské. Ale má to být omluva k tomu, že to Boží se pro nás stane spíše teorií, nebo možná i tím, co raději nevidíme? Je možná lidské, že člověk nevydrží s jedním partnerem a tak je střídá. Je lidské, že se rád baví, rád překračuje hranice. Je lidské, že ho nebaví starat se o nemocné staré rodiče. Je lidské dát průchod přirozené sexuální touze, ať již se orientuje jakkoliv. Je lidské si ráno pospat a večer jít spát, a netrápit se tím, že zase mi nezbyl čas na Boha. Je dokonce lidské dát dětem raději co chtějí, než s trochou řevu jejich cesty usměrnit. Je přeci tolik věcí lidských, lidsky přirozených, tak proč si komplikovat situaci tím, že rozvod, potrat, eutanazii, homosexuální styk nazveme hříchem, že sexualitu necháme až do manželství. Vždy se přeci dá říct, že Ježíš by to přeci tak nehrotil. On byl tolerantní, on měl každého rád, měl pochopení pro lidské slabosti. Proč ale tedy říká, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mne? Proč říká, že kdo bude svůj život chtít zachránit, tak jej ztratí? Není to snad proto, abychom porozuměli, že naplnění života není v tom, po čem člověk sám touží, ale v tom, co je Boží vůle? Není to snad proto, abychom rozpoznali, že v životě jde o mnohem víc než jen zajistit si zde nějaké teplé místečko a mít svůj klid?
Dát přednost svému životu před Ježíšem, znamená dělat mnoho kompromisů, které význam Ježíše pro lidský život brzy zastíní. Možná to nepozná člověk sám na sobě, ale jistě to pozná další generace, poznají to ti, kterým je učitelem, svědkem. V zápase s hříchem Ježíš nečinil kompromisy. Proto dal celý svůj život. Sám sebe obětoval, nenechal si nic jen pro sebe. A tím nám ukázal cestu života. Smíme přijmout tento Ježíšův život, který nám získal. Ale jen tehdy, když se vzdáme toho svého. Vyznat Ježíše Synem Božím, Mesiášem, tak s sebou nese přijmout jeho oběť na kříži. A spolu s ní pak i poznání, že jen přijetí této oběti přináší naplnění a pokoj našemu životu.
Pane Ježíši, zveš nás, abychom tě následovali. Zveš nás, abychom ti i cele patřili. Stůj při nás, když váháme nad tím, zda ti svůj život odevzdat, zda se držet tebe, nebo svých snů. Pomáhej nám poznat, že jen ve tvých rukou se náš život skutečně naplní ke své plnosti.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
