Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřeze 20.září 2015

Mk 9,30-37

Milé sestry, milí bratři, v dnešním příběhu se dozvídáme něco velice výjimečného. Ježíš prochází Galileou v utajení. Působí to takovým zvláštním dojmem, když se dočítáme, že Ježíš nechtěl, aby se o jeho cestě vědělo. To může vyvolávat zajímavou otázku, zda už třeba Ježíš nebyl tím davem přesycen. Je zřejmé, že musel také cítit únavu. Vždyť je to docela náročné stále někoho uzdravovat, někomu pomáhat, mluvit a naslouchat a nemít přitom vůbec čas si odpočinout, dočerpat síly.

Jenže toto není ten pravý důvod, proč jde Ježíš s učedníky tak utajeně. Potřebuje s nimi probrat něco velmi důležitého. Než se vydali na tuto cestu událo se pár zajímavých věcí. Petr vyznal Ježíše Mesiášem, tři z učedníků byli svědky proměnění na hoře a nakonec se učedníkům pod horou proměnění nepovedlo uzdravit posedlého chlapce. To byl důležitý moment. Bez Ježíše to nešlo, jakoby přecenili své síly. A snad právě proto s nimi Ježíš mluví osamoceně, mluví o své cestě, která ho čeká. Na ní si učedníci mají uvědomit, k čemu jsou přizváni a z čeho také mají vycházet. Jsou to slova, která už jednou řekl, a nyní se znovu opakuje, že ho čeká smrt a vzkříšení. Je zřejmé, že tato slova nepatří davu, ale skutečně jen učedníkům, i když ti si také nejsou moc jisti tím, co znamenají. Učedníci nerozumí a bojí se zeptat. Pozoruhodná situace. Bojí se ptát. Proč? Je to slovo tak děsivé? Marek píše, že tomu slovu nerozuměli, nechápali ho. Doslova jde o poznání, nepoznávali tato slova. Něco jim zde zkrátka nesedělo. Jakoby toto nebyl ten Ježíš, kterého si oblíbili, za kterým se vydali. V těch slovech nepoznávají svého mistra, oblíbence davu, člověka s mocí, která uzdravuje a vyhání démony. Je přece Kristus, jak může někdo takto Bohem pomazaný k vládě skončit v lidských rukou? Ani David tak nedopadl, vždycky mu Bůh dal uniknout. A to David rozhodně neoplýval takovou mocí, jakou má Ježíš. V čem je tedy problém? Proč to Ježíš říká? Nebo spíše, jak se to může stát? Je jasné, že když o tom Ježíš mluví, tak se to prostě stane. Snad proto se učedníci bojí ptát. Vždyť, několikrát již jeho slovům nerozuměli a ptali se. Toužili znát odpověď. Zde najednou jakoby z té odpovědi měli strach.

Možná to je zkušenost i našeho života víry. Bojíme se Boha ptát. Ne proto, že jsme zcela ztraceni a potřebujeme slyšet jeho odpověď. Ale proto, že on nám naznačuje naší cestu a my máme strach, že to myslí skutečně vážně. To nebývá pro nás vždy jednoduše přijatelné. Přijímat Boží vůli tam, kde se od našich představ dost liší, není prostě jednoduché. A někdy nám to přijde nejen nepřekonatelným problémem, ale také věcí nebezpečnou. Vždyť přijmout to, co je někde mimo naší zkušenost a naše pojetí toho, co je dobré, znamená jít na velice tenký led, který se může probořit. Je to tedy otázka víry, silné víry, silného spolehnutí na Boha. A to je případ i oněch učedníků, které Ježíš zasvěcuje do pokračování jeho cesty. Když se neúspěšně pokusili uzdravit posedlého, řekl jim Ježíš, že takový skutek je možný jen postem a modlitbou. Ve svém vyučování skrz Galilejskou zem to znovu učedníkům přijímá. Nyní je čas se rozhodnout k tomu, že náš život nebude veden tím, co dokážeme, ale tím, co skrze nás dovolíme dokázat Bohu. Jemu je potřeba důvěřovat, že ví, co dělá, i když nám to připadá podivné, neslučitelné s naší dosavadní zkušeností.

Ježíšova slovo o tom, co se bude dít jsou velice důležitá. Učedníci se potřebují připravit na to, že budou muset sloužit v Ježíšově jménu bez Ježíše. Nemůžou přistupovat ke svému poslání s pýchou, ale s pokorou. Když pak všichni přicházejí do Kafarnaum a jsou doma, ptá se Ježíš, o čem mluvili, co je pálilo za problém. A zde je to jako ledová sprcha. Zase se bojí, mlčí a nic neříkají. Vypadá to na špatné svědomí před jejich Mistrem. Zatím, co Ježíš mluvil o svém poslání, oni se dohadovali o tom, kdo je největší, nejvýznamnější. Jak hloupé to ve své podstatě je, avšak jak blízké každému člověku. Kolikrát se nám stane, že naše pozornost se tak nějak sveze někam jinam, než k řešenému tématu. A nebo to není ani nepozorností, ale třeba prioritami. Máme své zájmy, svůj žebříček hodnot a na ten se soustředíme. Jak jednoduché to je, aby nám unikaly podstatné věci a my troskotaly na hloupostech. I když pro nás majících často velikou důležitost. Jen si vzpomeňme, kolik času potřebujeme na řešení různých správních a administrativních záležitostí v církvi a kolik času věnujeme věcem duchovním, pastoračním či misijním? Například kritika Husova tehdejší církve s tím také docela souvisí. Kolik kněží řešilo spíše otázky dobrého místa a vlivu na veřejný život, než otázku spásy svěřeného stádce a jeho následování Krista? Ostatně i dnes se dá říct, že církve se spíše popichují v tom, kdo je tím pravým Božím než aby hledaly společnou cestu, jak tomuto národu dosvědčit Ježíše Krista, který umíral za všechny naše hříchy a slabosti, který překonával rozdílnost v pohledech na lidský život.

Lidé se rádi srovnávají s druhými. Platí to i pro následovníky Ježíšovy. Jak na tom jsme? Jsme fakt v něčem lepší než katolíci? V něčem lepší než husité, či další společenství? Otázka, která jistě každého z nás alespoň někdy v životě napadla. Jenže si představme, jak to jednou bude člověk Bohu vysvětlovat? Tak človíčku, co jsi to celý svůj život řešil? Nač si myslel, když jsem tě seznamovat s cestou následování? Asi je trapné říct, že jsem zrovna přemýšlel, jestli je můj pohled na následování věrnější, než spoluslužebníka z druhého konce ulice. Ne, že bych se nevěnoval tomu, co říká Bůh, ale spíše mne zajímalo, jak druhým argumentovat, abych prosadil svou pravdu. Zkrátka je to člověku najednou nepříjemné, když si uvědomí, že myslí na sebe na své zápasy, místo toho, aby myslel na Ježíše a zápas, který jde bojovat za nás.

Ježíšova reakce je sama o sobě silnou výpovědí Božího milosrdenství. Ježíš věděl, o čem se cestou učedníci bavili. Znal je. A podle toho také reagoval. Zavol si své učedníky a postavil je mezi ně. A přitom mluvil o tom, jak se to má s tou významností člověka. Chce-li kdo být první, ať je poslední a služebník všech. Žádný trénink, žádná školení v růstu osobnosti, žádné přikládání pod kotel sebedokonalosti. Ježíš ukazuje na pokoru. Kdo chce něco znamenat, je třeba, aby se vydal cestou stejnou jako Ježíš. On se nad nikoho nepovyšoval, nepřemýšlel o tom, jakou má oblibu mezi lidmi. Šel za posláním, které od Boha měl. I když věděl, že na jeho cestě bude kříž a odmítání. V tichosti, s pokorou přijal své poslání. A tak jestli chce být někdo skutečně významným, pak právě toto je cesta. Jediné, na čem záleželo, byla vůle jeho Otce. Sebou se vůbec nezabýval.

Bylo by docela zajímavé vědět, na základě čeho porovnávali učedníci svou velikost, svou významnost. Čím se cítili tak na výši? Délkou služby, četností toho, jak je Ježíš bral k různým uzdravením? A nebo jen prostě odhadem na základě své oddanosti? Jak vidno, je opravdu těžké najít měřítko, kterým se dá určit, jak je kdo u Boha důležitý. Jsme důležitější, protože klademe více důraz na sociální práci? Nebo jsme důležitější, protože pracujeme s mladou generací, vsadili jsme na vzdělávání? A nebo jsme důležitější, protože máme za sebou dlouhou tradici? Který přístup je lepší, který více pomáhá lidem poznat Boha a přijmout jho cestu spásy? Nedá se to prostě říct. Tak jako u prvních učedníků. Jedni byli takoví, druzí byli zase jiní. Ježíš tento spor rozsuzuje, když poukáže na dítě, které mezi učedníky postavil. Kdo přijme jedno z těchto dětí ve jménu mém, přijímá mne i toho, který mne poslal. To přijetí dítěte můžeme vnímat na dvou rovinách. První věcí je to, že se člověk musí sklonit, poněkud pokořit. Dítě je na trochu jiné úrovni, není to rovnocenný partner pro rozhovor, pro jednání. Jenže právě v tom se zrcadlí Boží jednání s námi. Bůh nás právě v takovémto vztahu přijímá. Nejsme pro něj rovnocenní partneři, musí se k nám sklonit, sám sebe snížit. Přijmout jedno z těch dětí, která tam jsou, tak odkazuje k širokému srdci, které si nevybírá, s kým bude dál pracovat, ale přijímá všechny, kdo přicházejí. Kdo chce být první ať má tedy široké srdce. Druhou věcí je určité sebeomezení, zodpovědnost. Přijetí dítěte se dá pojmout i tak, že jde o skutečné začlenění dětí do svého života víry. Přijmout do života péči o dítě je konec většiny osobních ambicí. Navíc člověk zjistí, že ty ambice nejsou ani zdaleka tak důležité pro jeho život. Věnování se dětem znamená věnování se další generaci, výchově, zkrátka službě těm nejvíce zranitelným učedníkům Ježíše. A to je mnohem víc než myslet sám na sebe, než dosáhnout mnoha pozemských vrcholů.

V tom dnešním evangeliu smíme vidět proti sobě dva lidské příběhy – Adama a Ježíše. Dosáhnout co nejvýš na pyramidě významnosti se svým způsobem podobá touze člověka být jako Bůh, dotknout se jeho nebes. To je přesně příběh Adamův. Chtěl dosáhnout dál a výš, než mu ukazovalo Boží slovo. Pokud půjdeme touto cestou, zůstaneme před branou Božího království a slovo Ježíšovo bude pro nás prázdné. Ježíš netoužil po žádném vrcholu nechtěl být někým, kým ho Bůh mít nechtěl. Proto se stal tím nejváženějším člověkem na světě. Jít touto cestou bude znamenat si mnohé věci odpustit, ale naproti tomu získáme zpět společenství s Bohem. Zároveň poznáme, že tento svět se nemění velkými slovy a velkými činy velikých hrdinů. Mění se každodenní službou těch, kdo své síly vrhají do výchovy další generace, kdo sami sebe zapírají, aby jejich děti mohly v Kristu růst a poznávat jeho dobrotu. Mění se každodenní službou těch, kdo pečují o druhé, kdo svou víru a lásku dokazují na skutcích, které pro Ježíšovo jméno konají. Mění se věrností těch, kdo přijímají kříž Kristův a s nadějí vzhlížejí k jeho vzkříšení.

Pane Ježíši, ukázal jsi nám, jak důležité je hledat tvé království a nikoliv svou slávu. Dej nám, prosíme, ať máme k takovému hledání dostatek moudrosti a sil.

Amen.