Hlavní stránka Kázání Neděle 1.ledna 2017

Neděle 1.ledna 2017

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Zábřeze 1.ledna 2017

Lk 2,16-21

Milé sestry, milí bratři, na startu je potřeba dívat se před sebe. Tam vepředu je cíl, tam vepředu je ten, kdo určí, kdy vyrazit. Ohlížet se v takové chvíli zpět může znamenat, že člověk zaspí ten důležitý okamžik, kdy má vyrazit. A to potom zcela jistě ovlivní celý další průběh závodu. Když zaváhá na počátku, už ostatní nemusí dohnat. Tak to prostě chodí. A nejen na závodní dráze. Časem poznáme, že se nám takové myšlení pomalu vsouvá i do běžného života. Člověk se musí dívat stále dopředu, soustředit se na to, co má před sebou, aby neztratil s ostatními krok, aby nezůstal někde pozadu. Být pozadu znamená ocitnou se časem mimo výsluní, mimo hru.

Pohled upřený dopředu má jistě své opodstatnění. Nelze žít jen minulostí, vzpomínkami. I sám Bůh nám v Písmu praví, abychom nepřemítali o věcech minulých, neboť je zde něco nového. Proto také přemýšlíme na začátku roku o dalších plánech, o tom, co budeme konat, kterým směrem vyrazíme. A je zřejmé, že i v církvi musíme přemýšlet s pohledem k budoucnosti. Slyšíme, že je potřeba mít nějakou strategii, stanovit si cíle, kterých chceme dosáhnout. Je třeba držet krok a tak nemůžeme stále hledět dozadu. Na druhou stranu se nabízí otázka, zde přeci jen ten pohled upřený dopředu není poněkud přehnaný. Pohled zpět může znamenat zaváhání. Ale také velikou posilu. Považme, pohled vpřed je také docela prázdný. Člověk vidí, co ho čeká, vidí hlavně sebe sama, jak musí obstát, pracovat. Takový pohled zpět ještě na startovní čáře ho ubezpečí, že není sám. Nejsou zde jen soupeři, je zde tým, který za ním stojí, uvědomuje si také důvod, proč zde stojí a jaký má jeho další běh smysl. Ačkoliv se takový pohled jinam než před sebe může zdát nebezpečný pro chvíli startu, určitě je důležitý pro ten další běh.

Jsme na takové pomyslné startovní čáře. Máme před sebou další etapu závodu života. Můžeme se soustředit na soupeře, na okamžik startu, na to, aby nám neunikli. Často slyšíme, že církev je pozadu, zaspala dobu, svět je někde jinde. Znamená to tedy, že svět je naším soupeřem? S ním závodíme, chceme ho porazit? Spolu s ním stojíme na startu a čekáme, až nastane čas vyrazit, abychom za ním příliš nepokulhávali? Zajímavá představa. Co pro nás znamená? Jak vstoupí do našeho běhu? Bude nás rozhodně stát hodně sil. Svět je silný soupeř. A také zrádný. Nevíme, co od něj čekat. Možná si myslíme, že ho známe, ale není to tak. Vždycky nás něčím překvapí, udělá krok, na který nebudeme stačit. Možná to nezní moc povzbudivě, ale ať se budeme snažit sebevíc, nepomůže nám to. Ztratíme mnoho sil a výsledek bude dost rozporuplný. Doběhneme, to jistě ano, ale co dál? Doběhneme s pocitem zklíčenosti, a myšlenkami na to, že příště se musíme zase lépe připravit, lépe pozorovat svého soupeře, víc se soustředit na jeho krok, abychom mu stačili.

Stojíme na startu a dnešní text nás vede k tomu, abychom se ohlédli zpět. Je to týden, co jsme slavili Vánoce, radovali se z narození Páně. Je to jen týden, ale skoro to vypadá jak celá věčnost. Kolik se toho událo v tom mezičase? K čemu nám tokové ohlédnutí může být? Není to příliš rozptylující vracet se zpět? Četli jsme, že když pastýři přišli a viděli děťátko v jeslích, pověděli, co jim bylo řečeno andělem, co zpíval nebeský zástup, užasli nad tím vším a pak se vrátili oslavující a chválíce Boha za všechno, co viděli a slyšeli. V jejich jednání je patrná radost i údiv, je patrné, že tento okamžik velice silně prožili. Co bylo s nimi dál, už nevíme. Byli to tak trochu náhodní svědkové veliké události, ale pak zase šli svou cestou. Trochu jinak tomu bylo u Marie, Ježíšovy matky. Všechno, co viděla a slyšela, v srdci zachovávala a rozjímala o tom. To je náznak, že se k tomuto okamžiku časem znovu vracela. Stal se jí jakýmsi bodem, který ji jistě později pomáhal orientovat se v roli, kterou ji Pán Bůh ve svém díle svěřil. Pro každý další start mi právě toto Mariino jednání přijde důležité. Vše v srdci zachovávala a rozjímala o tom. Jistě i zde se nabízí otázka, k čemu je takové rozjímání dobré? Proč se stále vracet k této chvíli někde ve stáji? Není to jen nostalgické vzpomínání na něco, co stojí spíše na okraji? Vždyť máme svědectví o činech a slovech onoho velkého Ježíše. A to je to důležité. To jsou přece slova, které mění náš život, působí cosi v tomto světě.

Ježíšova slova jsou bezesporu důležitá. Přesto je dobré se vracet i k tomu okamžiku, kdy Ježíš ještě nemluví, ale jen leží v betlémských jeslích. I zde se děje něco, co ovlivňuje náš běh. Počátek Ježíšova života se nedá oddělit od jeho zbytku. Ono není moc jedno, kde se tu Ježíš vzal. Důležitými momenty příběhu narození je tak svědectví andělů, položení do jeslí a obřízka, při které dostává jméno. Marie zajisté věděla, kdo přichází na svět. Anděl ji řekl, co se stane. Když anděl potom posílá do Betléma pastýře, je to další svědectví mimořádnosti narozeného dítěte. Potvrzuje se to, co bylo již dříve Marii slíbeno. Ona toho pak může být dalším svědkem. Narození Ježíšovo je dílo Boží. O tom nemůže být pochyb. Narození v jeslích pak toto dílo Boží posouvá směrem k člověku. Nejedná se o politickou hru, nejedná se o palácový převrat. Ježíš je Boží syn a v něm se Bůh stává člověkem. Přichází do poměrů, které jsou těžké. Přichází do poměrů, které jsou ale člověku blízké. A konečně, dostává také jméno při obřízce. Bůh sám na sebe bere znamení smlouvy. Vstupuje do ní jako člověk. Nestaví se mimo, nestaví se nad své okolí, ale přijímá všechno tak, jak má být. Svět mu není soupeřem, ale místem služby. Nepřišel se mu ani vyrovnat, ani ho porazit. Jak později několikrát zaznívá, přišel tento svět zachránit. To vyznává i jméno, které dostává. Bůh je spása. Ježíšovo dílo ukazuje k Bohu. Nikoliv k člověku, jeho dokonalosti a skvělosti, ale k Bohu. On je původcem záchrany lidského života.

Když se vrátím k obrazu startovní čáry, je toto ohlédnutí docela důležité. Odvádí naší pozornost od toho, abychom řešili, kdo je vlastně naším soupeřem. Ne, že by to bylo úplně jedno. Spíše se jedná o to, co je smyslem toho počínání před námi, kde je náš cíl, proč k němu máme vůbec vyrazit. A zde se ukazuje jako důležité poznání, že naším cílem rozhodně není soupeření se světem. Ať již na té pomyslné startovní čáře stojí nebo nestojí, naše pozornost nemíří k němu jako soupeři, kterému se musíme vyrovnávat. Spíš by se dal najít jiný soupeř, se kterým se budeme utkávat. Přímo to nezazní v příběhu, který jsme četli, ale souvisí to s tím uchováváním a rozjímáním Marie nad vším, co se událo. Na počátku musela překonat sama sebe. Musela se vyrovnat s obavami, které měla, které vnášely pochybnosti o správnosti toho, co je před ní. Zápasila sama se sebou, aby uvěřila Bohu a vyznala, že je služebnicí Páně. A to je tedy i náš boj. Soupeřem jsme si my sami. Na startovní čáře stojíme, abychom se utkali se sebou, se svými pochybnostmi, se svým váháním, s tím, co svírá naše životy. To jsou soupeři, které musíme porazit, když se vydáváme na běh dalším rokem našeho života.

Je dobré, když se na takovéto startovní čáře nesoustředíme jen na to, co nejdřív vyrazit, vytvořit co nejlepší pozice a podobně. Je dobré, když se ohlédneme zpět a podíváme se, co vše je za námi, proč vůbec se na tuto čáru stavíme. Za námi stojí Ježíš. Vidíme ho ale také jako cíl před námi. Běžíme životem kvůli němu. Proto se k němu také můžeme ohlížet, vracet k příběhu počátku a nemusíme se bát, že nám něco unikne. Vždyť se vracíme k tomu, co je také pevným základem. Není to návrat k nostalgii minulých let. Je to návrat k tomu, v čem poznáváme nosnou sílu našeho života. I když je výhled do budoucnosti důležitý, je důležité vědět, z čeho člověk vychází a kam chce dojít. Je třeba se dívat dál a plánovat, přemýšlet, jak konat dílo Páně, jak být stále jeho učedníkem a jak toto učení také předávat dál. Přitom bychom měli ale také myslet na to, kdo je Ježíš, proč přišel, kam vede náš život. Bez něj by to plánování bylo neúplné, postrádalo by smysl.

Narození Ježíšovo se stává zlomem i pro naše životy. Proto je dobré, když se k němu smíme vracet, tak jako se asi často vracela i jeho matka Marie. Tak jako ona i my smíme ta slova nést v sobě a rozjímat o nich, přemýšlet, co přinášejí do každého našeho dne. Ta slova jsou svědectvím, že se stalo něco velice mimořádného. Jsou svědectví, že Bůh na své slovo nezapomíná, ale naplňuje ho. A jsou svědectvím, že mu smíme důvěřovat. Určitě přijdou překážky, přijdou problémy, které bude třeba řešit. Přijdou chvíle vyčerpanosti a otázek po smyslu veškerého pachtění. Nad tím vším ale smíme slyšet výzvu k důvěře v Boží vedení, Boží blízkost. Vždyť přišel do chudé stáje, aby byl s člověkem nejen v těch chvílích, kdy je na výsluní, ale právě tehdy, když prožívá běžné starosti a bolesti. Bůh nepřišel do lidské slávy, ale do lidské bídy. Proto i ten náš pohled do budoucna je nadějný. Nemusíme totiž vidět svět, kterému bychom nedokázali přizpůsobit svůj krok. Smíme vidět Boha, který přizpůsobil svůj krok nám. A tímto krokem s námi také dál půjde.

Pane Ježíši, jdeš s námi každou cestou. Jsi s námi, když se vydáváme i v tomto čase na další etapu našeho života. Prosíme, dej nám, ať se k tobě umíme stále vracet, ať při hledání cíle kdesi v budoucnu nepřehlížíme tvé jesle a tvůj kříž.

@page { margin: 2cm } p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120% }

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka