Bohoslužby v Zábřehu 25.května 2014
J 14,15-21
Milé sestry, milí bratři, možná znáte ten pocit, když jde člověk prvně do práce. Škola skončila a najednou je tu čas, kdy je třeba ukázat, co v člověku zanechala, jak se připravil na uplatnění svých poznatků v praxi. Učedníky něco takového čeká taky. Velmi rychle se blíží chvíle odloučení. Ježíš bude od nich vzat a oni zůstanou sami. Co bude dál? Jen pomaloučku si dávají tento obraz dohromady. Je zřejmé, že celý ten čas s Ježíšem k něčemu vede a něco jim dává. Co a kam je to vede, to je otázka související mimo jiné také se vztahem, který k Ježíši měli, s tím, jak ho mohli poznat.
Slova, která jsme dnes četli, vyslovil Ježíš během poslední večeře se svými učedníky. V tu dobu je už zřejmé, že jeho život není životem válečníka, ale spíše pokorného Božího služebníka. Nebude stát s mečem v ruce nad poraženým nepřítelem. Učedníci jsou svědky jeho mnohých vítězství, ale vždy mu stačilo slovo, modlitba. Takže to, co je před učedníky bude podobná cesta. Za Ježíše se nebudou bít mečem, tak jak to zkusí zanedlouho Petr, ale budou ho následovat v jeho cestě slova a modlitby, které mění běh lidského života. Toto jsou věci, které je Ježíš ve své škole naučil. Mají být svědky jako on, mají přinášet pokoj a spásu, mají ukazovat k Bohu, který uzdravuje a zachovává lidský život.
Jak takový úkol zvládnout bez Ježíše? To je vážná otázka. Vždyť zatím bez něj nebyli, nezkoušeli konat skutky jako on. Jak to tedy zvládnou? Právě tady záleží na tom, co o Ježíši poznali. Jak to zvládal Ježíš? Proč vlastně dělal takové mimořádné věci? Jak dokázal oslovit davy a přinutit je, aby nechaly všeho a šly za ním? Jakou měl školu, metodu? Odpověď je překvapivá. Nic zvláštního neměl. Božím Synem se nevyučil, ale narodil. Je to něco, co nepřichází z jeho rozhodnutí a píle, ale z Božího úradku a plánu. Tím se postavení učedníků trochu začíná komplikovat. Sice viděli jeho dílo, mohli uvěřit, ale k čemu to všechno vlastně bylo, když nemůžou být jako Ježíš? Oni se přeci narodili jako normální lidé. Jak se tedy mohou stát takovými služebníky jako Ježíš? Jen znalosti a dovednosti, které od něj pochytili k tomu nestačí.
Ježíš svým učedníkům říká, že kdo jej miluje, zachovává jeho přikázání a on se přimluví, aby jim byl dán jiný přímluvce, Duch pravdy. To je tedy cesta od Ježíšových nohou do služby ve světě. Na prvním místě stojí láska. Už to ukazuje, že služba je tím pádem něco, co jde nad rámec lidské síly. Milovat není možné jen tak ze své vlastní vůle. Neumíme si poručit, koho budeme a koho nebudeme milovat. Láska přichází do našich životů zvnějšku od Boha. Proto Ježíš dodává, že kdo miluje jeho, bude také dodržovat jeho přikázání. Láska přichází jako důsledek otevřenosti a vydanosti Ježíši. Přichází proto, protože Ježíši otevíráme své srdce a necháme se jím proměnit. Tím pádem také zcela jinak přistupuje člověk k jeho slovu. Toto slovo člověk respektuje, protože ví, že vede k životu. Není dané k dobrému pocitu Ježíše, že má nad námi převahu, ale je dáno k zachování našeho života. Proto je zde spojitost mezi láskou k Ježíši a dodržování jeho přikázání. V tom držení se jeho slov se ukazuje, že tato láska není hraná, není vsugerovaná, ale je opravdová, je to hnací síla života. A tak není problém jít potom o kousek dál k dalšímu stupni poznání Ježíše. Učit se od Ježíše znamená tedy najít k němu cestu otevřenosti a odevzdání. Pak přichází i to, co je důležité pro vydání svého ovoce, důležité k tomu, abychom byli jako Ježíš. Přichází dar Ducha.
Jan ho zde označuje jako Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout. I to patří k následování. Jsme obdarováni něčím, co je pro svět kolem nás nepřijatelné. Ne proto, že by byl ten svět horší či zvrhlý. Ale proto, protože neměl šanci poznat to, co my, nemohl se setkat s tím, co potkáváme. Duch je něco, co je dáno jen učedníkům, kteří mají zkušenost a rozhodli se Ježíše přijmout za svého Pána. Svět, který slouží spíše sám sobě, tedy nemůže Ducha přijmout. Dokonce v řeckém textu máme naznačeno, že nemusí jít jen o přijetí tak, jako tomu je u nás, když na nás sestoupí a my se jím necháme naplnit, ale jde o uchopení, vzetí si. To ještě více podtrhuje nutnost společenství s Ježíšem ale také určitou výlučnost daru Ducha pro Ježíšovy učedníky. Boha si svět mohl uchopit, Ježíše také. Vždyť svět je schopen Ježíše vnímat a vykládat po svém. Třeba takovým drsným zesvětštěním Vánoc, kopírováním Ježíšovy soucitnosti s potřebnými, tím vším svět může uchopit a vzít do svých rukou Ježíše. Avšak Ducha pravdy nikoliv. Takže je to nakonec dost osvobozující. K pravdě se dá dostat jen skrze Ježíše. Ne tím, že ho člověk bude co nejvěrněji vykládat, ale tím, že ho přijme, že se stane jeho učedníkem.
Začíná se tedy docela odkrývat tajemství toho, jak lze dál existovat jako společenství učedníků, když Ježíš odejde ke svému Otci. Krásně to Jan vyjádřil slovy, že Ježíš nás nenechá osiřelé. Odejde a svět ho už neuzří. Ale k nám se vrátí. To je opět zdůraznění toho, jakou roli hraje dar Ducha svatého. Ježíš svým ukřižováním a pohřbením pro svět skončí. Už zde nebude jako zázračný léčitel, jako učitel, jako zajímavá postava, kterou je možné obdivovat a těšit, co nového zase předvede. Tento vnějšně a povrchně viděný Ježíš už zde nebude. Už zde bude jen ten Ježíš, kterého smějí potkávat učedníci, Ježíš přítomný skrze Ducha svatého. Tím pádem je to Ježíš, který neudivuje zázraky, ale který se dotýká lidského srdce, vede člověka na kolena a pozvedá ke své spáse.
Jak tedy dál bez Ježíše? Vlastně to dál bez Ježíše nejde. Myslím, že právě během těch tří let, které učedníci s Ježíšem trávili, mohli poznat, jak se věci mají. V Ježíši koná Bůh. A oni jsou zde ne proto, aby se naučili nějaké triky, ale aby tomu porozuměli, aby poznali tuto jednající Boží lásku. Ježíš je klíčem, protože on tu jednající lásku představuje. Právě jen jeho uzdravení, jen jeho slovo a nakonec i jeho kříž jsou cestou spásy. A budou cestou spásy i skrze nás, pokud v nás bude Ježíš jednat. Dalo by se říct, že příprava učedníků končí zkouškou, kde mají prokázat nikoliv jako mnoho se o Ježíši naučili mluvit, ale jak mnoho se mu naučili věřit a v důvěře odevzdávat. S tím stojí a padá celé jejich následování.
Podobná situace jako u učedníků na konci Ježíšova působení se týká i nás. I my jsme povoláni za učedníky a pozváni, abychom v tomto světě působili. Jak to ale dělat? Jak sloužit, aby naše služba měla smysl? I my se můžeme spoléhat na dar jeho Ducha. Stejně jako pro učedníky tehdy, i dnes platí, že bez Ježíše je služba nemyslitelná. Není to naše moudrost, která se dotýká lidského srdce. Je to laskavost Božího slova, které smí skrze nás zaznít. My se jen můžeme nachystat k tomu, aby to slovo znělo co nejsrozumitelněji, aby případně vůbec nějak znělo. Je samozřejmě dobré být s Ježíšem, dnes bychom spíše řekli sedět nad jeho slovem než u jeho nohou. Tak jako u těch prvotních učedníků, i zde platí, že ta příprava má svůj smysl. Když jsme ale ponořeni do slov Písma, máme v nich nacházet svědectví o Bohu a posilu na jeho cestě. Jejich studium nás má přiblížit Bohu, ale samotného Boha v nás nenahradí. Je to slovo, které nás přivádí k životu, ale ten život je Kristus Ježíš. A ten život nás pak vede k tomu, abychom osvědčili v praxi, co jsme se naučili. Křesťanství nemůže být prostě jen teoretické. Nemůže být sdružením studentů Bible či jiné duchovní literatury. Křesťanství je Kristus živý skrze dílo svých učedníků. A tak sami máme hledat, jak naložit s tou školou víry, které se nám dostalo nad slovy Písma, nad svědectvími o Ježíši. Stále jsme na jejím konci a ptáme se co dál, jak naložit s tím, co jsme poznali? Podobně jako učedníci asi nebudeme mít zcela jasnou představu, jak se naplní každý další den. Avšak jedno jasné zůstane: bude v něm Ježíš a půjde s námi. Či spíše my půjdeme stále s ním. I když není mezi námi tak, aby ho viděl celý svět, my jej vidíme, víme o něm. A tak jdeme za ním, provázíme ho všude tam, kam jeho Duch vede naše kroky.
V závěru textu se Ježíš vrací tam, kde začal a znovu připomíná spojitost mezi láskou a činěním jeho přikázání. Je to věc, která je nesmírně důležitá. Vždyť se stává pravidlem, které nám může hodně pomoci na naší cestě víry. Jejím základem není usilování o mravní dokonalost, ale právě láska ke Kristu. Ta přichází s naším otevřeným srdcem. Mít srdce otevřené je něco, co dokáže každý. Proto každý může najít cestu k tomu, jak zachovat přikázání, která nám Ježíš dal. A každý může dostat dar Ducha, kterým bude i dnes Ježíš přítomný a stane se oporou naším životům. I dnes tak smíme vědět, že nejsme sami, ale Ježíš je při nás a koná dílo své spásy.
Pane Ježíši, i když tě svět nevidí a nemůže přijímat tvého Ducha, jsi zde a svým Duchem i v nás. Smíme tak být stále s tebou, učit se a být svědky úžasného díla tvé spásy. Prosíme dej nám, ať toto dílo nekazíme svým vzdorem ale podpíráme svou věrností.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
