Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřehu 21.června 2015

Mk 4,35-41

Milé sestry, milí bratři, když jsem před mnoha lety uvěřil Bohu a nechal se pozvat na cestu za ním, bylo to něco úžasného. Možná také znáte ten krásný pocit, který se dá přirovnat k zamilovanosti. Člověk žije jakoby v nádherném snu, vše mu připadá skvělé, jednoduché. A je plný přesvědčení, že to takto zůstane už každý den jeho života. Vždyť se vydal se svým Pánem na jeho cestu. Co může být lepšího v lidském životě?

Když učedníci vstupovali s Ježíšem na loď, byli plni podobného nadšení. Jejich Mistr je velmi zvláštní. Viděli, co všechno dokázal. A tak je na místě mít ze všeho toho díla radost, je na místě považovat cestu s ním za procházku nádhernou kvetoucí zahradou. A to i ve chvíli, kdy se pouštějí na moře. Jako rybáři dobře vědí, co moře dokáže. Vědí, že umí být zrádné, nebezpečné. Ale kdo by na to v tuto chvíli myslel? Stejně tak tomu bylo, když jsem se vydal do světa po svém uvěření. Jakoby si ani člověk neuvědomoval, jaký svět kolem něj vlastně je. I když jsem svět kolem znal, vždyť jsem z něj vyšel, najednou se jevil ve zcela jiném světle. Je to asi takový zvláštní dar Boží, že najednou člověk nevidí zkaženost svého okolí, ale vidí jeho lepší stránku. Třeba u jedné dědiny jsem byl přesvědčen, že když je tam naše kazatelská stanice, tak budou skoro všichni evangelíci a budou velmi milí. Ne jako v té moji rodné, kde tomu tak nebylo. Takže vyrazit s Ježíšem vidí člověk jako něco nádherného, i když se vydává do míst, kde se předtím necítil moc dobře. Vždyť s Ježíšem je svět takový lepší, krásnější, před Ježíšem každé nebezpečí utíká.

Dost možná jste si také prošli tu fázi, kdy nabudete přesvědčení, že s Ježíšem nemůže člověka potkat nic zlého. Problémy, starosti? To se týká přeci jen těch, kdo nevěří, kdo si žijí svůj vlastní sen a s Ježíšem v něm nepočítají. Vlastně to tak i Bůh člověku zaslibuje, když říká, že o něj bude pečovat, bude jej provázet, bude stále s ním. Proč by tomu tedy člověk neměl věřit? Proč by na to každý den neměl spoléhat? Byl by to přeci krok nevěry, nespoléhat na Boží zaslíbení. Lidská víra má v tuto chvíli velikou sílu. Jenže ne vše je tak, jak si to člověk vykládá. Když se učedníci vydali na moře, možná o takových věcech ani nepřemýšleli. Už to asi byla taková zaběhaná praxe. Jdeme s Ježíšem, tak vyrazíme, za nedlouho se opět zastavíme v cíli. Jenže do toho všeho přichází bouře. Je nečekaná. Ne proto, že by se na Galilejském jezeře netvořily náhlé bouře. Ale proto, že nikdo nečekal její úder ve chvíli, kdy se po jezeře plaví Ježíš se svými učedníky. Bouře je stejně nečekaná jako starosti a problémy, které náhle potkají věřícího člověka. Ne, že by nepřicházely, ale proč se dostavují, když věřím v Ježíše, když je na cestě Ježíš se mnou? To nějak člověku nedává logiku. Kde se bere propast či kopec na cestě, která má být přeci urovnaná? A najednou je tu problém, protože člověk se začne soustředit na svou otázku a zapomene na Ježíše. Jakoby tu najednou s ním nebyl. Přesně tak to vnímali i učedníci. Budí ho skoro s výčitkou, zda je mu to jedno, že tam hynou. Oni zápasí s mořem a on spí. Často to tak přeci i ve svých životech vidíme. S příchodem starostí přichází i výčitka vůči Bohu. Já se snažím. Ale co dělá Bůh? Vypadá netečně, lhostejně.

Bouře, která se přivalila na učedníky a která znenadání přichází i do lidského života, je koncem nádherného snu o následování jako procházce kvetoucí zahradou. Proč se tak děje? Proč přicházejí věci, které člověku nejdou dohromady s Božím zaslíbením ochrany? Důvod je vlastně prostý a má nás upozornit na dvě důležité věci týkající se našeho následování. První z těch věcí je vplutí do reality. K čemu jsme vlastně Bohem povoláni? Kam jsme postaveni? Na počátku člověk vidí vše ve světlých barvách. Setkání s nepříjemnostmi tak může působit jako profláknutí toho, že Bůh nás nalákal na nějaké pozlátko a když jsme už jeho, tak ukáže pravou tvář. Jenže on Bůh neklame. A smíme věřit, že to, co jsme viděli na počátku svého následování, je pohled, jak on tento svět vidí. Bůh ho stále vidí jako dobré stvoření. I když s nelibostí sleduje, jak bují lidský hřích, Boží láska vidí svět nadějně. A je úžasné, když to při rozhodnutí pro Krista smíme sami zahlédnout. Jakoby tím říkal, podívej člověče, toto je můj cíl, takto chci jednou mít celé stvoření. Pojď tedy se mnou a pomoz mi tento cíl naplnit. Je zřejmé, že po takovémto počátku musí následovat setkání s tím, jak tento svět ve skutečnosti funguje. Nejsme z něj vyňati, ale jsme jeho součástí, patříme do něj. To, že jsme mohli spatřit Boží pohled na tento svět, to nás má posilovat uprostřed těch bouří, které přicházejí.

S těmito přicházejícími bouřemi souvisí druhá věc, kterou můžeme pozorovat na dnešním příběhu a kterou si máme uvědomit. Je to víra. Ježíš zde o ní také mluví. Ptá se, proč jsou ustrašeni, zda nemají ještě víru? Je to taková dost provokativní otázka. Vždyť jim přeci šlo dost reálně o život. Dělali co se dalo, aby loď udrželi na hladině. A dost možná Ježíše budili ne proto, aby učinil zázrak, ale proto, aby pomohl vylévat vodu. Loď plná vody není uprostřed jezera zrovna to, co by učedníci a kdokoliv jiný považoval za bezpečné místo. A tady bychom se mohli zamyslet. Marek je ve svém podání skutečně stručný a jeho verze tak skutečně připouští, že učedníci očekávali od Ježíše přiložení ruky k dílu, případně něco podobného, co by dostalo vodu pryč z lodi. Mají tedy svoji představu, jak by se měl zachovat, co udělat. Je to zvláštní. Také se nám to jistě stává. Jsme v těžké situaci, prosíme o pomoc a máme jasno v tom, jak by měla vypadat. Ale Bůh skrze Ježíše má jiné řešení. V tuto chvíli utiší bouři. Projeví svoji moc, ale vodu z loďky nevylije. To musejí udělat stejně učedníci, aby se loď nepotopila. Zásah, který učinil, patrně nečekali, i když byl rozhodující. Ježíš utišil bouři, vzal sílu tomu, co na loď doléhalo. Je to tak, že neučinil to, co mohou bez potíží učinit sami učedníci. Učinil to, co jim umožnilo, aby problém vyřešili. Jelikož se odkazuje na malověrnost, je možné se domnívat, že by učedníci měli dost sil zvládnout situaci i jiným způsobem. Je to vcelku smělá myšlenka, ale právě k ní tento příběh ukazuje. Loď už byla plná vody, takže potopení je logicky jen otázka času. Zejména ve chvíli, kdy voda stále přibývá.

Loď se potápí a my už nevidíme východisko. Prostě záchrana se zdá vyloučena. Ale právě to je prostor pro víru. Oni totiž jen nesedí se založenýma rukami a nebědují, že je to ztracené, že se potopí. Snaží se loď zachránit, vyvíjejí aktivitu. Síly však docházejí a sami to vidí, už to nezvládnou. A zde je ta malověrnost. Buď se mohli spolehnout, že to zvládnou. Ježíš sice spí, jeho Otec ale ne. Bdí nad nimi a určitě by je nenechal utopit. Ve spícím Ježíši tak není možno vidět Boží nečinnost, výpadek Boží pozornosti. To je právě někdy problém. Zdá se nám, že jsme sami, že Bůh nás nechává, abychom se sami s něčím trápili, ale ono to tak není. Je zde, je blízko. Proto mluví Ježíš o tom, že ještě nemají víru. Vždyť sami mohli rovnou volat k Bohu, prosit o pomoc. Mohli najít řešení, ale nehledali. Místo toho se obracejí s výčitkou, zda je Ježíši jedno, že zahynou. Stejně je tomu i u nás. Každá situace své řešení má, jen nesmíme propadat malomyslnosti a místo projevů důvěry zahrnout Boha výčitkami. Je pravda, že vidět naději pro potápějící se loď je dost těžké, ale jak jsme v podobenství mohli vidět, ta naděje je.

Loď je často přirovnána k církvi. Je to krásný obraz. Také se vydáváme na cestu za Bohem s důvěrou, že to bude krása, ale nejednou přijdou vlny, přižene se bouře a loď je skoro pod vodou. I církev se občas potápí. Není vytržena z tohoto světa, ale je v něm, aby v něm volala k novému životu. To s sebou nese, že bolest světa poznává na vlastní kůži. Vždyť nic z toho, co se kolem nás děje, nám nemusí být cizí. Církev není ideálním společenstvím, tak jak jsem tomu věřil na počátku svého putování s Bohem. Nicméně něco jiného zde ale je. A to je ta možnost obrátit se k Bohu a vědět, že je v tu chvíli s námi. Je to naděje, že loď plná vody není ještě odsouzena k zániku. A tak učedníci z takového poznání byli udiveni, co ten Ježíš všechno dokáže, byli udiveni jeho mocí. My na to, co dokáže, smíme navazovat. Naše následování není zdravotní procházka, ale je to poslání. Proto se setkáváme s problémy, proto nemáme pod nohama pevnou půdu, ale moře, tu klidné, tu bouřící. Může nás děsit, může nás pohlcovat, ale Bůh nás nedá. Tomu smíme věřit. A právě s touto důvěrou se toho moře, našeho světa, nemusíme bát. Bůh nad ním zvítězil. Vede tento svět k pokoji, jeho moc to dokáže. K pokoji tak vede i nás, abychom se uprostřed našich vlnobití nebáli, ale doufali. Tak jako bouře patří k moři, patří i různé problémy k lidskému životu. A Bůh nepřišel, aby problémy odstranil, přišel, aby nám pomohl najít moudrost a sílu k jejich řešení. Vždyť nás pozval, abychom spolu s ním vyrazili a viděli svět jako krásné stvoření, pro které má stále naději. Dokud jí budeme sami žít, bude ji svět i moci přijmout.

Pane Ježíši, prokázal jsi svoji moc nad živly moře, porazil jsi to, co i nás často děsí a stahuje do hlubiny. Prosíme o tvoji pomoc, abychom se dokázali udržet na hladině a stali se tak útočištěm těch, které voláš ke svému životu.

Amen.