Hlavní stránka Kázání Neděle 17.ledna 2016

Neděle 17.ledna 2016

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Javorníku 17.ledna 2016

J 2,1-12

Milé sestry, milí bratři, nezačíná to těm učedníkům špatně, dalo by se povědět. Vždyť sotva je Ježíš povolal, míří s ním na svatbu do Kány. Svatba je nejen příležitost se dobře najíst a napít, ale je to také společenská událost. Lidé se tam setkávají. Patrně muselo jít o nějakou Ježíšovu přízeň, protože Kána je od Nazareta i Kafarnaum docela vzdálená. Do jisté míry se tak dá říct, že pozvání na svatbu pro učedníky znamená jejich blízké sepětí s Ježíšem. Od chvíle svého povolání k němu patří. Ježíš tam nejde sám za sebe, ale jdou s ním i jeho učedníci. To je takový docela zajímavý detail. Zajímavý v tom, že často lidé stojí jen o Ježíše samotného a zapomínají, že k němu patří i jeho učedníci. Nejde přijímat jen Ježíše bez jeho učedníků. Ježíš tímto krokem zvyšuje jejich význam, dává jim svou důležitost. Jsou jen pozorovatelé jeho díla, ale právě tím, že jej pozorují a učí se, tím roste jejich důležitost. Stávají se svědky, kteří Ježíšovo dílo uvádějí na pravou míru. A tak i událost, která se zdála být spíše příjemným začátkem cesty následování, patří již k tomu, co bude náplní poslání učedníků. Pozorují a dosvědčují Ježíšovo dílo. V Káni Ježíš vykoná zázrak a oni uvěří, poznají, že Ježíš je někdo mimořádný. Přitom nejde jen o samotný zázrak, ale i to, co je za ním, co vyjadřuje o Bohu a člověku. A tak již zcela nenápadně se směli učedníci i další hosté stát svědky toho, co se naplno ukáže na kříži a v prázdném hrobu.

Jak už bylo řečeno, svatba je veliká událost. Vždyť dva lidé vstupují na společnou cestu, spojením muže a ženy se dotváří celý člověk. Jde tak nejen o soukromou záležitost dvou lidí, ale o znovuprožití okamžiku stvoření člověka, zrození něčeho nového. Proto je tak důležitá oslava tohoto okamžiku. Vyjadřuje vztah těch dvou lidí k události, která se děje. A samozřejmě i k těm, kdo se jí účastní. Jaký je ten nově se rodící člověk? Je otevřen nebo uzavřen sám do sebe? To vše se dá vyčíst z hostiny, kterou chystá. Když najednou dojde víno, je to tedy problém. Možná nad tím můžeme jen zakroutit hlavou, přece tam lidé nejsou kvůli vínu. Přece se mohou radovat i dál z toho, že jsou spolu, že slaví dílo Boží. Jenže ona přítomnost vína má také svůj smysl. Je znakem Božího požehnání. Prostě k hostině patří a šetřit na víně je projevem neúcty k hostům. Proto je jeho nedostatek docela problém. I když tam lidé nejsou kvůli vínu, přeci jen to bez vína dál nejde. Co ale dělat dál? Jít honem nějaké koupit? To by se prozradilo, že to ženich špatně naplánoval. Ukončit hostinu? To také moc reálné není, když lidé chtějí slavit. Situace se tak stává poněkud bezvýchodnou. Bez problémů to nepůjde. Tu ale přichází Ježíšova matka za Ježíšem a na situaci upozorňuje. Možná si toho Ježíš nevšiml a tak je to třeba připomenout. Dokonce to zpočátku může vypadat jako narážka na nedostatek. Už prostě nemají víno, tak půjdeme. Jenže Ježíš porozuměl, kam jeho matka míří. Zcela jistě nemá na mysli odchod domů.

Role Ježíšovy matky je docela zajímavá. Přichází Ježíše upozornit na vzniklou situaci. A Ježíš ji moc nepochválí. Ví, kam míří. Vždyť je to jeho matka a ví, kým Ježíš je. Ví, co může dokázat. I když ji Ježíš napomenul, co to od něj žádá, nevzdává se a věří, že Ježíš pomůže. To je docela zajímavý vzor pro naše jednání. Ježíš říká, že nepřišla jeho hodina. To zní skoro tak, že zkrátka není vhodná doba na konání něčeho mimořádného. Kolikrát to nás samotné napadne, že není vhodná doba prosit Ježíše, není to situace, kdy ho zatěžovat? Vždyť, proč by to měl Ježíš řešit? Je to ostuda těch dvou, či spíše ženicha, že dochází víno. Jeho se to přece netýká. Jenže přesto ho Marie do situace vtahuje, a věří, že pomůže. Stejně jako to platí u nás. Nejde o to, že si ti dva zavinili situaci sami. Jde o projev Boží milosti, která vstupuje do života přesto, že si člověk situaci zkomplikoval sám. I když se nám tedy zdá, že tady je zbytečné Ježíše volat, vězme, že zbytečné to není nikdy. On má pro nás otevřené své srdce. To jsme mohli poznat, když se rozhodl vyřešit nedostatek vína na svatbě. Učinil zázrak. Do nádob nechal nalít vodu a aniž by něco dalšího řekl, stalo se z vody víno. Nikdo si toho moc nevšiml, davy tedy nejásaly, tak jako tomu bylo u pozdějších zázraků. Nicméně služebníci a učedníci si toho všimli. A čteme, že v něj uvěřili. Poznali, že Ježíš má vzácnou moc, ale nešlo jen o tu vzácnou moc. I když se svatba v Káni spojuje s proměnou vody ve víno, přeci jen je právě tento skutek tím nejméně podstatným. Mnohem důležitější je právě to, co se dělo kolem tohoto zázraku.

Již jsem zmínil, že Ježíši by ta situace mohla být lhostejná, že dokonce svou matku napomínal, jakoby její prosba byla nepatřičná. Přesto skutek učinil. A to mi přijde jako jádro celého příběhu. Ježíš se zmínil, že ještě nepřišla jeho hodina. Co tím myslel? Jaká hodina? K čemu? Ještě by neměl konat zázraky? Nebo šlo o něco víc? Nemohlo jít právě o onen projev Boží milosti, která vstupuje do lidského života? Jde přeci o Ježíšův skutek, kterým napravil cizí chybu. Když odhlédneme od konkrétní situace a budeme se soustředit na lidské jednání obecně, uvidíme něco, co se týká i nás. Vždyť kolik toho člověk nedomyslí, pokazí, přecení své síly? Právě to přecenění sil může být zajímavé. V čem člověk přecení své síly? Třeba v tom, že se pustí do života bez Boha? Proč ne? Vždyť v tom je vlastně onen prvotní hřích. Člověk se rozhodl pojíst ze stromu poznání, protože mu to nabízelo vševědoucnost. Rozhodl se pro cestu, kde by se mohl obejít bez Boha, bez jeho rad, jeho pomoci. Chtěl si jít svou cestou, tím se právě přecenil. Ta cesta se totiž ukázala nad jeho síly. Chtěl vědět vše a poznal jen tolik, že je nahý. To je docela málo na to, aby se postaral o celé stvoření. Co tedy teď? Možná se tak ptáme i my v mnoha situacích. Chtěli jsme dokázat mnoho a nakonec jsme jen zjistili, že jsme nazí, že jediné, co je vidět, tak je naše malost, bezbrannost. Co s tím? Bůh posílá Ježíše na pomoc, aby se projevila jeho milost. Místo kárání, že jsme to nezvládli a měli to udělat líp, přichází se zázrakem, činem, který se vymyká přirozenému běhu věcí. To je tedy počátek Ježíšových skutků. Na jedné svatbě kdesi v Káni dává poznávat sílu milosti.

Ten příběh je opravdu zvláštní. Jan byl evangelista, který nevyprávěl jen příběh, ale zvěstoval něco na pozadí. A tak si v příběhu můžeme všimnout několika důležitých detailů, které zazní hned na počátku. Příběh se děje třetí den a děje se na svatbě. To má dvě roviny. Svatba či hostina je obrazem Božího království, přijetí za syny a dcery Boží, vstup do Boží rodiny. Konečné vykoupení v apokalypse, což je také dílo Janovo, má obraz svatby Beránkovi. To již stojí za pozornost. Svatba Beránkova znamená naplnění času. Je to spojení toho, co k sobě neodmyslitelně patří – Krista a církve. Všimněme si té dvojité paralely, spojení Krista s učedníky, jako jedné jednotky zvané na svatbu a spojení muže a ženy, coby obraz plného lidství. Tím, že se zázrak odehrává na svatbě Jan ukazuje, že se jedná o dílo obnovy stvoření. A tato obnova se děje třetího dne. Třetího dne je svatba se zázrakem, třetího dne vstává Kristus z hrobu a otvírá i pro nás bránu života. Třetího dne v prázdném hrobu se pečetí odpuštění našich hříchů, urovnání vin. Třetího dne se ukazuje síla Boží milosti, která činem překračujícím přirozenost napravuje lidská viny, lidská selhání.

Až tak hluboko k nám tedy mluví zázrak proměny vody ve víno. Smíme to přijmout jako posilu do našich všedních zápasů. Tam, kde se projevuje náš lidský nedostatek, tam smíme spoléhat na Boží milost a její uzdravující moc. Platí to ve vztazích, v našich životech i životu církve. Vždyť kolik toho dokážeme zkazit. Kolik můžeme slyšet výčitek, že jsme mohli věci dělat lépe, ale nyní nám nezbývá než plakat nad rozlitým mlékem. To jsme my lidé. Avšak právě třeba ta Marie, Ježíšova matka, nás může inspirovat, že přeci nemusí být všemu konec. Vždyť Ježíš je tu a když je tu, může nám pomoci. On nás nepřichází kárat, ale přichází nás pozvedat z našich vin mocí své milosti. Tak jako ženichovi na svatbě víno, nám často dochází dech, chybí nám síly a vypadá to, že to bude ostuda. Když spoléháme sami na sebe, nemáme nikdy dostatek sil. Ale Ježíš nás posiluje. A to vzdor tomu, co by se zdálo být přirozeným během věcí. Přirozené by bylo, že tam, kde pomalu umírá sborový život, tak za chvíli zanikne. Přirozené by bylo, abychom za naše hříchy sklidili Boží hněv. Přirozené by bylo, abychom mysleli jen sami na sebe a nepomáhali těm, kdo jsou v nějaké nouzi. Přirozené by bylo druhé za jejich chyby trestat. Avšak Božím dílem je toto přirozené překročit a způsobit, že tam, kde se zdá být jen suchá poušť, tak se začínají zelenat zahrady, tam, kde vládne sobectví, otvírá Boží láska srdce pro druhé, tam, kde voláme po trestu, přichází odpuštění a tam, kde bychom sami měli pro své viny umřít, přichází nový život.

Byla to skutečně slavná svatba. Vůbec to pro ty učedníky nezačalo špatně. Sotva se nechali Ježíšem povolat, mohli nahlédnout, jaké bude konat dílo. A mohli mu uvěřit. Vždyť poznali jeho dobrotu, poznali, že Ježíš je ten, kdo přichází do lidského života, aby v něm zavládla znovu radost nad úžasným Božím dílem.

Pane Ježíši, ukázal jsi svým učedníkům v Káni, že ani prostá lidská radost ti není cizí. Ukázal jsi, že tam, kde my nevíme, jak dál, ty přicházíš na pomoc. Ukázal jsi, že nad soudem vítězí tvá láska. Dej nám tuto lásku, abychom i my uměli méně soudit a více pomáhat.

 

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka