Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřehu 3.května 2015

J 15,1-8

Milé sestry, milí bratři, každý někam patříme, k něčemu či někomu se hlásíme. Máme své společenství, své zájmové sdružení, okruh známých, přátel, sympatizantů. Jsme Češi, Moravané, křesťané, evangelíci, katolíci, zábřežáci, čtenáři, sportovci, intelektuálové, dělníci a asi by se dalo pokračovat různým dalším škatulkováním. Stěží se najde někdo, kdo by nepatřil vůbec nikam, protože i ten, kdo nepatří nikam, patří k těm, co nikam nepatří. To, že někam patříme, nás před ostatními svým způsobem charakterizuje, něco jim o nás prozrazuje a také pomáhá, jak s námi jednat, o čem se bavit, co od nás čekat. Když například řeknu, že jsem teolog, tak se mnou nebude nikdo moc řešit součástky do soustruhu, když mi někdo řekne, že je vegetarián, tak mu nebudu nabízet výbornou klobásku od babičky.

Ti, kdo se setkali se vzkříšeným Pánem, začali také tvořit určitou skupinu, začali být označováni titulem Kristovým. A také se začali sami učit, co to pro ně znamená. Vždyť to není tak jednoznačné. Každý, kdo se hlásí ke Kristu ví, že je s ním nějakým způsobem spojen, ale jakou podobu toto spojení má? Jak pevné, či naopak volné je? Jak se promítá do lidského života, jaký typický znak mu dává? Pohledů může být spousta, to ostatně asi dobře známe. Svým způsobem to řešili i první křesťané, když měli rozhodnout, jak závazný je pro učedníky z pohanů Zákon Mojžíšův. Musejí se řídit vším, co se tam píše? Nebo stačí jen něco? A pokud stačí jen něco, co to má být? A tak se i dnes často ptáme, co je třeba, co stačí, co je možné vynechat? Jak má vypadat naše následování? Máme být přísní moralisté? Nebo naopak spíše liberálové, kterým je vše jedno? Stačí chodit do kostela každou neděli, stáčí chodit párkrát do roka, nebo je třeba být v kostele skoro každý den? Stačí slyšet slovo Písma při shromážděních, nebo je třeba nad ním sedět nějakou dobu i doma? A co vztah ke světu? Uzavřít se se, či plně se otevřít, přejímat všechny jeho praktiky, nebo se jim rázně vyhýbat? Myslím, že by se dalo najít ke každému z těchto pohledů společenství, kde to bude výrazným znakem.

Podoba následování je zásadní otázka pro lidský život. A budeme-li hledat odpověď u Ježíše, smíme ji najít. Například dnešní text z Janova evangelia je v této otázce velice výmluvný. I když je zřejmé, že může působit docela tvrdě. Mohli bychom ho tím pádem krásně začít rozebírat, že je velice černobílý, že skutečnost přece taková být nemůže, je barvitější a tím pádem také složitější. Jenže je otázka, jestli právě určitá černobílost tohoto textu nás nechce upozornit na důležitý znak našeho následování.

Ježíš často používal obrazy toho, co posluchači kolem něj dobře znali. Lépe si tak vybavili, kam jeho slovo míří. A tak i zde se to zdá být jasné. Vinný kmen a ratolesti patří k sobě. Ratolesti jsou závislé na připojení ke kmeni. To přeci dá rozum. Buď spojeny jsou a rostou a nebo nejsou a usychají. Není možné nic mezi tím. Avšak je pravda, že to není tak jednoduché. Ještě jsou zde ratolesti, které připojeny jsou, tedy rostou, jsou vyživovány, ale nenesou ovoce. Ty vposledku také usychají, protože je vinař odetne, tedy násilně odpojí od jejich zdroje. Ukazují se nám tak tři možné cesty následování Ježíše, tři cesty učedníka.

První skupina je pozoruhodná. Ratolesti bez kmene. To je přeci nesmysl. Ale ne tak docela. Jsou přece křesťané bez Krista. Zní to divně, člověk by řekl, že přece křesťan bez Krista vlastně není křesťan. Je i není to pravda, záleží na tom, koho vnímáme jako křesťana. Je to ten, kdo se hlásí k Ježíši jako svému Pánu. Přijme křest, chodí do kostela, možná ne tak často, ale ke svému křesťanství se hlásí. Má tedy pohledem vnějším všechny znaky učedníka Ježíšova. Ale něco chybí, chybí to propojení s Kristem. Vlastně ten učedník se na něm snaží být nezávislý. Nečte bibli, nemodlí se, přijde mu to zbytečné, protože přece má křesťanství v sobě. Z čeho pak žije, když ne z Krista? Jedině z vlastních sil. Má své následování srovnané, názory jasné a trvalé, většinou ví, že pravdu lze najít i jinde než v Božím slově, proto ho bere s rezervou. Zajímavostí takovéto existence je, že není vyloučena. Ona ta ratolest mimo kmen nějakou dobu vydrží. Ale dříve než bude moci vydat ovoce, tak uschne. Zkrátka nevydrží. Tak jako učedník bez Krista. Může být, ale nevydrží, protože nemá odkud čerpat. Pokud není Ježíš zdrojem sil lidského života, dříve či později tyto síly dojdou. Jak mnoho horlivých učedníků dnes nežije ve společenství církve, ztratilo zájem o společenství s Kristem. Vlastně mezi ně mohl patřit i apoštol Petr. Jistě si vzpomenete, jaká dělal ramena, než byl Ježíš zatčen, jak se hádal, že nezradí, protože je silný. Sice utekl jako jeden z posledních, ale stejně Ježíše zradil.

Druhá skupina už ví, že bez Ježíše to nejde. Je potřeba být napojen na něj, brát sílu z jeho rukou, z jeho slova. Modlí se, čte Bibli, nechybí na žádném shromáždění, a je na to patřičně hrdý. Vypadá to všechno krásně, vypadá to, že je to skutečný učedník. Ale jeden zádrhel by se našel. Jmenuje se nesení ovoce. Vlastně ta ratolest, co nenese ovoce, je soustředěna na sebe. Ona potřebuje čerpat, ona potřebuje sát sílu z kmene. Je to konzument. Konzum je hitem dnešní doby a tak není divu, že se může objevit i konzumní křesťan. Vybírá si, co přijme, hledá, co naplní a pohladí jeho duši, co nějakým způsobem posílí jeho víru. Avšak zůstává ve skutečnosti sám pro sebe. Takže vlastně jeho křesťanství se ve vztahu ke druhým zase tolik neprojeví. Spíše bere než dává, což ale není dobré. Čteme, že takové ratolesti Otec vytíná a nechává uschnout a spálit. Možná to je kruté. Ale má to své opodstatnění. Je třeba nést ovoce, tedy nenechávat své křesťanství jen pro sebe, ale otevřít ho druhým lidem, dát jim možnost, aby z něj také mohli čerpat. Vemte si, jak by to dopadlo, kdyby se všechna manželství rozhodla, že nebudou mít děti. Zcela jistě by si užili společný čas, tolik by toho zvládli prožít. Ale co dál? Byl by to konec. Stejně tak to dopadá s vírou, která nenese ovoce. Zcela jistě přináší člověku potěšení, vede ho k nevšedním zážitkům, ale jaký je v tom smysl, když ji nechce sdílet ani s nejbližšími? Jaké svědectví o Kristu se tak jeho blízkým dostává? Náš táta má zajímavý koníček, nechodí do hospody, chodí do kostela, je tam skoro pořád. Ale nám to nic neříká, je to spíš nuda, jeho svět, pro který nemá čas na nás ani na maminku. Bůh zcela jistě nechce, abychom takto o něm svědčili. Proto takové ratolesti nakonec usychají. Tímto směrem mířilo společenství učedníků v Jeruzalémě. Měli od Ježíše nařízeno jít do celého světa, ale přesto se drželi jen v Jeruzalémě. Sice tam kázali, vyrostl tam veliký sbor. Ale to nebylo zrovna to, co by si Bůh přál. Muselo přijít pronásledování, aby se učedníci pohnuli i do dalších končin země.

Být neplodnou ratolestí je nebezpečí i dnešní církve. Asi to známe, že je nám spolu velmi dobře. A právě to, že je nám spolu dobře nás ukolébává, že přeci není potřeba na tom něco měnit. Avšak je třeba mít na mysli, že naším cílem není kvetoucí sbor, kam se rádi přijdou lidé podívat. Naším cílem je, aby tito lidé poznali v Pánu Ježíši svého Spasitele. Máme nést ovoce. To je jediný smysluplný způsob naší existence. Je to samozřejmě lehká rada a zní skoro až frázovitě. My přeci víme, že máme nést ovoce. Víme, že nemáme být uzavřeni se svou vírou, ale máme ji nechat projevit na našem jednání. Ale jak to udělat? Jaká k tomu vede cesta? Smíme být Bohu nesmírně vděční, že i na tuto otázku nám dává odpověď. A tak vidíme, jak smíme být tím třetím typem učedníka – ratolestí nesoucí ovoce a užívající si péče vinaře.

K této poslední ratolesti Ježíš přidává, že toto jsou ti, kdo zůstávají v Ježíši a on v nich. Tak je to tím pádem jasné. Být učedníkem znamená zůstávat v Kristu Ježíši. Řecký text tam má slůvko, se kterým se dá docela pohrát. Například se to zůstávání dá vložit, jako bydlení. Bydlíme v Ježíši, on bydlí v nás, bydlí v nás jeho slovo. No, není to nádhera? Ježíš a jeho slovo mají v nás v podstatě svůj domov, jsou zde doma. Setkání s Ježíšovým slovem tak pro nás není výjimečnou událostí, ale něčím zcela běžným, je to naprosto normální součást našeho života. Přeneseně se dá také mluvit o očekávání. To se zase hodí na vztah k Ježíši. Očekáváme na něj, jsme v neustálém napětí, natěšení na jeho přítomnost. Různými způsoby tak můžeme vykreslit ono zůstávání, ale nakonec dojdeme k jednomu společnému. Je to obraz vzájemného splynutí, prolnutí s Kristem. A to je také to, co nás nejlépe vystihuje. Jsme spojeni s Kristem. Nejen chvilkově, ale neodlučitelně, pevně a trvale. A toto naše propojení přináší své ovoce, není tedy plané, není bez užitku.

Patříme Ježíši Kristu. To smíme poznávat, to nás naplňuje a také charakterizuje před naším okolím. Ježíš není náš koníček, setkávání ve společenství jen jakási převzatá tradice. Je to náš život, ke kterému smíme pozvat své blízké, ty, s nimiž se setkáváme. Je to náš život, který není ukryt za silnými a pevnými dveřmi, ale je zřetelný, je viditelný a přístupný každému okolo nás. Tak jako je viditelné a zřejmé pouto mezi kmenem a ratolestí, jako je viditelné ovoce, které ratolest nese, tak má také být vidět naše víra a spojení s Kristem.

Pane Ježíši, jsi ten pravý vinný kmen. Tobě patříme, na tebe jsme naroubováni již od svého křtu. Dej, prosíme, ať v tobě zůstáváme, ať je naší touhou nést tvé ovoce.

Amen.