Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Jeseníku 10.srpna 2014

Mt 14,22-33

Milé sestry, milí bratři, dětský svět je plný zázraků. Téměř cokoliv s čím se děti setkávají je pro ně zázrakem. Fungování mnoha věcí je zázračné. Děti nemají problém brát zázraky jako součást tohoto světa. To s námi dospělými je to větší potíž. Jak tak bereme rozum, postupně zjišťujeme, že mnoho zázraků až tak zázraky nejsou, ale jedná se o zcela přirozené jevy. Když jsem chodil do čtvrté třídy, byli spolužáci úplně paf z toho, že když se tu něco zmáčkne, tak tady to svítí. Na průmyslovce už to nikoho nějak nebralo. Tam už všichni věděli, proč se tak děje. Poznávání zákonitostí světa je docela přirozený proces a tak není divu, že se s rostoucím věkem zmenšuje prostor pro zázraky. Nicméně ani v dospělosti nemůže člověk říct, že by pro něj zázraky neexistovaly. Oproti tomu dětství k nim má ale poněkud jiný vztah. Už neplatí, že zázrak je něco přirozeného a tak když se s ním člověk setká, začíná ihned dumat, jak je to možné, co může být na pozadí, jak to funguje. Začne hledat skrytou podstatu děje, jehož je svědkem.

Ježíšovo chození po vodě je zázrak. A tak vzbuzuje zájem o odhalení podstaty toho, jak se to dá udělat. Jako vikáři jsme jednou také chodili po vodě. Ale nešlo o zázrak, byl leden a ta voda byla zmrzlá. Kupodivu takové vysvětlení nalézá člověk i u Ježíšova zázraku. Alespoň tedy od různých vysvětlovatelů záhad. Popravdě řečeno, veškeré možnosti jako mělká voda, kameny či led text sám popírá. Na vodě jsou vlny, to se v mělčině moc nestává. Navíc Petr, který chvíli po vodě jde také se po chvíli začne topit. Zde zkrátka musíme uznat, že se děje něco, co nemá přirozený a logický základ. Alespoň ne v oblasti fyzikálních zákonů, které řídí tento náš svět. Jakékoliv vysvětlení a snaha o porozumění tomu, jak to ten Ježíš udělal jen v tomto případě odvádí pozornost od skutečnosti, kterou chce text sdělit.

Ježíš kráčí po vodě po vykonání jiného zázraku, po nasycení zástupu. To je důležitá souvislost. Ukazuje k tomu, kdo je to Ježíš, s kým se tu vlastně setkáváme, koho to ti učedníci následují. Pro jejich další kroky je to velmi důležité poznání. A pro nás ostatně také. Smíme tak mít před sebou svědectví o Ježíši, o tom, že je někým víc než jen mimořádným učitelem. V Písmu najdeme tři veliké události, které souvisejí s překonáním vodní plochy zázračným způsobem. Ve všech těchto případech se voda rozestupuje a lid v čele s Mojžíšem prochází Rudé moře, stejně jako v čele s Jozuem vody Jordánu a úplně stejně přechází vodami prorok Elíša. Dalo by se to označit za ovládnutí vodního živlu, což nám dneska asi nic neřekne, ale pro lidi kolem Ježíše, Mojžíše či Elíši je to svědectví o moci nad oblastí, která je člověku nepřátelská. Vody jsou místem, kde sídlí různí démoni, jsou říší nevhodnou pro člověka. Když tedy Ježíš kráčí po vodách, odkazuje se k tom, že má moc nad vodami stejně jako ten, kdo vedl lid do zaslíbené země a působil svým Duchem v Elíšovi. Sice se před ním vody nerozestupují, nicméně to, že ho nejsou schopny pohltit, je také znamením jeho moci nad vodami.

Ježíš kráčející po vodě je zcela jistě zázrak. Je to ale také určité podobenství. Tou vodou nemusí být nutně jen voda galilejského jezera. Může to být třeba náš svět. Ježíš má moc nad tímto světem. Může po něm kráčet, aniž by jím byl pohlcen. To je vlastnost, která je pro nás velmi důležitá. Vždyť žijeme ve světě, který má svá pravidla a má své zákonitosti. A my rozhodně nejsme těmi, kdo by tato pravidla a tyto zákonitosti určoval. Jsme spíše těmi, kdo tato pravidla musí přijímat, musí se podle těchto zákonů chovat. I když se mu to kolikrát moc nelíbí. Zdaleka nejde jen o fyzikální zákony. Jde spíše o to, že mnohé jiné zákonitosti jsou brány stejně absolutně a platně jako ty zákony fyzikální. Tedy není možné je překonat. Bereme-li ovšem v úvahu jen naše možnosti. Ježíšova moc je schopna naopak tyto zákonitosti překonávat. A tím se stává nadějí pro naše životy. Můžeme najít cestu, kterou se je možné vymanit z různých zákonitostí našeho světa a jednat tak trochu nepřirozeně.

Jako první se touto cestou vydává apoštol Petr. Nejprve v něm, stejně jako v jeho společnících vyvolává Ježíš chodící po vodě děs. Mají ho za přízrak, tedy za něco, co nepatří do tohoto světa, něco, co je člověku cizí a budí v něm strach, protože přízraky jsou symbolem něčeho zlého. Popravdě řečeno, on takto na nás Ježíš také občas působí. Je to ve chvílích, kdy svým jednáním nezapadá do našeho světa. Není přeci tak nemožné, že se jako Ježíšovi učedníci zděsíme, když od něj slyšíme slovo, kterým nás volá do nezvyklé služby, nebo když vidíme, že jde cestou, která nám přijde dost nepřirozená. Ježíšovy požadavky na nás jako jeho učedníky nám zní kolikrát dost podivně a tak reagujeme buď jejich ignorováním, nebo si je zkrátka vysvětlíme tak, aby tolik podivné nebyly. Je to právě ono setkání s něčím nadpřirozeným, kde se snažíme najít zcela přirozené řešení. A tak se stane, že váháme s vykročením za Ježíšem, váháme s jeho plným následováním. Držíme se své jistoty, tak jako učedníci na lodi a raději se odvrátíme, děláme, že neslyšíme, protože, to, co máme před očima, to, co přichází k našemu sluchu, nás děsí. Když si představíme, že bychom měli být připraveni jít cestou kříže, nechat na sebe plivat pro svou věrnost Bohu, je to poněkud děsivé. Vždyť to obrazně znamená opustit prostor, který nás chrání před okolím a vydat se nebezpečí, že budeme pohlceni, že se v tom našem světě zcela utopíme. A to určitě není příjemné pomyšlení.

Křičícím a zmateným učedníkům zaznívá Ježíšův hlas. To je uklidňuje. Najednou, to, co bylo přízračné, už tak přízračné není, protože zní Ježíšův uklidňující hlas. Je to jako kdysi na Chorébu. Hromobití, vichr, ale Bůh přicházel až v tom tichém, jemném hlase. Tento hlas je svědectvím, že nejsme obětí nějaké živlu, nestojíme tváří v tvář síle, která nás k něčemu nutí. Bůh a s ním i Ježíš jsou tím, co přináší člověku pokoj. A to i navzdory tomu, že první dojem může být hrůzný. Ale o tom je právě ona cesta víry, na kterou nás Ježíš volá. Samo o sobě to může budit strach, ale v posledku zde můžeme nacházet pokoj. Pro apoštola Petra je to okamžik, kdy se cosi v něm láme. Touží slyšet slovo, které je pozváním do nejistoty. Je to hodně zvláštní. Ale právě v tomto Ježíšově vyzvání dostává Petr ujištění, že nejen jeho Pán, ale i on se může vydat na hladinu a nemusí se bát, že se utopí. Podobně jako kdysi na Ježíšovo slovo spustil sítě, tak teď opouští loď a jde Ježíši vstříc po vodě. A kupodivu to funguje. I on sám překonává hranice možného a činí věc, která je zázrakem. Dlouho mu to ale nevydrželo. Po chvíli si všímá, že fouká silný vítr a na vodě jsou vlny. A v tu chvíli to, co ho neslo ztrácí svou sílu a on začíná tonout. Ztrácí se víra. Vyšel, protože věděl, že Ježíš ho nepozve někam, kde by se mu mohlo něco stát. Byla to silná víra, která Petrovi říkala, že může jít i po vodní hladině, protože tudy jde za Ježíšem a cesta za ním je vždy schůdná. Alespoň do té doby, než si člověk začne všímat všech rizik a vědomí toho, že koná něco podivného, ho ovládne.

Petrovo jednání je něco, co je nám blízké. Jsme často v situaci, kdy se vydáváme na vodu, opouštíme lodičku své jistoty a jdeme za Ježíšem. Ale k tomuto kráčení nám začíná něco podstatného chybět. Chybí víra, chybí přesvědčení, že právě Ježíš je ten jediný bod, ke kterému se má náš život cele upínat. Chybí přesvědčení, že jeho slovo je silnější, než zákonitosti našeho světa. A to nás potápí. Jestliže začneme o jeho slovech pochybovat, jestliže ztratíme umění přijímat zázraky, tak nás přirozenost tohoto světa převálcuje. Začneme mu podléhat, on nás začne pohlcovat. Začneme se chovat podle toho, co diktuje a místo prorockého hlasu se staneme jen přizvukovači dění, které ve světě je. Pak se začneme plácat v otázkách a problémech, které jsou druhotné a vlastně neřešitelné. Skoro každý konvent a synod řeší mnoho otázek souvisejících s provozním zajištěním církve. Pro mnohé sbory jsou tyto otázky velice žhavé. A přitom si osobně myslím, že problémem číslo jedna není právní rámec a ekonomické zajištění, ale celkové pojetí církve, to, čím je pro nás Ježíš a čím jeho lid. Tady začínají ty zásadní problémy, většinou ale nejsou moc vidět. Vidět jsou až důsledky. Jenže řešením důsledků se nikdy nepovede odstranit příčinu, ze které vyplývají.

Ježíš se vymyká naší přirozenosti. Není to žádný tyran, není to žádná moc sršící blesky a ukazující ničivou sílu. Je to hlas, který má upokojit naši duši. A tak mu naslouchejme. Nebojme se všech těch vln a vichru, které na nás dorážejí. Pokud v nás bude silná víra, že Ježíš nás nese po hladině bouřícího moře našeho světa, tak nám tento bouřící svět nemůže ublížit, nemůže nás pohltit, stejně jako nemohl pohltit Ježíše. A také se nebojme věřit zázrakům. Oni se stále dějí a pokud je dokážeme přijmout s dětským úžasem, poznáme, že velice obohatí náš život s Kristem.

Pane Ježíši, tvůj hlas nás volá za tebou. Prosíme dej, ať se nebojíme tak jako Petr vystoupit z lodi a jít k tobě i jen vodní hladinou. Posiluj naši důvěru, abychom se neutopili v tomto bouřícím světě.

Amen.