Bohoslužby v Zábřeze 3.července 2016
Lk 10,1-12.17-20
Milé sestry, milí bratři, člověk má jistě velikou radost, když se mu něco podaří. Také jistě každého z nás naplňuje takové zvláštní chvění, když vidíme, že slovo Boží je skutečné, že funguje to, co Bůh řekl. Přesně takto působí učedníci, kteří se vrátili ze své mise.
Ježíš své učedníky poslal, aby byli jeho zvěstovateli. Měli přinášet dobrou zvěst o Božím království, měli uzdravovat. Dost možná jim to mohlo připadat jako něco téměř neskutečného. Možná tomu nemohli zpočátku uvěřit. Ježíš dělá mnoho zázračných věcí. O tom nebylo pochyb. Prostě to byl Ježíš. Podobně jako někteří proroci dávných dob. Ti také konali zázračné věci, protože Bůh je tak používal. Ale jejich učedníků se to netýkalo. Ti jen sledovali a učili se žít podle Božího zákona, poznávat Boží dílo. Tím to pro ně končilo. Avšak ježíš najednou své učedníky posílá, aby nejen žili podle toho, co se naučili, ale také konali stejné věci jako Ježíš. Žádný učedník Eliáše nebyl jako Eliáš. Žádný žák Elíši nebyl jako Elíša. Avšak žáci Ježíšovi najednou mají být jako Ježíš. Mají mít stejnou moc, stejné možnosti. To je skutečně něco zcela nového. A tím pádem jen těžko uvěřitelného. Kdo by se nadál něčeho tak úžasného? Kdo by se nadál toho, že jim obyčejným lidem najednou bude dána taková moc?
Člověk má vlastně docela rád, když je mocný. Je to příjemný pocit. Když najednou učedníci promluví a nemoci či síla nepřítele prchá pryč, je to jistě příjemné. On po té moci člověk toužil vlastně již od samého počátku. Jak on ten had tenkrát v ráji učinil, že mu nakonec Adam s Evou podlehli? Slíbil jim, že budou jako bohové. Budou stejně vědoucí, stejně mocní. Kdo má moc, má všechno pod kontrolou a tak se může také cítit spokojen. Když je najednou učedníkům dána tato veliká moc, je jen logické, že jsou nad tím spokojeni. Splnilo, co bylo tužbou člověka. Je konečně mocný a tato moc ho může držet v bezpečí, může ho vést k pocitu pokoje.
Mít v rukou moc, kterou dal učedníkům Ježíš, znamená vlastně mít v rukou spásu druhého člověka. To je myšlenka, ve které se tento Boží dar člověku začíná měnit v něco, co se dostává do rozporu se záměrem, který Bůh měl, když člověku dal tak velikou moc. S takovou mocí se dá činit docela hodně věcí nejen pro druhé, ale také pro sebe sama. Kam taková moc potom vede, si můžeme uvědomit nad událostí, kterou si dnes připomínáme. Moc Boží v rukou těch, kdo s ní nemají zrovna služebné úmysly, se stává mocí nikoliv k životu, ale ke smrti. Ona se i tato moc dá zneužít. Má-li člověk moc nad tím, co člověka svírá, má přeci moc i nad člověkem samotným. A toho se dá velice dobře využít. Co je člověk ochoten dát za své vysvobození? Co je ochoten dát za svůj život? Je ochoten dát hodně. Z toho pak může být velice dobré bydlo. A také bylo. Sám Hus na to vzpomínal, že chtěl být knězem, protože je to dobré bydlo. Dala se na tom založit skvělá existence. Když bude schopný, dotáhne to docela daleko a bude se mít ještě líp. A to vše vlastně pramení z toho, že právě do rukou kněze je dána tato Ježíšova moc, aby zvěstoval cestu ke spáse.
Ježíš nadšení učedníků nad jejich mocí krotí. Toto není ta hlavní věc. I samozřejmě příjemná, ale to skutečně důležité spočívá v zápisu jejich jmen v nebesích. Je to obraz přijetí zpět do Boží přítomnosti, obraz překonání propasti hříchu, kterou vykopala mimo jiné právě touha po moci. Jména zapsaná v nebesích souvisejí s odpuštěním, s přijetím Boží milosti a s pokáním. Nemá to tedy nic společného s uplatněním moci, ale spíše naopak. Odvíjí se to od pokorné odevzdanosti moci Boží. Ježíš tak učedníky vede k tomu, aby hlouběji přemýšleli nad tím, co je na jejich působení to nejpodstatnější. Proč se stávají učedníky? Proč Ježíše následují? Ona to byla zlomová otázka i pro Husa. A když na ní nalezl správnou odpověď, byl to veliký šok. Člověk se nestává učedníkem, protože v tom nalézá cestu slávy, ale stává se učedníkem, protože poznává naléhavost Ježíšova volání k nápravě života. Tomu pak zasvětil svůj život. Cílem služby není úžas nad tím, co se naším jednáním děje, ale radost, že pracujeme pro Ježíše.
Lidská společenství se často dostávají do bodu krize. Ztrácí se důraz na základní hodnoty, člověk má pocit všeobecného úpadku kterékoliv oblasti jeho života. Krize pak vede k očekávání vysvobození, očekává svého spasitele. Když chodil zemí zaslíbenou Ježíš, lidé čekali Mesiáše, toužili po změně poměrů. Asi nejvíce je trápila okupace Římany, ale nejen to. V ohlase, který sklidil Jan Křtitel, bylo patrné, že člověk hledá osvobození od současné situace i v oblasti duchovní. Bylo to hledání nového počátku. Obdobně je to i s dobou Husovou. Všichni si uvědomovali, že je zde krize a je třeba ji řešit – Dvojpapežství, úpadek vážnosti církevních autorit i samotných církevních úřadů. I zde byl hledán nějaký spasitel, který by vše dal zase do pořádku. O krizi se mluví i dnes. A východiska jsou stále stejná. Čeká se na někoho, kdo dá všechno do pořádku. Tato očekávání jsou vlastně dobrá. Je potřeba očekávat na spásu. Jenže otázka zní, jak a odkud? Kde hledáme tu spásu, záchranu? Kde, nebo v kom a čem? Už u těch učedníků to bylo do jisté míry patrné. Hledáme ji v tom, co pochází z nás. Učedníci žasli nad Boží mocí, kterou disponovali. Kolik dalších právě podobně vzhlíželo k Mesiáši? Bude mocný, jeho silou vyženeme okupanty a bude nám všem dobře. Husova doba vkládala naději do koncilu. Opět je svým způsobem naděje vložená do působení moci. Koncil rozhodne a vše se uvede zase do pořádku. A dnes také čekáme na někoho obdařeného, který bude mít lék na nemoci naší doby.
Když poslal Ježíš své učedníky, dal jim moc nad projevy toho zlého. Ale to nebylo hlavní náplní jejich služby. Hlavní poselství znělo, že se přiblížilo Boží království. To znamená vládu Boží, vládu, která není v lidských rukou, ale přichází od Boha. Vysvobození tak nesouvisí s použitím moci, ale s odevzdáním se Bohu. Náprava není v tom, že člověk svou mocí změní svět, ale v tom, že Boží mocí nechá proměnit sebe. K takovému závěru dochází ve svém učení i Hus. Problémy, které církev měla, se nenapraví tím, že koncil odstraní papežské schizma, že zakáže některé praktiky v obsazování církevních úřadů. Řešením krize je návrat církve Bohu. Je to cesta, kdy se Bůh stane Pánem církve nikoliv jen formálně prohlašovaným, ale skutečným. Služebníci Kristovi pak nebudou nad církví vládnout, ale církvi sloužit. Zde nacházíme samotný základ cesty reformy. Je to hledání vztahu k Bohu, který je postaven na důvěře, na obnovení důvěry a posílení víry.
Poslání učedníků z dnešního textu bylo jen předobrazem toho, které přichází na samém konci jeho pozemského působení. V něm také čteme něco o moci. Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto jděte a získávejte mi učedníky. Poslání učedníků se neděje do ideálních podmínek. Cestě evangelia se staví mnoho překážek. Mají v různých dobách různou podobu, od násilného pronásledování až ke lhostejnosti. Stejně tak překážkou bývá jeho špatné uchopení, vytvoření ze slova spásy slovo vlastního pokoje a tak podobně. Překážkou může být i vlastní selhání, nevěra vůči Bohu. Ten zlý zkrátka umí postavit mnoho překážek. Avšak Ježíš mluví o moci, která je mu dána. Ta stojí nad tím vším. Volání k návratu k Bohu neumlčela krutost kříže, výheň plamenů ani led lidských srdcí. To je veliký důvod k radosti. Přes mnohá protivenství jde slovo evangelia stále dál, hledá si cesty k lidskému srdci. Smíme tak i my mít naději, že ani naše nedokonalost toto slovo nemůže zastavit. Pokud tedy dáme tomuto slovu příležitost, aby proměnilo nejprve nás.
Je úžasné, když se člověku věci daří. Přináší to radost, pocit spokojenosti. Ale zde není cíl našeho díla. Výsledkem toho, že jdeme se zvěstí Božího království, nemá být dobrý pocit z toho, co po nás zůstalo, pocit zavánějící sebespokojeností, někdy možná i hrdostí. Cíl je v tom, co je před námi, v tom, že spokojen bude náš Pán, ke kterému stále pomalu klopýtáme. Výsledky Božího jednání nemusejí být vždy hned slavné. Mohou působit i fiaskem. Ježíš skončil na kříži, Hus byl upálen, mnoho dalších služebníků umučeno či jinak pronásledováno. Přesto jejich dílo přináší to nejkrásnější ovoce. Mění lidské životy, přináší pokoj a spásu. Možná bychom i my raději viděli démony, jak před námi prchají, viděli, jak nám pod rukama roste Boží království. Byla by to radost, ale Ježíš nám připomíná, že v našem snažení nacházíme radost v něčem trochu jiném. Naší radostí přeci je, když víme, že naše konání nenese ovoce nám, ale Bohu.
Pane Ježíši, poslal jsi nás zvěstovat blízkost tvého království. Dej nám prosíme radost z tvého díla, radost z toho, když tvé slovo smí pomáhat, i když nevidíme v tomto čase jeho sklizeň.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
