Bohoslužby v Zábřeze 20.března 2016
Lk 22,39-46
Milé sestry, milí bratři, naše spása pramení z Boží milosti. Toho jsme si dobře vědomi, když slyšíme Ježíšův příběh, když vůbec přemýšlíme nad svým životem a svými činy. Poznání toho, že naše spása je dílem Boží milosti nás pak vede k myšlence, že se to všechno tak nějak děje mimo nás. Je to Bůh, kdo se nad námi smiloval, je to Ježíš, kdo vedl pro tuto milost svůj zápas, který skončil přibitím na kříž. Člověk by si skoro až řekl, že je tu vlastně jen divákem, který sleduje celé to drama, a buď se k němu nějak připojí a nebo také ne, zůstane jen v povzdálí.
Nějak podobně možná vše vnímali i Ježíšovi učedníci. Když se účastnili různých Ježíšových činů, tak se to zdálo být také tak nějak automatické, tak nějak že to jde mimo ně a oni jen přihlížejí. Zajímavým příběhem je tak ten, co se odehrál těsně před Ježíšovým zatčením. Můžeme se u něj ptát, co se odehrávalo v myslích učedníků. S čím přišli na toto místo? Slavili s Ježíšem hod Beránka, to bylo jistě úžasné. Ale nešlo jen o hod beránka. Ježíšova slova poslední dobou ukazovala k nějakému velkému rozuzlení jeho působení. Co se tedy bude dít? Byl beránek oslavou na rozloučenou? Nebo to brali jako určitý zaběhaný zvyk a prostě se po večeři šli s Ježíšem jen projít? Když přicházejí na Olivovou horu, nezdá se to být něčím mimořádným. Jako obvykle se tam Ježíš vydal se svými učedníky. Zvláštní je ale věta, kterou jim tam řekl. Obvykle se na této hoře modlil. Dnes je něco jinak. Vyzývá k modlitbě své učedníky. Proč? A proč této modlitbě dává takový účel, aby nevešli v pokušení?
Na Olivové hoře se odehrává důležitý zápas. Možná je to větší boj bude následujícího dne před soudem a na kříži. Ježíš tu zápasí v modlitbách a zápasí za nás. Brání se tomu, co je před ním. Je to vpravdě lidský boj. Boj, který se stává vzorem pro naše různé zápasy. Stojí tu proti sobě dvě síly mající na člověka rozhodující vliv – Boží vůle a lidský strach. Ježíš zde zápasí za nás, zápasí s naším strachem, který takto bere s sebou na golgotský kříž. Bojí se toho, co ho čeká, rád by se této cestě vyhnul. Modlí se, až z něj kape pot. To ukazuje, jak těžký a náročný zápas zde Ježíš svádí. Opravdu nejde o maličkost. Jak ale vidíme, není v tom zápase sám. Anděl mu dodává síly. Ježíš věděl, co ho čeká, věděl proč to musí poodstoupit, věděl, že není jiná možnost. Přesto se ptá a hledá, je-li opravdu Boží vůlí jít toto cestou bolesti a utrpení. Bere tak na sebe náš zápas, naše váhání a hledání, kdy se také často ptáme, zda-li je toto opravdu Boží vůlí, zda-li Bůh po nás chce něco tak pro nás náročného a neschůdného. Je tomu těžké někdy věřit, že Bůh by chtěl, abychom dělali něco, co nám nahání hrůzu. Tak se ptáme, zda by se nenašlo jiné řešení. Skutečně to nejde jinak? Co by to v Ježíšově případě znamenalo, zvolit jinou cestu? Nemusel by trpět, ale to by znamenalo, že za hříchy musí zemřít někdo jiný. Kdo ale? Pokud by nezemřel Ježíš, musel by zemřít hříšník. To by ale pro každého hříšníka znamenalo smrt bez naděje vzkříšení. Má trpět tolik lidí jen proto, že Ježíš by se bál? Je to náročný zápas. Smíme se v něm sami vidět, když máme strach vzít něco na sebe. Je vždy lepší řešení, aby to udělal někdo jiný. Nebo ne?
Když jsem hrával volejbal, byl jsem na turnaji rád, že máme v týmu někoho dobrého, někoho, kdo ty tvrdá podání vezme na sebe, kdo to nezkazí. Byl to příjemný pocit, když jsem věděl, že to není na mě. Ale pak jsem se zamyslel. Je to dobře, že se takto zříkám odpovědnosti? Přece také patřím k těm zkušenějším, měl bych to tedy i já zvládat a nenechávat jen na druhých. Přece i na mne druzí spoléhají. A v tom to je. Nejen druzí, ale spoléhá na nás také Bůh. Ne tedy přímo při volejbale, ale ono to podobně funguje na mnoha jiných oblastech lidského života a služby. Přijmout ji na sebe znamená dát sebe jako oběť, něco ze svého života obětovat. Tak jako Ježíš, který dával všechno. Obětoval sám sebe za život každého z nás. Jeho zápas mezi tím, zda-li přijme Boží vůli, která jej bude bolet, nebo podlehne svému strachu, dopadl dobře. Rozhodl se pro Boží vůli, naplnění jeho díla. Cesta na kříž pak byla utrpením, ale také již předem vyhranou bitvou. Vždyť porazil hřích nikoliv jen tím, že za něj zemřel, ale i tím, že se vzdal sám sebe a přijal tuto cestu Boží.
Ježíš se za tuto cestu modlil a to velice horlivě. Modlit se měli i jeho učedníci. Sám jim to řekl, když přišli. A právě v tuto chvíli se ukazuje, jak vzdáleni jsou od Ježíšova zápasu. On se modlí, oni spí. V poklidu odpočívají, jakoby se jich tento zápas vůbec netýkal. Pravda, jak už jsem řekl, je to Boží dílo, že místo trestu za náš hřích přichází milost. Je to Boží dílo, že Ježíš nejde cestou, která by pro něj byla příjemnější, ale bere na sebe lidské utrpení. Ježíše to rmoutí. Říká učedníkům, aby se modlili, a když se vrátí, vidí, že spí. Už cestou spolu měli rozhovor,ze kterého bylo patrné, že se čas láme, přichází další část cesty Ježíšových učedníků. Mají nyní být připraveni. Je v pořádku, že do určité chvíle byli pasivní, tedy sledovali Ježíše a drželi se v povzdálí. Avšak všechno toto byla příprava na chvíli, kdy už není možné držet se v povzdálí, ale je třeba vzít na sebe Ježíšovo poslání, vzít na sebe samotného Ježíše. Ten čas přichází právě na Olivové hoře, když Ježíš zápasí o naplnění Boží vůle a učedníci mají zápasit s ním. Už nejsou pozorovatelé, už jsou aktéři. Proto jim i podruhé připomíná, že se mají modlit, ať nevejdou v pokušení. Co je ale tím pokušením míněno?
Myslím, že je to výzva, která mluví nejen k oněm dvanácti, kteří Ježíše bezprostředně provázeli. Je mířena i k nám. Máme se modlit, ať nevejdeme v pokušení. Když si uvědomíme, s čím vším se ve svých životech musíme vyrovnávat, začíná to dávat smysl. Pokušení není jen touha po nějakých hříšných činech. Je to spíše touha po rozhodnutí se pro pohodlnější řešení. Učedníci jistě museli řešit těžký problém. Modlit se či spát? Únava musela být velice silná. Proto také spali. Nedělali si žádné starosti, mysleli na to, co jim bylo příjemné. Podobným pokušením pak je takové upadnutí do klidu pohody, hledání takovéhoto klidu pohody místo nepohodlného zůstávání ve střehu a konání Božího díla. Touha po klidu je velice silná. Vědomí, že Ježíš koná vše za učedníky pak ještě umocňovalo ono rozhodnutí dát spíše průchod spánku, než se držet bdělý.
Naše následování je těžký zápas. A máme jistě sklony nechávat tento zápas spíše na Ježíši. Však on to za nás dobojuje. Není ale tento postoj právě tím pokušením, před kterým se máme bránit na modlitbách? Bůh za nás poslal na smrt svého Syna. Na jeho rozhodnutí nemá naše konání vliv. On to udělal ne pro náš nátlak, ale pro svou lásku k nám. A tak se necháme svádět k pasivitě vůči Bohu, necháme se svádět k tomu, že pokojně dřímeme ve společenství těch, kdo jsou nám blízcí a Ježíšův boj zase tolik neřešíme. Je myslím velikým pokušením, že se nám Ježíšovo dílo stává něčím, co spíše zdáli pozorujeme, co nás tak trochu míjí. Proto jsme spolu s učedníky vyzváni k modlitbě, aby se Boží dílo stalo něčím, co provází i náš život, co se ho týká. Nejsme diváky, ale spolupracovníky díla Boží milosti. A jako on tak i my svádíme boj, aby se toto dílo stalo tím hlavním v našem životě, aby v nás nevítězil strach z toho, ze tomuto dílu budeme muset mnoho obětovat, ale aby vítězila víra, že Bůh ví, proč nás vede právě těmito cestami.
Ježíš byl zarmoucen, když se vrátil a nalezl učedníky jak spí. Není takto zarmoucen i z nás? Vítězí v nás touha po konání Božího díla, nebo vlastní pohodlnost? Je to burcující obraz církve, když místo náročného boje za následování Boží vůle raději pokojně spí s alibistickým odkazem na Boží milost. Možná to bude znít hrozivě, ale samotná Boží milost nás nespasí. Není to překroucení výroku Písma, je to spíše poukaz k tomu, že Boží náruč je nám otevřena, Bůh nás do ní zve, hledá nás, aby nás do ní mohl pozvat, ale nepůjde to, když se sami nerozhodneme ji přijmout. Boží milostí je to, že ji přijmout smíme jen na základě naší touhy, smíme ji přijmout bez nějakých dalších podmínek. Ale ten krok k Boží náruči udělat musíme. A musí ho udělat spousta lidí kolem nás. Proto nás Bůh volá ke svému dílu. Oni potřebují naše slovo svědectví, které jim tuto milost ukáže. Každý člověk potřebuje přijmout Krista Ježíše za svého Pána. A my se tak musíme rozhodnout, zda toto dílo Boží vezmeme na sebe a půjdeme ho konat vzdor jistému nepohodlí a obětem, nebo to zkrátka necháme na jiných. Co to ale může znamenat nechat na jiných? Bůh má jistě i jiné cesty, ale chceme je pro ty kolem nás? Chceme je pro naše blízké a známé? Je to nelehký zápas, kdy se máme rozhodnout mezi svým strachem a Boží vůlí. Ale Bůh nám sesílá pomocníka, který nás posiluje, abychom se rozhodli správně. Proto se modleme, ať nevejdeme v pokušení podlehnout svému strachu, svým obavám, svým starostem. Ježíš je všechny vzal a jako vítěz přibil na golgotský kříž. Jdeme-li s ním cestou kříže, jdeme i cestou prázdného hrobu a na ní již to, co zůstalo na kříži nemá na náš život vliv.
Pane Ježíši zápasil jsi za náš život. Porazil jsi svůj strach a s ním i nás osvobodil k důvěře v cestě následování. Dej, ať se nebojíme bdít na modlitbách a neusneme v díle, ke kterému nás posíláš.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
