Hlavní stránka Kázání neděle 5.dubna 2015 - neděle velikonoční

neděle 5.dubna 2015 - neděle velikonoční

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Zábřehu 5.dubna 2015

J 20,1-9

Milé sestry, milí bratři, je neděle ráno. Napadlo vás někdy, že právě nedělní ráno s sebou může nést pocit prázdnoty, bezradnosti? Co budeme dělat v tento zvláštní den? Je třeba něco vymyslet, najít nějaké naplnění. Ale co když k tomu chybí síly? Co když zkrátka člověk neví? Do čeho se pustit, aby přece jen nebyl tento čas tak prázdný? Dost možná takto uvažovali i Ježíšovi učedníci. Nedělní ráno jsou stále ještě zaskočeni pátečními událostmi. Poslední roky měla nedělní rána jasnou náplň. Se svým Mistrem vyráželi někam na cestu, naslouchali, jak učil, sledovali jeho zázraky. Ale najednou tu s nimi není a oni nevědí, co bude dál.

Marie z Magdaly má na toto ráno svůj plán jistý. Sotva s úsvitem vstane, jde k Ježíšovu hrobu. Jde alespoň sem na chvíli oživit vzpomínku na milovaného učitele, milovaného Ježíše. Tolik ji toho dal. Vrátil ji důstojnost a díky němu mohla najít nový smysl svého života. Mohla poznat, že láska nemá nic společného s penězi, s prchavým prožitkem blaha. Její učitel ji ukázal, že láska se dotýká celé bytosti, láska je odevzdanost, ochota k oběti. Bylo to právě to, co ho vedlo na kříž? Dost možná. Láska jsou ale i slzy, když milovaný odchází. A to je pro ni právě nyní. Jenže jakoby bolest neměla konce. Hrob, u kterého chtěla alespoň ve vzpomínce být se svým Mistrem, je otevřen. Co to má znamenat?

Poklidné vody nedělního rána se začínají čeřit. Marie běží za učedníky a nese jim novinu, která moc radosti nepřidá. Pána vzali a nevíme, kam ho položili. Ani není moc času na otázky, kdo a proč by ho vlastně bral a dával jim. Snad ti, kdo ho ukřižovali? Snad si to Nikodém s Josefem, kteří Ježíše v pátek pohřbili rozmysleli a dali ho na jiné místo? Ano, mělo by to svou logiku. Pohřeb byl narychlo, ani nevěděli, komu hrob patřil. Snad našli lepší místo a tak jej tam přenesli. Každopádně je to podivná zpráva. Proč by to učedníkům neřekli. Proč by na ně nepočkali? Avšak, jak říkám, na otázky není čas. Petr a druhý učedník se okamžitě vydávají ke hrobu.

Petr a druhý učedník. Zvláštní dvojice. Kdo je ten učedník, evangelista Jan neprozradí, ale patrně jde o Jana. Tato dvojice má v sobě cosi symbolického. O onom druhém učedníkovi se často píše, že je to ten, kterého Ježíš miloval. Měl k Ježíši blízko a vnímal jej patrně zcela jinak než ti ostatní. Zejména Petr. Petr už byl starší, byl rybářem. Možná by si člověk řekl, že je to jen prostý rybář, ale on měl docela za ušima. Vnímal, co se děje a přemýšlel o věcech, jichž se stal svědkem. Takto vyznal i Ježíše Svatým Božím, tedy Božím Synem. Vyznal, že není místo, kam jinam by šli, než právě u něj, u Ježíše, jejich Mistra. A tak tito dva učedníci pospíchají, aby ověřili slova Marie, aby možná našli nějakou stopu, která by jim pomohla porozumět událostem, které se kolem dějí.

Evangelista Jan si zde hraje s detaily. Běh učedníků popisuje skoro jako závod. Oba běželi, ale ten druhý Petra předběhl a byl u hrobu dřív. Za jiných okolností by to mohlo být bráno jako takové dětské soupeření. Však to známe. Kdo bude dřív u tamtoho stromu, u té cesty, u hrobu? Ovšem zde je situace vážná. Není prostor na hru. Jan nikdy neplýtvá slovy a tak i tento detail není jen vzpomínka, která by měla vyprávění oživit. Už jsem říkal, že Petr a ten druhý učedník představují dva různé pohledy na Ježíše. Petr už mnoho pamatuje a těm, kdo mnoho pamatují, to už tolik zkrátka neběhá. Ovšem nejde jen o věk, jde právě o onen přístup, kdy pohled toho učedníka je takový lehčí, pružnější, dříve se dostane do určitého bodu. Je tedy i dříve u hrobu a vidí, co viděla Marie. Hrob je prázdný. Nahlíží, vidí prázdnotu, ale vstupuje až jako druhý. První jde dovnitř Petr. Nejen, aby viděl, ale aby pořádně prozkoumal, aby se dotkl. A zase je zde takový detail. Uvnitř je vidět o něco víc. Když nahlíželi zvenku, viděli ležet plátna, do kterých Ježíše zabalili. Petr uvnitř vidí nejen ta plátna, ale i šátek, kterým měl Ježíš ovázánu hlavu. Leží na jiném místě, což je zase možná jen detail, ale pro toho druhého učedníka se stává jasným důkazem. Když ten učedník vidí to samé, co Petr, uvěřil. Zase jakoby Petra předběhl. Petr rozmýšlí, hledá, ověřuje, skládá si vše dohromady. Onen druhý učedník vidí, a nic už neřeší. Je to pro něj jasné. Opět by se dalo říct, že kdo víc pamatuje, je už také rozvážnější ve svých úsudcích. Petr má své jméno odvozeno od skály. Je pevný, a tak i to, co přijímá, probírá, aby to bylo pevné, jasné.

Máme tedy krásně vykresleno, jak působí prázdný hrob na ty, kdo se s ním setkávají. Marie Magdalská jde za učedníky. Je zděšená, hledá přirozené vysvětlení. V tom není výjimka. Mnoho lidí dnes má právě takovýto přístup. Přece se to musí nějak vysvětlit. Existuje řešení v oblasti námi postižitelné a vysvětlitelné. Přestěhování těla by tomu odpovídalo. Jenže bylo by skutečně možné? Vždyť Nikodém a Josef Ježíše řádně pohřbili. Proč by ho přenášeli? To by byl projev neúcty. A podobně by tomu bylo i ze strany Ježíšových soudců. Byli sice schopni Ježíše odsoudit na smrt, byl jim trnem v oku, ale hýbat s mrtvým je komplikace pro ně samotné. Takže se zdá, že toto řešení, ač je na první pohled přípustné, tak zkrátka neodpovídá tomu, čím se řídili ti, kdo měli možnost s tělem Ježíšovým zájem hýbat. Pravda, ještě jsou zde Římané. Pilát si mohl uvědomit, že nevinná smrt by se mohla obrátit proti němu a hrob Ježíšův by se stal místem formování jakéhosi odporu. Na druhou stranu viděl divokost davu, který volal po Ježíšově smrti. Kdo z nich by následně byl schopen se obrátit proti Římu? Je to dost nepředstavitelné.

Jinému učedníku stačilo vidět a uvěřil. Snad si všechny možnosti rychle probral, snad poloha pláten a šátku jej ubezpečila, že Ježíš ani sám neodešel, ani ho nikdo neodnesl. Kdyby někdo chtěl Ježíše odnést, učinil by tak přeci i s těmi plátny. Takže pro toho učedníka je to jednoduché. Je-li hrob prázdný, je ten, kdo byl do něj položen živý. Musel vstát z mrtvých. Jiná možnost zkrátka není. Nezkoumá to nějak extra do hloubky, protože to v tu chvíli nepotřebuje. Zkrátka Ježíš je živý a to mu zcela postačuje. Ostatně o tom přeci mluvil. I když Jan podotýká, že učedníci to doposud nevěděli. Dodává však, že nevěděli o svědectví Písma. Což je právě poznámka spíše pro Petra. Ten také vidí, že hrob je prázdný, ale přemýšlí v širších souvislostech. Nestačí mu, že vidí, nestačí tak málo jako tomu druhému učedníku. Rozvažuje i další možnosti, chce je vyloučit, aby to, čeho se stal svědkem mohlo být pro něj pevným přesvědčením. I v jeho případě to bude víra, nikoliv jistota, ale víra podepřená dalšími svědectvími, nejen tím, co on sám vidí, čeho se může dotknout.

Prázdný hrob je výzva, které nelze uniknout. K čemu nás toto svědectví přivede? Vždyť zde nejde jen o prázdný hrob. Jde o to vidět jej v souvislosti s dalšími událostmi. Kříž je zřejmý a viditelný. Je bolestný a každý může o něm vydat svědectví. Může se stát tématem různých debat. Bylo to správné nebo nebylo? Bylo dobře, že Ježíš byl ukřižován? Zasloužil si takovou smrt? Jenže pokud máme před sebou prázdný hrob, nabízí se další otázka. Je zřejmé, že zde se setkáváme s něčím, co nás přesahuje. Nedá se to zaškatulkovat do našeho způsobu vidění světa. Je jasné, že zde zasáhl Bůh. Co ale tento zásah znamená? Máme čekat jeho pomstu? Je to čin jeho hněvu? Hněvá se, že byl ukřižován jeho Syn, vzal jeho tělo k sobě. Ale co bude dál?

Kříž a prázdný hrob jsou dvě epizody jednoho a téhož příběhu. Je to příběh Boží lásky. Prázdný hrob je Boží odpověď na Ježíšův kříž. Lidé Ježíše přibili na kříž. Hřích tak slavil své vítězství. Ale Bůh Ježíše vyvedl z hrobu. Člověk pod mocí hříchu plodí smrt. Bůh ze své milosti dává život. To je to poselství prázdného hrobu. Žádná pomsta. K tomu Ježíš svým životem ani neukazoval. Mluvil o Bohu jako tom, který se nad člověkem slitovává, který jej touží vysvobodit z otroctví hříchu a moci smrti. Proto neodpovídá na kříž hněvem, ale prázdným hrobem. Stejně tak i v našem životě neodpovídá na náš hřích soudem, ale pozváním k přijetí jeho milosti. Smíme tak spolu s Kristem slavit vítězství života. To je velmi krásné svědectví prázdného hrobu. A je velmi silné i v dnešních dnech. Je mnoho zpráv, mnoho událostí kolem nás, ve kterých člověk vnímá bolest, vidí, že pokřivení práva, lidský svévole a pýcha slaví triumf. Ve světě vládne hřích a patřičně si své vítězství nad člověkem vychutnává. Avšak Bůh k tomu dodává, že toto vše je jen dočasné. Bolest a smutek vystřídá radost. Život, který je v Bohu zkrátka ani smrt umlčet nemůže. Jen na chvíli snad zastřít, ale nikdy ne porazit.

Jsme společenství různých lidí. Na události kolem nás můžeme reagovat různě. Vlastně to bude hodně podobné jako u těch tří aktérů našeho dnešního evangelijního textu. Můžeme hledat vysvětlení, proč se tak děje, můžeme se snažit svými silami to pochopit. A nebo se můžeme obrátit k Bohu a vidět zde jeho dílo. A to nám říká, že hranice možného není dána našimi silami ani naším rozumem, ale jeho milosrdenstvím, které je nezměrné. V nedělní ráno tak nemusíme s sebou nést pocit prázdnoty a bezradnosti, ale smíme tento den naplnit radostí nad Božím dílem. Vždyť Kristus byl vzkříšen. Vstal z hrobu a také nám otevřel bránu z naší temnosti do svého světla.

Pane Ježíši, tvůj hrob zůstal prázdný. Místo, do kterého tě uložila lidská zloba, místo, kde končívá naše naděje, jsi opustil a dal naší naději novou sílu, našemu životu nový rozměr. Děkujeme, že ve tvém kříži a prázdném hrobu smíme přijímat pozvání na tvou cestu života.

 

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka