Hlavní stránka Kázání neděle 11.ledna 2015

neděle 11.ledna 2015

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Javorníku 11.ledna 2015

Mk 1,6-11

Milé sestry, milí bratři, evangelista Marek je ve svém úvodu evangelia velmi stručný. Nezabývá se vůbec tím, jak a proč se Ježíš narodil. Rovnou vypráví o postavě Jana Křtitele, coby Ježíšova předchůdce. Markovo evangelium tak začíná ve chvíli, kdy se v zemi Izraelské začíná zjevně dít veliké dílo. Co bylo s Ježíšem před jeho vystoupením zase tolik neřeší. Soustředí na základní fakt, že Ježíš prostě přišel a začal kázat, začal působit. Vynechání příběhu Ježíšova narození tak dává tušit, že vlastně nezáleží na tom, jak se Ježíš narodil, nezáleží na tom, kde se narodil. To všechno je lhostejné, pokud nedojde k tomu, že Ježíš vystoupí z davu a začne podobně jako Jan kázat o obrácení a přicházejícím království.

Markova stručnost se stala pro některé křesťany určitým pokušením. Jestliže začíná jeho vyprávění až křtem v Jordánu a Boží synovství se stává zjevným až ve chvíli, kdy z jeho vod vystoupí, potom se nabízí otázka, jak to s tím Ježíšovým synovstvím vlastně je? Kdy se stal Božím synem a co to znamená? Určitá část následovníků tak začala mluvit o tom, že Ježíš se Božím synem nenarodil, ale stal se jím až ve chvíli svého křtu. Teprve v tuto chvíli se k němu Bůh přiznává a přijímá jej za svého syna. Ve svém důsledku to pak znamená, že se tím synem mohl stát kdokoliv. Ježíš není Bůh v těle, je jen člověk, který přijímá Božího Ducha. Vlastně je stejný jako každý z nás, což pro naše životy má svůj určitý význam. Poněkud to ale snižuje důraz na Boží milost, kdy se Bůh stává člověkem. Je-li Ježíš synem Božím jen tím, že mu Bůh dává svého Ducha, pak se Bůh nestal člověkem, Bůh neprolomil hráz, která nás od něj dělila. Vždyť potom by se Ježíš musel narodit normálně se zatížením dědičným hříchem a nemohl by tak být čistou obětí. Druhý problém takového pohledu na Ježíšovo synovství je samotný význam jeho křtu. Ten křest je počátek, ale skoro se zdá, že se Božím synem Ježíš stal za odměnu. Protože se přišel pokřtít a stejně jako ostatní Izraelité vyznat své hříchy, protože se i on obrátil, tak jej Bůh přijal? To zní poněkud zvláštně a po pravdě řečeno to sice dává veliký význam tomu, co konal Jan, ale samotný Ježíšův křest to poněkud snižuje. Ten křest má svůj veliký význam nikoliv proto, že se jím Ježíš stal Božím synem, ale protože k němu jako Boží syn přistoupil. Je tedy potřeba, abychom se od Markovovou stručností nenechali svést k myšlení, které ani jemu není vlastní. Marek moc věci nerozvádí, ale na druhou stranu nechává zaznít to podstatné z Ježíšova příběhu, abychom tak lépe vnímali skutečnosti, které se odehráli. Proč tedy Marek začíná až tím, že vystoupil Jan, který křtil a pokřtil i Ježíše?

V Janově křtu jde o obnovu. Lidského života s Bohem. Je-li potřebná obnova, pak je zřejmé, že tento vztah není v pořádku. Lidé, kteří za Janem přicházejí právě toto svým křtem vyznávají. Jejich vztah k Bohu je narušen a oni jej touží obnovit, touží znovu vyrazit na cestu životem, kterou bude on mít ve svých rukou. Jejich křest je tak vyznáním, že Pánem jejich života se stává Bůh. A právě zde Ježíš navazuje. V něm se stal Bůh pravým člověkem, člověkem se vím, co k lidství patří. Proto Ježíš přichází k Jordánu za Janem. Nečiní tak z důvodu, že by to moc potřeboval, ale z důvodu, že vyznání hříchů a touha po společenství s Bohem patří k pravému lidství. Stejně jako jeslemi i křtem se Bůh ztotožňuje s člověkem a jeho životní cestou. Nevyhýbá se ničemu, nedává o sobě povýšeně vědět, že on je někdo jiný a může se tak nad ostatní vytahovat. Ježíš se nechal pokřtít. Nemusel, sami víme, že to nepotřeboval, protože na rozdíl od dalších lidí, právě on byl bez hříchu. Boha neklamal, neopouštěl, nepotřeboval se vyznávat z něčeho, co se ho netýkalo. Avšak on se rozhodl právě toto učinit, protože to považoval za potřebné pro naše životy.

Ježíšův křest stojí na počátku jeho působení. Dává mu tak jasný rámec. Můžeme tušit, že právě nyní se v Ježíši něco hnulo, nastal jeho čas. Zjevení Ducha svatého při Ježíšově křtu není nic náhodného. Jak už jsem říkal, marek zmínil jen ty nejpodstatnější věci. A právě skutečnost Ježíšova křtu je tím podstatným prvkem v jeho díle. Svým způsobem i pro něj tak začíná něco nového. Opouští anonymitu svého domova v Galileji a dává se poznat ostatním lidem ve svém okolí, dává se poznat Božímu lidu. Završuje se tak čas, který můžeme označit za Ježíšův příchod. Narození, dětství, události v Betlémě a později v chrámu, to všechno se završuje u Jordánu, když se Ježíš nechá pokřtít. Bez tohoto posledního kroku k jeho plnému lidství by ty předchozí vlastně neměly žádný smysl. Proto Marek mluví až o tomto posledním kroku, který onu dobu přípravy zakončuje. Smíme tak vidět, jak velikým předělem v životě člověka je právě křest, tedy okamžik vyznání svého hříchu a nové narození z vody a Ducha. Právě tím se liší Ježíšův křest od těch, které konal Jan na ostatních. Ti, co se nechali od Jana pokřtít, ti se vydávali na cestu následování opět sami. Byla to znovu cesta ze svých vlastních sil. Tím pádem cesta, která mohla opět skončit někde v odcizení se od Boha. Ježíš svým křtem ukazuje, co je potřeba každému, kdo prošel obrácením a přijal křest od Jana. Je potřeba hledat něco dalšího ve vztahu k Bohu, je třeba nejen vyznat svůj hřích a touhu po novém životě, ale je třeba přijmout i Ducha svatého. Právě to se děje u Ježíše. Přijímá Ducha svatého jako znamení nového lidství, které pak dále zvěstuje. A Jan na to své posluchače vlastně stále upozorňuje. Přijde ten, který bude křtít Duchem svatým. Přijde někdo, kdo ukáže další pokračovaní cesty, kterou všichni právě ve křtu vodou začali. K novému lidství patří moc Ducha svatého. Bez něj se cesta dál zvládnout nedá a skončí opět odcizením a novým hledáním. Proto je tedy Ježíš také pokřtěn. Ukazuje každému člověku nejen to, že Bůh vstupuje do jeho hříšnosti, ale dává také sílu z této hříšnosti vystoupit a vydat se na novou cestu života. O této cestě bude dál mluvit Ježíš.

Křest Ježíšův nás oslovuje nejen tím, že je zaslíbením Ducha svatého všem, kdo touží po novém životě, všem, kteří docházejí obrácení a pokání. On je důležitý i tím, že ukazuje na zdroj toho neporušeného lidství. Ten zdroj je v pokoře. Už jsem se zmínil o tom, že Ježíš nepotřeboval, aby byl pokřtěn, nepotřeboval projít něčím, co na jednu stranu ukazuje na zbožné jednání, na druhou stranu je ale také vyjádřením slabosti. Vždyť přiznat se ke svému hříchu, to není jen tak. Společnost, do které Ježíš přicházel, byla společnost postavená na dokonalosti, na dosažení spravedlnosti. Byl opěvován život, ve kterém člověk nehřeší, ale naopak žije zbožně a kráčí jako příklad ostatním. Dokonce ti nejzbožnější se hříšníků štítili, vyhýbali se jim. A najednou je zde Jan, před kterým mnozí vyznávají, že takoví spravedliví vlastně vůbec nejsou. Buď si na to jen hráli, nebo prostě na rovinu říkají, že jsou špatní, protože vyznávají hřích a to nikoliv jen tak dle Zákona přinesením oběti, ale veřejným křtem. Veřejně tak dali najevo, že není v pořádku to, jak žili, potřebují začít znovu. A právě to je ten moment, na který Ježíš navazuje. On se s tím ztotožní, i když by nemusel. Dělá tak opat toho, co by asi udělali mnozí jiní. Hříchem poznamenaná lidská přirozenost by se spíš snažila na tuto svou přednost upozornit. On měl právo se nad ostatní vyvýšit. Ale neudělal to, naopak se ponížil. Vzít na sebe úděl hříšníka, pokud je sám spravedlivý je přece dobrovolné ponížení. My bychom spíše brali na sebe úděl spravedlivého, ačkoliv jsme hříšníci, tedy spíše bychom se snažili povýšit. Jenže v tomto směrování lidské existence je právě ten zárodek hříchu, který člověka potom pohltí. A tak na křtu, který se děje u Ježíše v Jordánu můžeme vidět, že návrat člověka k Bohu začíná nejen vyznáním svých hříchů, ale vlastně již kousek před tím, když se člověk stává pokorným před Bohem a poznává, že jeho cestou není být Bohu rovný, ale Bohu podobný.

Křtem se završil Ježíšův příchod a my jsme tak mohli poznat, jak důležití pro našeho Pána jsme. Přišel, aby nám byl co nejblíž, vzal na sebe nejen lidskou podobu, ale i břemeno hříchu, které každého člověka svírá. Už zde tak vidíme předobraz Ježíšova kříže. Právě břemeno hříchu, které na sebe vzal a nese ho místo nás, dovede jeho život na kříž. Svým křtem se tak přiznáváme i my k té Ježíšově cestě. Bereme na sebe svůj hřích a zároveň vyznáváme, že jeho odpuštění není možné bez Ježíšova kříže, není možné bez toho, abychom se sami vydali na cestu za ním. Ježíšův příchod se završil a my smíme poznávat, že jít za ním není jen o klanění se u jeslí, ale je o následování jeho cesty pokory, potupy a nakonec i kříže. Náš vlastní křest se tak stává počátkem naprosto nové cesty. My sami na ní umíráme, ale Duch svatý nás znovu oživuje.

Pane Ježíši, přijal jsi lidský úděl s jeho bolestí i slávou, přijal jsi na sebe naší slabost, abys nám ukázal, že ji může přemáhat dar tvého Svatého Ducha. Prosíme tak o posilu na naše cesty, abychom se nespoléhali na vlastní síly, ale vždy znovu začínali s pokornou prosbou o tvého Ducha.

 

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka