Bohoslužby v Zábřeze 24.ledna 2016
Lk 4,14-21
Milé sestry, milí bratři, když jsem byl menší, přál jsem si lokomotivu. Ne takovou tu malinkou, která se vejde téměř na dlaň. Přál jsem si skutečnou, která by mne uvezla. Tak nějak jsem tušil, že je to poněkud nesplnitelné přání, ale přesto jsem se takového snu nechtěl vzdát. Co kdyby se to jednou přece jen podařilo. Možná je ve vašem životě podobná zkušenost. Něco si přejeme a přitom víme, že to nejspíš zůstane přáním nesplněným. Přesto stále doufáme, kdesi v nitru si neseme tento náš sen a říkáme si, že třeba jednou se tak stane.
Když lidé v synagoze v Nazaretě slyšeli slova z proroka Izaiáše, měli možná stejné pocity jako my u našich snů. Vždyť jsou to slova mluvící o něčem velice krásném. V knize proroka ta slova byla součástí většího celku, který mluvil o obnovení zničeného Božího lidu, o návratu Boží slávy mezi jeho lid. V dobách, kdy se nad Božím lidem střídali různí vládci, kdy sice na obloze svítilo slunce, kraj hrál všemi barvami, ale přesto vše působilo tak nějak ponuře a šedivě, v těch dobách hřála právě slova, která četl v synagoze Ježíš, hřála jako slunce vzpomínka na událost o níž jsme četli v knize Nehemiášově. Léto Hospodinovy milosti, to si nikdo asi moc neuměl představit, ale každý tušil, že to bude něco mimořádně příjemného a osvobozujícího pro jejich život. Vždyť to byla událost, kde se věci měly vracet zpět k řádu, zpět k pořádku spravedlivému podle Božích měřítek a nikoliv podle libovůle mocných země. Člověk může mít mnoho snů a tužeb, touha po pokojném životě nad tím ale vždy bude vyčnívat. Proto ona slova působí na člověka radostí, že Bůh něco takového připravil, na druhou stranu smutkem, že se taková věc dostává do oblasti něčeho, čeho se člověk snad dočkat ani nemůže.
Dříve, než lidé v nazaretské synagoze posedali na svá místa, aby slyšeli slova Zákona a Proroků, věděli, že mezi ně přišel skoro slavný rodák. Podle svého zvyku vešel do synagogy Ježíš. Skoro slavný rodák proto, protože se o něm už docela mluvilo. Snad proto dostal i prostor, aby v synagoze četl a řekl pár slov. Ježíš je ještě na počátku svého působení. Přesto už o něm lidé vědí a chválí ho, protože se jim líbí slova, která zvěstuje, která učí. Toto Ježíšovo vystupování je docela zajímavé. Na počátku textu jsme četli, že se vrátil do Galileje v moci Ducha. Návrat do Galileje je jeho posláním. Zde začíná své působení, zvěstování slova Božího království. Proč právě zde někde na okraji zaslíbené země? Proč právě mezi těmi, kdo mají trochu jiný přístup k Božímu zákonu než lidé v Jeruzalémě? Oblast Galileje a Nazareta měla docela špatnou pověst. Je to tedy dobré místo k tomu, aby Ježíš tady začínal dílo, ke kterému jej Bůh poslal? Jak zde budou rozumět jeho myšlenkám o Božím království? Nepochopí je špatně? A neodradí tím Ježíše od dalšího díla? Ostatně to přece známe z našeho světa, kdo chce něco dokázat musí do nějakého centra. Tam, kde pulsuje život, tam je přece možné začít s jeho změnou. To možná má svou logiku, ale Ježíš staví přece jen na něčem jiném než našich zkušenostech. Když se zaposloucháme do slov, která četl v nazaretské synagoze, porozumíme tomu, že jinde ani začít nemohl. Mluví se o chudých, zajatých, zdeptaných. Těm se zvěstuje dobrá zpráva – evangelium. Kde jinde. Ne-li právě tam, kde se zdá být všechno špatně, by měl Ježíš začínat? Narodil se ve chlévě, protože Bůh se chtěl stát blízký těm nejprostším. A začíná zvěstovat v Galileji, protože právě k těm nejvíce na okraji se sklání se svou zvěstí. To je tedy první důležitý moment Ježíšova díla. Začíná daleko od ruchu hlavního města, ruchu obchodních cest, aby ukázal, že slovo Boží platí skutečně každému, nejvíce však tomu, kdo je ostatními nahlížen tak trochu skrz prsty.
Ježíš byl před návratem do Galileje pokřtěn u Jana Křtitele. Navazuje na něj svým dalším působením. Avšak je zde jeden detail. Jan kázal v poušti, Ježíš jde do synagog. Opět dává najevo, že nepřichází s revolucí, která má bořit vše staré. Navazuje nejen na Jana Křtitele, ale také na slova proroků a Zákona. Chodí, aby učil. Ježíšově zvěsti nejde porozumět bez uvědomění si toho, v čem ti lidé vyrůstali. To je velmi důležité. Toto učení nepřichází jako něco, co má člověka totálně vytrhnout z jeho světa. Má ho osvobodit z pout, kterými je svírán, ale jako svobodný má zůstávat v tomto světě. Ježíš přichází do lidského života se všemi jeho základy a souvislostmi. I když vede k radikální změně tohoto života, nevede k odloučení z tohoto světa. Proto učí v synagogách. Čte s lidmi Písmo, které znají, a vykládá je, aby v něm sami poznali dílo, které Bůh pro člověka chystá. Pak teprve můžou poznat, že toto dílo se již stává skutečností v jeho příchodu a působení. Stejně to platí i o našem životě. Vstupuje do našeho života a dává možnost, abychom jej poznali a viděli jiným pohledem, abychom jej viděli jako on. Potom teprve smíme poznat, že tento život je jaksi neúplný, dokud do něj nevstoupí Bůh tím, co v Ježíši koná. Je to tedy velice dobrá zpráva. Ježíš přichází a prochází s námi náš život, abychom v něm viděli, že i naše počínání směřuje k setkání s Ježíšem a k přijetí jeho milosti. Toto později rozvine apoštol Pavel, když začne zvěstovat pohanům spásu z víry a Boží milosti.
Ježíš tedy začíná učit a začíná ukazovat k dalšímu dílu. Právě v Nazaretu, městě, kde prožil dětství a dospívání, prozradí tu nejlepší novinu – zaslíbené dílo spásy se právě nyní naplnilo. Je to možná neuvěřitelné, ale skutečně se tak děje. Když dočte ta krásná slova, lidé čekají, čím na ně naváže, co k nim dodá, aby je to potěšilo, povzbudilo. V mnoha jiných synagogách mluvil tolik moudrých a hezkých slov, tak je možné čekat, co poví nyní. Možná to známe, takové to napětí, co krásného se dozvíme, co nového nám kdo poví, čím nás překvapí? Slova Písma jsou přece krásná a my se jimi můžeme stále zaobírat a těšit, můžeme je různě rozebírat a vykládat. Zkrátka slovo Boží známe a těšíme se, že zase něco nového o něm uslyšíme. Nabízí se otázka, jestli se takto ono slovo Boží už trochu nevzdálilo lidskému životu? Bereme ho, že zní, že se k němu vyjadřujeme. Bereme, že tak nějak stojí mimo nás. Sice nad ním přemýšlíme, zabýváme se tím, co znamená, ale možná právě tím nás trochu míjí. I když hledáme jeho dopad do našeho života, může nás míjet. V čem a proč? No jednoduše, stává se předmětem našeho myšlení, nikoliv předmětem víry. Věříme, že je to slovo Boží, ale věříme, že je to slovo Boží pro nás? A právě to se děje v tom Nazaretě. Ježíš ta slova nerozebíral, co znamenají a jako se jednou budeme mít krásně, až je Bůh naplní. On prostě řekne, že dnes se to slovo splnilo. Dnes? Jak se mohlo splnit? Vždyť mluví o vysvobození, mluví o potěšení. Ale nic velkého se přeci neděje. Žádný zvrat, žádný mimořádný Boží zásah. Jediné, co se děje, je kázání Ježíše. A v tom to právě je. To slovo se naplňuje, protože přichází Ježíš. Slovo tedy jen nezní, ale stává se, děje. To je něco nezvyklého, ale vlastně ne až zase tak mimořádného. Vždyť kolikrát si smíme uvědomit, že naplnění slova se děje, protože za tím slovem stojí Bůh, protože to slovo není mrtvá litera, ale je to slovo živé, slovo života? Takže takto se stávají ti nazaretští svědky něčeho nebývalého.
To, co Ježíš řekl, zajisté nikdo nečekal. Je to jako s našimi sny a touhami. Někdy to s nimi vzdáváme. Prostě se nám zdá, že se nemohou splnit. Vždyť jsou to sice slova krásná, určitě mohou člověka potěšit v těžkých chvílích, ale jak mnoho jsou reálná? Jaká je šance, že se naplní, stanou skutečností? Já myslím, že veliká. Kdo by si kdy pomyslel, že Bůh bude mezi svým lidem, bude možné na něj pohledět, dotknout se ho. Nicméně v Ježíši se tak doopravdy stalo. Bůh přišel mezi nás, mnozí se jej dotýkali. Slovo Boží dostává v Ježíši svou konkrétní podobu. Proto smíme vždy doufat, že Bůh splní, co slíbil. I když se to zdá někdy lidskou moudrostí nepochopitelné a neskutečné, děje se tak. Proto smíme věřit i v takové věci, jako odpuštění vin a vzkříšení z mrtvých. Vymyká se to našemu odhadu, naší zkušenosti. Ale Božím slovem se děje i něco takového. A tak i do našich životů může zaznívat to Ježíšovo, dnes se to slovo vyplnilo. Není to jen sen, ale je to skutečnost. I když ji možná hned nevidíme, blízkost Ježíšova je toho zárukou.
Jistě jsou sny, které se člověku možná opravdu nevyplní. Ale pokud jde o Boží sliby, nic v našem životě není nemožné. Bůh zná naše životy a právě proto do nich vstupuje. Jde za námi stejně jako za těmi Galilejskými, protože ví, že to potřebujeme. Potřebujeme nejen poslouchat o naději v Bohu, nejen číst o síle jeho milosti. Potřebujeme ji prožít. A to nám nabízí, když uvěříme, že právě dnes se stalo slovo, které nám dal. Právě dnes se stal součástí našeho života.
Pane Ježíši, někdy s rozpaky přijímáme tvé slovo a tak se nám zdá vzdálené. Někdy s rozpaky přijímáme tvou pravdu a tak se ji odcizujeme. Někdy s rozpaky pozvedáme svůj hlas k tobě a tak se nám ztrácíš. Prosíme dej ať je i nám posilou, že právě dnes se mezi námi tvé slovo stává skutečností.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
