Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřehu 25.května 2015

Gal 5,16-25

Milé sestry, milí bratři, Duch svatý má mnoho podob a přirovnání. K holubici, větru, plamennému jazyku bych předal ještě matematiku. Vím, je to takové divné tvrzení, že Duch svatý je jako matematika. A je vlastně nebiblické, protože o matematice se v Bibli nic nepíše. Ale byla to jedna z prvních věcí, která mne u tohoto textu napadla. Teď to nemyslím zrovna tak, že by Duch svatý byl pro mne noční můrou, tak je mnohdy pro žáky a studenty matematika. Spíš tu podobnost vidím ve dvou oblastech, v nichž se jedná o Ducha svatého a to sice ve vztahu a roli, kterou v životě hraje.

Tak tedy, první věcí, kde si dovolím přirovnat Ducha svatého k matematice je jeho vnímání a vztah, který tu člověk má. Ten je docela rozdílný, a docela se projeví na lidském životě. Jsou lidé, kteří matematiku vnímají jako nutné zlo. Prostě jim nejde, zápasí s ní, a byli by raději, kdyby se jí nemuseli zabývat. Pak jsou lidé, kteří si myslí, že matematiku zvládají, ale ve skutečnosti tomu tak není. Zvládají ji jenom proto, že mají zkreslený pohled na to, co je to matematika. Naučí se pár vzorečků, pouček a ve vhodný čas to vysypou před tabulí nebo na písemce. Pak jsou ti, kteří ji mají v malíčku, jsou to skutečně bedny na matematiku, ale nikdo jim nerozumí a nedá se s nimi v běžném životě komunikovat. A potom jsou konečně ti, kteří matematiku zvládají a dokonce ji umějí v běžném životě používat. Asi už tušíte, že ve vztahu ke svatému Duchu je to podobné. Jsou křesťané, kteří mají s Duchem svatým problém. Spíše je jim tak trochu noční můrou a říkají si, že by to možná bylo bez Ducha svatého jednodušší. Vždyť si vemte jen takový výklad Písma, slova Božího. Je to Duch svatý, který uvádí ten shluk znaků na papíře do života. Jenže pokaždé trochu jinak. A tak člověk nemůže spoléhat jen na to, co je kde napsáno, ale musí prosit Ducha svatého o porozumění Božímu slovu. Upřímně řečeno, nebylo by jednodušší mít autorizovaný výklad, než připouštět nad textem rozhovor? Takže pokud člověk nerad hledá a má rád pevná pravidla, je Duch svatý komplikace pohodlného života.

Další skupina jsou ti, kteří jsou přesvědčeni, že s matematikou problém není, ale to jen díky tomu, že si ji trochu upraví. Jsou křesťané, kteří jsou přesvědčeni o tom, jak dobře rozumí Duchu svatému. Vědí, jak se projevuje, jak je důležitý. Ale moc vážně ho neberou. Uznávají, že působí, nevidí v tom problém, ale nějak se míjejí s jeho působením ve svém životě. Prostě ho přijmou, ale nepustí moc ke slovu. Takže ve svém duchovním životě stojí u takových základů a dál se ani nehodlají pouštět. Tak jako v matematice. Stačí zvládnout sčítat a násobit, mít povědomí o nějakých vzorcích a konec. Tím matematika končí. Jenže on Duch svatý člověka vede k růstu v Bohu v poznání jeho jednání a plánů. Myslím, že kdo jen tak s Duchem koketuje, nedojde ani k tomu, že Bůh si ho chce použít pro nějaký úkol, chce ho dovést v životě mnohem dál, než na místo, kde se uvelebil. Prostě jemu to tak stačí a hotovo. Dar Ducha má, co s ním moc neřeší. Tomu je podobná ta třetí skupina. Je naprosto rozdílná, ale v důsledku stejná. Jsou křesťané, kteří Duchem vyloženě žijí. Bez Ducha svatého ani rána, ani malinkatá ranka. Je to úžasné, jak jsou krásně v Duchu zakořeněni, skutečně osoby velice duchovní, to se pozná na první pohled. Ale vlastně také nepoužitelné, protože jsou uzavřeni do Boží náruče, je jim tam dobře a tak jí nechtějí opustit. Dost možná že právě takový byl kdysi i satan. Tolik uzavřený v Bohu, že vlastně se mu odcizil. Připoutáním se k Bohu se z něj stal sobec. Jakoby Bůh patřil jen jemu a nikdo další na něj neměl nárok. Proto je tak nabroušený na stvoření, proto chce zničit člověka. Je to možná neuvěřitelné, možná divné, nesrozumitelné, ale i člověk, který se příliš zažere do vztahu s Duchem svatým se najednou ocitne zcela mimo, odcizí se mu, protože jej bude chtít pro sebe a nepřipustí jeho vanutí někde jinde. A tak se z někoho, kdo hrozně moc touží milovat Boha může stát ten, kdo pohrdne jeho stvořením.

Konečně je tu ta poslední skupina. Lidé, kteří matematiku nejen znají, ale také ji dokáží použít v běžném životě. A tím nemyslím jen přepočítání peněz u pokladny. Můžeme být vděčni, že mnoho křesťanů patří právě do této skupiny. Nejen že mají k Bohu blízko, ale tato blízkost je neizoluje od okolí, ale naopak je jim pomocí, oporou při službě ve světě. To jsou ti, kteří si nic o sobě nemyslí, ale prostě takoví jsou. Jsou požehnáním pro zemi, protože v ní konají Boží dílo. Je to veliké umění, ale možná spíš je to právě nalezení toho, jak naložit s dary svatého Ducha.

Tolik tedy jedna rovina přirovnání Ducha svatého k matematice. Je důležité přijmout potřebnost jeho existence, je třeba vidět za ní milost Boží, stejně tak vidět působení Ducha pravdivě. A právě tento pohled otvírá tu druhou rovinu podobnosti Ducha a matematiky. Tak nějak tušíme, že seslání svatého Ducha je úžasná věc. Ale co v našem životě koná? Jak se projevuje? K tomu něco říká text z listu Galatským, který jsme četli. Mluví se v něm o životě z moci Božího Ducha, životě, který stojí proti lidské přirozenosti. Pak je tu ale také něco o vztahu k Zákonu. Je-li člověk veden Duchem, není pod Zákonem. Ta předložka vyjadřuje podřízenost, to je důležité si uvědomit. Mluví se o tom, že nebude podřízen zákonu, což ale automaticky neznamená, že bude zcela bez Zákona. Takovým směrem apoštol Pavel ani nesmýšlel. Když zde mluví o tom, že touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, můžeme si lehce všimnout, že jsou nejen proti Duchu Božímu, ale také proti Zákonu. Z toho vyplývá, že Duch i Zákon ukazují a vedou jedním směrem. Proto nemůžou být postaveni proti sobě. Ten vztah je trochu jiný, tomu porozumíme, když se zamyslíme nad tím, co činí Duch svatý s lidským životem.

Apoštol Pavel zde píše o touhách lidské přirozenosti, doslova touhách těla. Je to směrování člověka, které vyplývá z jeho porušenosti. Ty touhy se projevují jako jasný příklad odcizení se člověka Bohu, tedy projevy porušené přirozenosti. Člověk nedokáže rozlišit dobro a zlo, proto koná to, co mu přijde jednodušší, účelnější, bližší. Zde je na místě role Zákona. On se stává pomůckou k odlišení dobrého a zlého. Je tam jasně napsáno, co je co, jak má člověk jednat. Není to špatný způsob, ale přeci jen Bůh chce nabídnout člověku trochu víc. Chce ho vést k dospělosti a tím i tomu, aby znovu sám rozpoznal dobré a zlé. Nejlépe je naučit se takovému poznání přímo od Boha a tak Bůh dává svého svatého Ducha, aby on sám člověku připomínal dílo Ježíšovo, tedy připomínal cestu dobra, ukazoval k tomu, jak je možné naplnit Boží zákon. Žije-li člověk z moci Ducha není tedy podroben Zákonu, protože Zákon skrze Ducha má sám v sobě. A zde se vrátím k matematice. Už asi tušíte, kde je ta podobnost. Je to v roli, kterou hraje v životě člověka. Často si totiž moc neuvědomíme, jak důležitá matematika je. Neučí nás jen počítat, učí nás i určitému způsobu myšlení, přístupu k problému a hledání řešení. Učí nás nejen brát fakta na vědomí, ale pracovat s nimi a dát jim správné místo v řetězci hledání řešení. Zkrátka je svým způsobem nástrojem svobody, protože dovolí člověku nemít na každý krok jasné pravidlo, ale mít jen několik pravidel a s jejich pomocí dedukovat další krok. Je jasné, že zase se člověk musí víc namáhat a někdy to hledání zabere víc času. Na druhou stranu, přesně o tom ale je život ve svobodě. Tam přeci také musí člověk vynaložit nějakou energie při hledání cesty, něho ho to stojí. Ale je pořád lepší než mít cestu jasně nalajnovanou a nechat se slepě vést.

Pavel to zde říká jasně, že jsme-li živi Duchem, máme se jím také řídit. I když to připomíná spíše tu nalajnovanou cestu, není tomu tak. Nechat se řídit Duchem znamená být skutečně svobodný. Nejen naoko, nejen tak, že si svobodu budeme definovat způsobem, který nám vyhoví. Je to skutečná svoboda, protože nechává člověku možnost volby. Přitom ale dává nápovědu, dává klíč, kterým může při té volbě najít správné řešení. Svatý Duch je tak jasný základ pro náš život. Z lana, které nás poutalo, činí lano, kterého se můžeme na cestě přidržet. Jistě, člověk musí natáhnout ruku a držet se, aby nespadl. Veden Duchem se musí modlit a číst Bibli, aby obstál jako Boží služebník. Ale právě tím je ten život nádherný. Není to loutkohra s předem daným scénářem, ale spíš taková improvizace, kdy sice člověk neví, jak vše bude, ale smí věřit, že to bude mít smysl, že nebude jen tak prázdně tlachat, ale předá cosi hodnotného. Duch svatý tak nedává jen jasná řešení, nenechává člověka sedět na počátku cesty. Vede ho stále blíž k poznání Boží lásky. Je základem, bez kterého není člověk myslitelný jako svobodná bytost. A právě proto mi stále hlavou běží, že Duch svatý je prostě jako matematika. Někdy složitý, někdy dá člověku zabrat, ale bez něj to prostě nejde.

Náš Pane, v tobě jsme poznali skutečnou svobodu. Dal jsi nám, abychom nejen bezmyšlenkovitě opakovali poučky a rady do života, ale abychom sami hledali cestu, kterou jsi nám vybral. Stojí nás to hodně sil, ale ty nás v tom podpíráš a vedeš svým Duchem. V něm buď od nás stále veleben.

Amen.