Hlavní stránka Kázání čtvrtek 14.května 2015 - Nanebevstoupení Páně

čtvrtek 14.května 2015 - Nanebevstoupení Páně

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Zábřehu 14.května 2015

Mk 16,15-20

Milé sestry, milí bratři, asi nikdo z nás neměl moc rád domácí úkoly. Vždyť to byla jakási práce navíc, musel se jim věnovat čas, který bychom jinak trávili hrou či věnováním se dalším vlastním záležitostem. Přece jsme se učili ve škole, tak proč si takto brát práci domů. Později jsme ale pochopili, že tato činnost nebyla tak docela bezúčelná. Domácí úkoly nás učili samostatnosti, ale také určité zodpovědnosti. Poznali jsme, že život není jen hra bezstarostné trávení času. V životě máme také povinnosti, které je třeba plnit, úkoly, kterým je potřeba věnovat svůj čas.

Je zřejmé, že úkoly se nevyhnuly ani Ježíšovým učedníkům. Vždyť absolvovali jeho školu a párkrát je už vyzkoušel. Nejprve je poslal po dvou, aby ještě za jeho života hlásali dobrou zprávu o Boží blízkosti. A potom je nechal samotné po ukřižování. Tato zkouška moc dobře nedopadla, učedníci se schovali a o Ježíšovi nikde moc nemluvili. Po vzkříšení tak přichází znovu učení, připomínání a končí to opět úkolem. Ježíš své učedníky posílá do celého světa, aby zvěstovali všemu stvoření evangelium. Je to zcela jistě náročný úkol. Ale je vlastně jasným vyvrcholením Ježíšova díla. Vždyť kým jsou učedníci? Proč si je Ježíš vybral? Nebyli s ním jen proto, aby nějak účelně trávili svůj čas, aby někde nevlčili ale dělali něco pořádného. Byli s ním, aby se stali jeho posly. Byli pozváni, aby se něco důležitého naučili a nenechali si to pro sebe. Proto přichází ten úkol. Co se naučili, mají předat dál. Učení se tak završuje nikoliv v tom, že shromáždili určité vědění, ale v tom, že toto vědění otevírají každému člověku.

Ježíš své učedníky posílá a je to asi ten nejsilnější okamžik jejich života. Mít poslání je totiž něco nádherného. Zejména, když toto poslání vede druhé k životu. Není zaměřené jen na sebe sama, ale něco druhým dává. Ohromně to člověka naplňuje. Jenže ono jen samotné vyslání nestačí. Nejde jen o slavnostnost okamžiku. Zvěstování evangelia má mít dopad na lidské životy. Vlastně na to mohou reagovat jen dvojím způsobem. Buď uvěří, nebo neuvěří. Je to docela zvláštní moment. Vlastně se tu nikde neříká, že naše služba spasí svět. Nepřinášíme spásu, ale evangelium. Spása z něj vyplyne až jako dar Boží. Koho přivede zvěstování k víře, bude spasen, kdo neuvěří, propadne soudu. Nic mezi tím, nic víc ani učedníci konat nemohou.

Na výsledku zvěstování si můžeme uvědomit, co vlastně je obsahem evangelia. Ten, kdo neuvěří evangeliu, není označen jako ten, kdo zemře, ale jako ten, kdo bude odsouzen. Nevěra ukazuje k soudu. Moc si to možná nechceme představovat, ale člověk je na cestě před soud. Každý člověk se jednou ocitne před Bohem a bude souzen za svůj život. A zde se ukáže, jak je tento život cenný, na čem je postaven, k čemu člověk přikládal své srdce. Evangelium je něco, co má za následek buď záchranu nebo odsouzení. Neuvěřením evangeliu, se člověk ocitá před Bohem sám za sebe. A pravda je v takové chvíli velice krutá. Nemá šanci obstát. Bůh totiž nesoudí jen naše viditelné skutky, ale zkoumá hlubiny srdce. Vidí dovnitř, jaký je člověk ve svém nitru. A podle toho vynáší rozsudek. Takže člověk nemusí být zrovna vrah nebo zloděj, aby byl shledán vinným. Vždyť právě vztah ke zvěsti evangelia ukazuje vztah k Bohu. Ukazuje se, jestli mu člověk dokáže důvěřovat, dokáže se před ním sklonit, a nebo jestli si bude chtít stále trvat na svém vzdoru vůči Bohu. Zvěst evangelia tak není prohlášení, že Bůh nad vším blahosklonně mává rukou a dělá, že se nic neděje. Provinění trvá, ale člověk má možnost činit pokání, má šanci se vrátit. Jde tak o důvěru Bohu, že právě on je ten, kdo je zdrojem lidského života, kdo jej udržuje. Zvěst evangelia je tak oznámením, že trest za nás vytrpěl Ježíš, my se však k tomuto trestu musíme přihlásit, v pokání vyznat, že bychom si ho zasloužili. V tom je tedy důvod, proč uvěřivší může být zachráněn, kdežto neuvěřivší odsouzen. Neuznává svou vinu a tím pádem ani nebere, že za něj Ježíš vytrpěl trest. Evangelium je tím pádem ukázání jediné cesty, jak může člověk před Božím soudem obstát. Ukazuje člověku nutnost pokání, ale tato nutnost je spojena přijetím odpuštění. Pokání člověk nečiní kvůli tomu, že se Bohu líbí poníženost člověka, ale protože jedině takto může člověk poznat, že Bůh je ten dobrý, ten, který vede k zachování života, a nikoliv předstíraná lidská svoboda.

Samotné uvěření evangeliu ale není vše. Kdo neuvěří, jde jasnou cestou. Avšak uvěřit také není ještě výhrou. Respektive se zde dočítáme, že toto uvěření musí být doprovázeno viditelným činem. Je zde mluveno o přijetí křtu. Myslím, že to můžeme klidně dát do souvislosti se křtem Janovým. Má totiž svou podstatou blízko k tomu, o čem jsem nyní mluvil jako o reakci na evangelium. Křest Janův byl viditelným znamením pokání. Křest jako součást cesty víry má vlastně stejnou roli. Uvěřit evangelium znamená uvěřit Bohu a přijmout Ježíše jako smírnou oběť za své hříchy. A přijetí takovéto oběti je nemožné bez vyznání hříchů. Křest se tak stává viditelným znamením tohoto vyznání, je to viditelné znamení, že věříme Ježíši Kristu a přijímáme jeho smírnou oběť.

Možná by stačilo jen někde říct, že věřím v Boha a přijímám Ježíše svým Pánem. Křest může zavánět jen prázdným symbolismem. Avšak ve křtu je v této souvislosti mnohem víc. O tom píše také apoštol Pavel. Křest je oblečení nového lidství, je to viditelné vyjádření přelomu lidského života. Jistě není bez souvislosti, že křest se děje ve vodě. Ale když se na to podíváme ještě hlouběji, zjistíme, že ta voda zde má dvojí roli. Jednak je to symbol očištění, to je zřejmé. Je to návaznost na vody Jordánu, kterými vešel Izrael do nového země a začal mu nový život. Avšak voda v dějinách lidstva má ještě jinou roli. Voda potopy znamenala očištění země, ale zároveň smrt všech, kdo nepřijali Boží volání k pokání. Evangelista Matouš mluví o křtu, který je konán ve jméno Ježíše Krista. A zde je taková krásná slovní hříčka. Pro křest se v řečtině používá výraz znamenající ponoření. Člověk je ponořen. A může si vybrat. Je ponořen do vody, tak jako se postupně nořil do vody svět za dnů Noemových. Je ale také ponořen ve jméno Boží, nebo také jménem Božím. To je jiná situace. Ponoření do Boha ukazuje k návratu člověka do Boží náruče. Vždyť ten, kdo je objat, se jakoby do toho druhého noří. Křtem tak člověk umírá pro svůj hřích, je ale obživen pro Boží milost. Proto nejde jen o nějakou symboliku, ale skutečné vyznání, kterým si člověk uvědomuje, že se nehlásí jen k nějakému světovému názoru, ale mění se jeho existence, prochází jakoby branou. Proto se křest připojuje jako podmínka záchrany. Kromě víry je třeba i viditelného činu. Důvod to má také v tom, že hřích není jen soukromé selhání člověka, ale má dopad na jeho okolí. I když to tak často nevnímáme, naše selhání má na druhé vliv. Proto je rozhodnutí pro přijetí Boží milosti veřejné.

Křest, který se děje viditelně ukazuje ještě k jedné součásti naší příslušnosti Bohu. Není to jen naše vnitřní záležitost. Vyznáním víry, přiznáním se k Ježíši, se stáváme onou lampou na svícnu, stáváme se ukazateli ke spáse ostatním. Není možné, abychom se skryli s tím, co jsme přijali, protože to bude něco naprosto výjimečného. Čteme zde o znameních, která budou doprovázet ty, jež uvěří. Samozřejmě to není jediný a úplný výčet. Spíše je náznak moci, která se uvěřivších dotkne, která do nich vstoupí a bude se projevovat. Když se na a znamení díváme, vidíme, že vlastně odporují přirozeným zákonům, nebo alespoň jakémusi pudu sebezáchovy. Jsou to tedy činy, na nichž je patrné, že se dějí vlivem moci, která je větší než vše, co člověk běžně potkává. Když tedy člověka provází takovéto mimořádnosti, jen těžko může zůstat ukryt, jen těžko může nepřiznat, že skrze něj působí sám Bůh.

Máme od Ježíše krásný úkol. Jeho evangelium proměnilo naše životy, protože jsme v nich poznali, jak osvobodivé to je, když se člověk může odevzdat Bohu, když může spoléhat na jeho slovo a pomoc. Ježíš od svých učedníků odešel k Otci. Avšak stále s nimi jde, spolupůsobí a jejich slovo provází velmi nezvyklými činy. Stejně to platí dnes o nás. Ježíš s námi jde, i když se zdá, že není vidět, že opustil tento svět, skrze nás je stále přítomen. A koná mnohé divy. Pravda, nebereme do rukou hady a nepijeme otrávené nápoje, abychom dokázali, že Bůh je s námi. Ostatně by to asi ani moc nefungovalo, vzpomeňme na jedno z Ježíšových pokušení. Když se však ocitáme v situaci bezvýchodné, situaci, která nás stlačuje ke zdi, najednou vidíme, že přichází osvobození. A právě na tom stojí naše následování. Bůh se k nám přiznává a pokud se nebojíme vyznávat jeho slovo, pokud se mu nebojíme před tímto světem patřit, jde s námi a dává tomuto slovu váhu, aby skrze něj lidé poznali jeho slávu.

Pane Ježíši, Tvůj Otec tě přijal zpět na svou pravici. Odešel jsi a přesto jsi stále s námi. Prosíme dej nám, ať nezapomínáme na tvé slovo, ať se jím necháme vést, vyučovat i napomínat. A dej, ať také myslíme na úkol, který jsi nám dal, ať i skrze nás roste tvé království a počet těch, které voláš ke spáse.

 

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka