Bohoslužby v Zábřeze 2.července 2017
Mt 10,37-42
Milé sestry, milí bratři, hned na začátku dnešního textu se vynořuje zajímavá otázka. Jsem hoden Ježíše? Asi o takové otázce moc často nepřemýšlíme. Spíše se soustředíme na opačnou situaci. Posuzujeme Ježíše ve vztahu k našemu životu. A tak se ptáme, je-li Ježíš opravdu vhodný k tomu, abychom jej následovali. Přemýšlíme, zda jsme se rozhodli správně, když jsme uvěřili a vyznali jeho jméno. Ono to pak ale skoro vypadá, jako bychom Bohu prokazovali velikou čest, že uvěříme, že se k němu hlásíme. Jistě, Bůh nás má rád, záleží mu na nás, má radost, když se k němu obrátíme a staneme se jeho následovníky. Avšak někdy v tomto pohledu zapomínáme, že Ježíš není někdo, kdo je k mání, kdykoliv si člověk vzpomene. Zapomínáme, že Ježíš má svou hodnotu, a z naší strany je také něco potřeba, abychom mohli patřit k jeho společenství. Nejde to zcela samo bez naší snahy. A tak se dostáváme zpět k tomu, že člověk se musí ptát, je-li skutečně Ježíše hoden? Je hoden toho být jeho následovník, jeho učedník?
Když se otevře otázka, je-li někdo něčeho hoden, přichází spolu s ní pokušení záslužnictví. Abych byl hoden, musím něco vykonat, splnit nějaké podmínky. Jistě to známe ze svého života. Aby člověk byl hoden hoden toho používat nějaký titul, musí studovat a složit zkoušky. Aby byl hoden získat něčí srdce, musí se snažit, musí vykonat něco, čím zaujme, osloví. A tak by se to možná nabízelo i u Ježíše. Být hoden Ježíše znamená vykonat něco, čím si ho získáme, čím se mu zalíbíme. Takto zkratkovitě by se jistě dalo se s otázkou vyrovnat. Máme v sobě bojovného ducha, a tak by se hodnost dala také brát jako výsledek toho, že si ji člověk vybojuje. Překoná sám sebe, překoná své vnitřní nepřátele, zkrotí své tělo. Docela to pak připomíná ty, kdo chtěli být hodni označení spravedlivý a tak dbali na sebemenší příkaz zákona Mojžíšova, aby splnili všechny požadavky a dosáhli touženého cíle.
Jsme dobou, která staví na jednoduchosti a průhlednosti. A tak by se hodily jasné body toho, co to znamená být hoden Ježíše, zasloužit si označení jeho učedníkem. Jasné požadavky se totiž lehce plní, dobře se podle nich postupuje. Jakákoliv nejasnost totiž může být cestou k chybě a tím ke ztrátě toho, že je člověk něčeho hoden. A tak je třeba vysvětlovat a popisovat a různě definovat, co je dobré, co není, jak se chovat ve které situaci. Je přece úžasné, když má život jasná pravidla, když je dán jasný řád, kterého se člověk může držet. Tak jako při tom studiu. Vím, co se očekává, vím, co se naučit, co udělat, abych dosáhl titulu. Jestli tomu rozumím, jestli mi to k něčemu bude, to už je věcí druhotnou. Prvotní je ten cíl, dosáhnout nějakého výsledku, abych byl hoden označení nějakým tím titulem. Ostatně i v církvi se s tím můžeme v různých podobách setkat. Jsou dána pravidla a pokud se splní, je člověk hoden označit se za úspěšného absolventa přípravy ke konfirmaci, kazatelské, či jiné službě. Být hoden Ježíše, ale tak jednoduché není. I když je to do jisté míry otázka, jak je to s tou jednoduchostí.
Ježíš uvádí příklady, kdy ho člověk není hoden. Docela nám můžou zamotat hlavu, protože jsou velice konkrétní a přesto i dost obecné. Ale myslím, že právě o to v tomto textu jde. Ta konkrétnost nás jistě vyděsí. Být hoden není o žádných hrdinských či jiných výkonech. Ježíš mluví o lásce. A to té nejběžnější. Nejde o žádný mamon, lásku k penězům, moci, či co dalšího bychom doplnili jako pochybnou lásku. Jde o rodiče a děti, jde o lásku ke svému životu. Co na tomto může být zlého? Může taková láska být škodlivá? Kdybychom o takové otázce učinili nějaké referendum, zjistíme, že nikoliv. Je to přece to nejpřirozenější a nejdůležitější v lidském životě. Je to láska, která se týká rodiny. A rodina je základ. Bez ní nemůže fungovat společnost, bez ní se rozloží její civilizované fungování. A tak Ježíšova slova mohou vyvolat i určité podezření. Milovat Ježíše víc než rodinu, to zavání čímsi sektářským.
Člověk je tak trochu sobecký. To znamená, že se nerad dělí. Představa, že je u někoho až na druhém místě není zrovna dobře stravitelná. Proto nám ta Ježíšova slova mohou přijít až příliš přísná. Jenže na celou tu problematiku se můžeme podívat ještě z trochu jiné strany. Ne z pozice toho, co se obecně vnímá jako základ společnosti, ale z pozice toho, co je skutečně důležité pro lidský život. A je-li to důležité, určitě to také chceme předat svým dětem. Jedná se tedy o to, že láska k Ježíši má být na prvním místě. Je potřeba ho milovat víc než své blízké. K čemu to konkrétně vede? Stačí si představit jednoduchou situaci z pohledu rodiče. Člověk dá přednost tomu, koho víc miluje. Když bude milovat víc své děti, než Ježíše, bude se jeho činnost točit kolem jejich potřeb, kolem naplnění jejich snů a tužeb. Můžou se za jistých okolností stát i modlou. Podstatné je ale to, k čemu takové jednání povede. Zaměření na potřeby druhých vede k jejich naplňování, to je logické. Ale je také logické, že jsou to potřeby spojené s tímto světem, Boha se netýkají. Milovat víc děti než rodiče tak znamená například jet v neděli raději do Zoo než jít do kostela. Dětem to udělá radost. Ale začne se ztrácet pouto mezi rodiči a Kristem, poté i mezi rodiči a dětmi, protože výlety jsou krásné, ale časem omrzí. A co potom dál? Milovat více Ježíše než třeba své děti, znamená dát mu přednost i v takových rozhodováních jako co s nedělním dopolednem. Znamená například jít raději do shromáždění. Ono to sice nemusí být tak akční, ale žitá víra rodičů je dobrý základ pro klíčení víry dětí. Láska k Ježíši na prvním místě pak znamená nalezení pouta mezi rodiči a dětmi navzájem. Pouta pevnějšího než pomíjivý lidský cit. Láska k Ježíši na prvním místě tak není něco, co boří a narušuje to ostatní, ale naopak. Láska k Bohu spojuje, buduje vzájemné vztahy.
Milovat Ježíše víc než své rodiče nebo děti svým způsobem znamená je Ježíši obětovat, odevzdat. A to je velmi důležitý moment na cestě našeho života. Čteme totiž, že kdo by chtěl zachránit svůj život, tak jej ztratí a kdo jej ztratí pro Ježíše, tak jej nalezne. Co dáváme Kristu, co pro něj sami ztrácíme, to znovu nalézáme. Proto milovat více Ježíše než své blízké neznamená je ztrácet, protože u Krista se ztratit nemohou. Znamená to je naopak získat, protože jestliže jsme s Kristem, je s námi i vše, co jsme mu odevzdali. Být hoden Ježíše tak znamená důvěrnou odevzdanost. A ta není žádným naučeným skutkem, ale postojem celého života. Proto je to na jednu stranu složité, neboť k něčemu takovému nejsou jasná pravidla. Na druhou stranu je to jednoduché, protože není nutné podávat nějaké extra morální či jiné výkony, ale jen stačí jen nechat se vést tím, co nám ukazuje láska ke Kristu.
Tato láska k Ježíši má ale i svou konkrétní podobu, jak vidíme v dalším pokračování textu. Kdo přijímá někoho z Ježíšových učedníků právě proto, že je to Ježíšův učedník, má svou odměnu. Zde nejde jen o pohostinnost vůči lidem, ale projev úcty k Ježíši. Láska k němu se projevuje na vztazích k těm, kdo mu patří a slouží, kdo nesou dál jeho evangelium. Možná nám to přijde trochu cizí, protože jsme zvyklí vidět spíše konkrétního člověka, než to, že je to služebník Ježíšův. Ale má to svoji logiku, protože pomoci těm, kdo nesou Ježíšovo dílo, znamená pomoci hlavně tomuto dílu, znamená se k tomuto dílu přiznat. A samozřejmě to souvisí i s tím hledáním nalézáním svého života. Takovýto krok, jaký jsme například slyšeli v prvním čtení, plyne nikoliv z vypočítavosti, ale skutečně z úcty k tomu, který za tím vším stojí. Znamená to upozadění své osoby, člověk v tu chvíli prostě nemyslí na sebe, ale vidí situaci pohledem druhého.
Dnešní text nás vede k poznání, že následování Ježíše člověka něco stojí. Slovo evangelia přichází do prostředí, které mu moc nepřeje. O to výrazněji zaznívá nutnost rozhodnutí se pro následování Ježíše. Je to rozhodnutí, které nemůže být částečné, nemůže zůstávat jen na okraji lidského života. Ano, jistá opatrnost plynoucí ze zkušenosti s tímto světem, vede k tomu, že na vyznávání Ježíše je člověk opatrný. Bez problémů je hrdý na to, že žije v této zemi, že dokázal mnoho věcí. Ale vytrácí se hrdost na to, že patří Ježíši, že může být jeho učedníkem. Jakoby nám něco stále říkalo, že tímto je lepší se nechlubit. Ale Ježíš nás chce v této oblasti povzbudit. Následování Ježíše může vést k tomu, že člověk ztratí sociální vazby, ve kterých se byl zvyklý pohybovat. Ale časem zjistí, že je neztrácí pro nic za nic, že vlastně je neztrácí vůbec, jen se posouvají na jiné místo jeho žebříčku, protože to nejpodstatnější nachází ve vztahu ke Kristu. Můžeme si tedy říct, že je to skvělé, když víme, že jsme hodni Ježíše. Ne pro své zásluhy, ne pro své vzdělání a znalosti, ale pro svou lásku, kterou k němu máme a ve které mu dáváme sebe, své blízké, vše, co tvoří náš život.
Pane Ježíši, láska k nám se pro tebe stala tak důležitou, že jsi pro ni trpěl, ztratil svůj život. Proto tě prosíme, dej, ať se ti i my v lásce umíme zcela odevzdat, abys tak mohl vstoupit do našeho života a být v něm Pánem.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
