Bohoslužby v Jeseníku 15.června 2014
J 3,16-18
Milé sestry, milí bratři, je docela zajímavé, na čem všem může stát lidský život. Snad každý člověk hledá pro svůj život nějakou pevnou oporu, jistotu, která by dávala šanci zažívat pokojný čas. A snaží se ji často najít v mnoha věcech kolem sebe, dokonce i sám v sobě. Opravdu je tomu tak, protože zejména dnešní doba má ráda jednoduchá řešení, tak právě to nejjednodušší řešení je nacházet oporu pro jistý krok v různých výdobytcích civilizace, lidského ducha či dokonce i v pohledu vzhůru k nebesům. Ne však k Bohu, ale spíše ke hvězdám. Ty také určují lidský život, i když jen tak omezeně, určují to, co je jim dáno podle data narození. Ale i to je cesta, pokud člověk hledá něco, co ho moc nesvazuje, ale přitom ho to nějak posílí. Nechce hledat cestu, kde by se musel něčím zavázat, neboť taková cesta se příliš neslučuje s určitým pojetím svobody coby nezávislosti lidského ducha na čemkoliv a komkoliv. A tak v rámci jednoduchosti hledá člověk základ, jehož budování by ho ani moc nestálo, moc neomezilo, nevyčerpalo. Možná se trochu podobá stromu, který chce být pevný, odolný, ale nechce moc zapouštět kořeny, chce jen růst do výšky. Co s ním udělá silnější vítr je asi zřejmé. Základ je tedy hodně důležitý a je důležité mu věnovat nejen pozornost, ale i hodně sil.
Pevný základ života svým způsobem hledal i farizeus Nikodém, který Ježíše navštívil již v noční čas. A právě při jejich rozhovoru říká Ježíš slova, která jsme před chvílí četli. Ta vyjadřují skutečně hluboký a pevný základ pro lidský život. Na prvním místě ukazují k Boží lásce. Ta je důležitým předpokladem pokojného lidského života. Vždyť nepokoj přichází, když má člověk strach, když se není jistý, neví, co může očekávat. Na Bohu naše existence závisí, to platí i o těch, kteří vůbec nevěří. Právě nevěra je možná spíše reakce, jak se vyrovnat se strachem z Boha. Pokud sám sebe přesvědčím, že Bůh není, že církev je jen banda zločinců a žádná morální autorita, můžu se cítit pokojně a nemusím se Boha bát, nemusím se bát ani toho, že by ho někdo mohl připomenout. Jak prosté. Ostatně už i jeden poměrně veliký pták také přišel na tuto velmi jednoduchou a účinnou metodu, jak se vyrovnat tím, co by mu mohlo působit nepokoj. A protože člověk je přeci jen moudřejší než ptáci, je promyšlenější i jeho metoda záchrany svého pokoje. Tedy nestrká jen hlavu do písku, ale vynaloží hodně energie na to, aby se do něj mohl zahrabat celý, pokud možno i se vším, co mu patří. Takže máme jednu možnost, jak se přestat bát Boha. Naštěstí ne jedinou. Druhou možností je uvěřit Boží lásce. Protože pokud ji uvěříme, poznáme, že Bůh nemá zájem na tom, aby nás tu nějak týral, ponižoval, urážel a tak podobně. On má zájem na tom, abychom pečovali o jeho stvoření, abychom mohli žít pokojný život a nebáli se kdejakého šustnutí či zahřmění.
Uvěřit Boží lásce nemusí být ale snadné. Zejména, když se podíváme na dějiny Božího lidu. Proto Ježíš nemluví jen o tom, že Bůh miluje svět, ale ukazuje k tomu, jak se tato láska naplňuje. Dává svého jednorozeného Syna. Každý ví, že syn je nesmírně cenný dar. Pokud je jednorozený, je také prvorozený a každý takový v Izraeli Hospodinu patřil. Ovšem Hospodin se tohoto práva vzdává. Svého syna si nenechává jako své vlastnictví, ale dává jej tomuto světu. Jistě není bez povšimnutí, že je to veliká oběť. V Ježíši Kristu dává v oběť Bůh sám sebe, ale také to, co je mu nejdražší, svého syna. A pro nás se tak ukazuje, že láska je spojená s obětí. Může to vypadat dost hrůzně, neboť je to něco, co nám není moc přirozené. Spíš se obětujeme pro své potomstvo, než abychom ho dávali jako oběť. Nicméně právě proto, že je to něco velmi neobvyklého, tak tomu musíme věnovat pozornost, musíme se nad tím rozmýšlet. Je Bůh tak krutý? Jestliže je to znak jeho krutosti, pak bychom mu asi věřit nemohli a nebyl by zdrojem našeho pokoje. Jenže Bůh není krutý. Krutý je člověk. Když umírá Boží Syn na kříži, není to proto, že Bůh se chce člověku zavděčit, ale protože chce, aby člověk poznal sám sebe, poznal svou ničivou sílu. Na Boží slovo lásky odpovídá člověk nenávistí. Je to opravdu něco, na čem má svět stát? To asi těžko. Je dobře, že to smíme poznávat, ale právě ta cena je dost veliká. Bez Ježíše by to poznat nešlo. Proto jej Bůh dal, proto se stal obětí. Člověk zkrátka nedokáže vzdorovat zlému. Proto je toho zla všude tolik. Ne z Boží vůle, ale z lidské touhy po svobodě, po životě bez Boha. Proto se Boží láska ani nemohla projevit jinak, než jediným způsobem, při kterém člověk poznal, že Bůh má pravdu.
V tom je tedy Boží láska. Zříká se toho nejdražšího, aby nás přesvědčil, ne o své pravdě, ale o našem omylu. Že jeho jednání je jednáním lásky, bylo poznat nedlouho po ukřižování, když se otevřel hrob a Ježíš byl vzkříšen. Nepřichází trest, ale milost. Naplnilo se, co Ježíš zvěstoval. Vidíme tak z Boží strany veliký ústupek člověku. Vidíme tak výzvu, že skutečný pevný základ nalezneme, když se sami dáme Bohu, když sami ustoupíme před jeho mocí. Ne ze strachu, ale z úcty, z poznání, že moc nad světem je mnohem bezpečnější v Božích rukou, než v těch našich. Boží láska se tak ukazuje jako cesta k životu, protože v Ježíši nabízí smíření. Věřit v Ježíše, spoléhat na Ježíše, znamená cestu pokory před Bohem, cestu vyznání, že nestačíme sami na to, aby se šířilo dobro tímto světem. Je to vyznání, že dobré není, když sami vládneme, ale když sloužíme. Přesně toto nám také Ježíš ukázal. Měl moc, dokázal věci, o kterých my jen můžeme snít. Přesto ale nevládl, nýbrž sloužil. Moc používal k tomu, aby uzdravoval, vracel to života, dával naději. Když takto spoléháme, že je to i pro nás cesta života, získáváme věčný život.
Jan Nikodémovi ukázal, co je pevným základem, co je kořenem, který můžeme zapustit a z něj pak vyrůstat. Důvod, proč zrovna Boží láska skrze víru v Ježíše vede do života je tu zmíněn také. Člověku je ponechána svoboda a tak se může rozhodnout. Ne v tom, jestli Bůh je nebo není, ale může se rozhodnout v tom, zda přijme Boží lásku zjevenou v Ježíši a nebo zda se rozhodne sám nést zodpovědnost za své činy. Čteme zde, že kdo nevěří v Ježíš, je již odsouzen. Za své jednání jsme posuzováni, to je důležité si uvědomit. Vše, co konáme, má dopad na naše okolí, ovlivňuje to život druhých. Proto přichází soud, aby bylo zřejmé, zda jsme si počínali správně, zda naše jednání vedlo k tomu, aby ve světě vítězil život. Mnozí se domnívají, že top mohou risknout, protože přece nikdy nikomu neublížili, žili slušný život. Je ale otázka, zda se právě na to Bůh bude při svém soudu ptát. Být slušný člověk je samozřejmě lepší než být zlý člověk. Ale je zde pořád otázka, která se netýká slušnosti, ale ptá se po naplnění Božího poslání. Bůh nás nepostavil do tohoto světa, abychom zde žili slušný život. Postavil nás, abychom pečovali o jeho stvoření. To je aktivní činnost. Být slušným, to je podobné jako být vlastně lhostejným, to znamená být uzavřen sám do sebe, vést spíše k sobectví. A sobectví je kořen toho, že tento svět připomíná spíše bojiště než pokojnou zahradu.
Slova o soudu nad těmi, kdo neuvěří, nám připomínají, že v otázce dobra a zla neexistuje neutralita. Když ten zlý zabírá tuto zemi, není možné se vymlouvat, že mu člověk přeci nepomáhal. Bůh se spíš ptá, co jsi udělal, aby se zastavil, aby jeho moc nebyla stále větší? Tím, že vše bere člověk do svých rukou, že se chce obejít bez Boha, tím posiluje toho zlého v našem světě. Chtít zvládnout věci bez Boha totiž často znamená nahradit službu Bohu službou něčemu jinému. Tak jak už bylo zmíněno v úvodu, dá se najít mnoho možností, jak dát nějaký základ svému životu. Je to mnoho možností, čemu se odevzdat a co tím pádem v našem světě posílit. Nevěřit Ježíši, že jeho cesta je tou jedinou cesta života proto znamená odsoudit se k cestě do záhuby. Ježíšovo svědectví ukazuje, že cesta života je jen jedna. Proto její odmítnutí znamená odsouzení. Nutno ale poznamenat, že toto odsouzení není rozhodnutím Boží samolibosti, ale rozhodnutím lidské svobody. Bůh už toho vykonal dost, aby nás přivedl zpět na cestu života. Ukázal nám na svou lásku, když místo nás nechal trpět svého Syna. Sám se nám tak odevzdal. Udělal vše, abychom nemuseli mít strach z toho jít za ním a odevzdat se mu. Proto odmítnutí této nabídky znamená pro člověka být odsouzen a nést důsledky svého jednání. Jiná nabídka už nemůže přijít.
Lidský život může stát na mnoha věcech, pevných ale častěji spíše vrtkavých. Ze své lásky nám Bůh dává, abychom poznali právě tu jedinou pevnou věc a to je víra v Ježíše, jeho Syna. Bez této víry se jen utopíme v bludných kruzích přetvářky, prázdnoty, snahy růst bez zapuštěných kořenů. Ano, zapustit kořen znamená ztratit něco ze své volnosti, ale oplátkou tím nacházíme zdroj života, a základ na kterém obstojíme i v různých bouřích tohoto světa. Jen strom s pevně zapuštěnými kořeny má naději, že vydá dobré ovoce.
Pane Ježíši, v tobě máme pramen našeho života, v tobě smíme zapouštět své kořeny, z tebe můžeme růst. Tvou láskou jsme stále napájeni a oživováni, ve tvé lásce nacházíme pokoj. Pomoz nám tento pokoj neztratit, pomoz nám nenechat se odtrhnout od našeho kořene ve jménu falešné svobody.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
