Sestry a bratři, když stojíte před nádherně vzrostlým stromem, je těžké, ba je dokonce nemožné představit si jeho kořeny. Ano, víme zcela jistě, že strom pod zemí nějaké kořeny ukrývá, ale jejich dosah a rozsah si neumíme představit. Ovšem ty kořeny tam jsou. A jsou důležité, neboť jimi proudí živiny vzhůru do větví a dál do listů. Podobně se můžeme ptát na strom křesťanské víry. Známe křesťanství rozvětvené do mnoha podob, nejnápadněji se rozdíl projevuje na různých církvích. Každá církev je jiná, a nejen to, každý sbor a každý křesťan je trochu jiný. Pod zemí jsou však společné kořeny, z nichž jsme vyšli. Jaké jsou kořeny křesťanství? Víme o nich vůbec? Tušíme, kudy všudy k nám proudí živiny?
Všichni dobře známe skutečnost, že křesťané navazují na židovskou víru. Naše kořeny jsou mimo jiné také židovské. Naše bible byla ponejprv napsána v hebrejském čili židovském jazyce, naše nejstarší duchovní písně, žalmy, si zpívali židé ve svých shromážděních (synagogách). Modlit jsme se naučili od židů, což po každé modlitbě znovu a znovu dokládáme slůvkem Amen. Slůvkem, které není ani české, ani řecké či latinské, nýbrž je to slůvko židovské. A hlavně: Ježíš Nazaretský – náš učitel života – byl původem žid a na své příslušnosti nehodlal nic měnit. Ano, s naší křesťanskou vírou je tomu jako se stromem. Když před vámi stojí vzrostlý strom, je nemožné představit si jeho kořeny.
Vyrůstáme z kořenů, které nevidíme. A v tom je potíž. Míváme my, křesťané, někdy zvláštní představu o svých kořenech. Samozřejmě, popřít je nemůžeme, tak hloupí nejsme. Ale můžeme jejich dosah a rozsah vnímat špatně, nepřesně, zkresleně. Navykli jsme si říkat: „Nový zákon překonává zákon Starý. Židovská bible něco jenom naznačuje, kdežto křesťanské evangelium vše dotahuje dál. V dávných dobách se uplatňovalo násilí, ale v dobách po Kristu má vítězit nenásilná pravda. Židovství je založeno na plnění příkazů zákona, křesťanství se zakládá na milosti. Židé se se svou vírou uzavírají do svého vlastního národa, zatímco křesťané nesou zvěst ke všem národům.“ Takto a podobně mluvíváme o svých kořenech. Máme v sobě jakousi nutkavou potřebu zdůrazňovat, že jsme jiní. Že jsme dospěli o kus dál, že jsme se dobrali jádra vztahu mezi člověkem a Bohem. Jenže tím své kořeny trochu podceňujeme a snižujeme jejich význam. Hned vysvětlím proč.
Jak asi víte, byl jsem téměř dva týdny na farářském kursu v Německu. Po celou dobu jsme se tam věnovali starozákonnímu příběhu o Josefovi a jeho bratřích. Toto vyprávění se nachází na konci první knihy Mojžíšovy, ale z kazatelen moc často slyšet není. Lze to pochopit. Napínavá a literárně vybroušená historie se táhne přes 13 biblických kapitol a tolik se prostě za neděli nedá stihnout. Spíše si lze o Josefovi povídat s dětmi při hodinách náboženství nebo při nějakých jiných volnějších příležitostech. Škoda. Škoda, neboť právě na Josefovi a jeho bratřích se ukazuje mnohé z toho, co je důležité pro nás křesťany, co známe z Nového zákona a co považujeme za svou křesťanskou specialitu. Až k dávnému Josefovi totiž sahají kořeny naší víry. Poněvadž Josef žije ve stejném světě jako my a právě v tomto našem světě se setkává s živým Bohem. A to je náramně zajímavé, to je náramně inspirující.
Josef žije uprostřed rodinných vztahů. Potýká se s různě nevyváženými náklonnostmi a odpudivostmi, tak nějak to známe i ze svého prostředí. Někoho máme rádi a bez problému jsme pro něj ochotni udělat cokoliv. Někoho naopak sneseme jen se zaťatými zuby a dá nám velikou práci zachovat vůči němu alespoň základní slušnost. Josef byl jedním ze dvanácti synů praotce Jákoba. Jákob Josefa miloval, což vyvolávalo žárlivost u ostatních bratří. Sám Josef přiléval olej do ohně, když opakovně na své výlučné postavení upozorňoval. Nenávist mezi bratry se vystupňovala, takže se Josefa rozhodli odstranit. Starozákonní Josef se zde stává předobrazem novozákonního Ježíše. Milovaný Otcův syn se mezi svými bratry setkává s nepochopením a je vydán na smrt. Kolikrát v dějinách se zopakovalo tohle pohrdání životem bližního, kolikrát se ještě zopakuje? Ani o píď jsme se neposunuli od dávnověkých dob. Stále si lidé ubližují zlobou a násilím. Kdy už to skončí?
Josef si sáhne až na dno. A to doslova a do písmene. Je uvržen do prázdné nádrže a na jejím dně čeká na smrt. Josef ztrácí svůj život. Je prodán do otroctví. Ztrácí svou svobodu, dostává se do vleku cizích lidí. Kolik svobody máme my dnes? Právně sice nejsme ničími otroky, ale ve vleku jsme stejně jako Josef. Neurčujeme sami, co si můžeme dovolit. Cosi neviditelného nás postrkává sem a tam. Podléháme diktátu zvyklostí, norem a očekávání. Chtěli bychom žít volněji a uvolněněji, ale nejde to.
Josef se dostane do Egypta. Tam se na čas jeho situace zlepší, pak se ale opět zvrátí a Josef putuje do vězení. Prve nádrž, nyní kriminál. Nahoru dolů, nahoru dolů. Takový je život. Nestačí jeden propad, jedna pohroma. Klidně se dostaví další. Když si myslíme, že už hůře být nemůže, život nás snadno přesvědčí, že hůře být může. Jak dlouho se jen nepříjemné chvíle mohou vléci? Jak dlouho vyhlížíme nějaký záblesk naděje? Josefovi trvalo dva roky, než se z nespravedlivé vazby dostal ven.
Josef okusí záchranu. Ač byl opakovaně sražen, znovu dostává život do svých rukou. Nespravedlnost nesmí zvítězit navždy. Boží člověk Josef zde zrcadlí Božího člověka Ježíše. Také Kristus byl sražen a zavřen do hrobu. Opět však dostal život do svých rukou. Sestoupil do pekel, do podsvětí, do říše mrtvých, třetího dne vstal z mrtvých, takové je slavné poselství velikonoc. Změna nešťastného údělu je možná. Díky Bohu lidská cesta nemusí končit v zániku. Lze vyhlížet zlom. Lze vyhlížet nový začátek, začátek z běžného hlediska nepravděpodobný, ze Stvořitelova pohledu však možný. Josef se dostává z vězení, Kristus není uvězněn v hrobě.
Zachráněný Josef pomáhá faraonovi, získává čestné místo v egyptské říši a stává se požehnáním i pro široké okolí. Josef však žije v cizím světě. Má svou víru v jediného Boha. Také my žijeme se svou vírou v cizím světě. Lidé kolem nás nesdílejí naše názory. Mají své přesvědčení, obejdou se bez Boha, staví na svých hodnotách. Nemůžeme se jim zcela přizpůsobit. Musíme zůstat sví. Třebaže o víře nedovedeme účinně mluvit, třebaže nedovedeme všechno vysvětlit, přece se své víry nevzdáváme. Žijeme dál a doufáme, že snad svou křesťanskou nadějí nakazíme i ostatní.
Josef dosáhne životního úspěchu. Osobní kariéra se lépe vydařit nemohla. A přece mu něco chybí. Jeho láska zůstává nenasycena. Lační po zprávách o svém otci a o svých bratřích. My také míváme sny, čeho všeho toužíme dosáhnout. Bez porozumění s bližními je však i sebelepší výsledek stále nedostatečný. Pořád nebudeme mít dost. Nakonec se Josef shledá se svými bratry a shledá se i se svým starým otcem. Teprve pak jej lze opravdu považovat za šťastného člověka.
Sestry a bratři, možná jste si všimli – ve vyprávění o Josefovi se příliš nemluví o Pánu Bohu. Jako kdyby Bůh ke všemu přihlížel jen jaksi z povzdálí. Nezasahuje silou do děje. Vše plyne samo, směr udávají jednotlivá setkání mezi lidmi. (Setkání dobrá a zlá.) Bible zde přesně vykresluje náš život. Boží zásahy nejsou příliš hmatatelné. Náš život se odvíjí od jednoho setkání k druhému. Některé setkání nás obohatí, jiné setkání nás o něco ochudí. Přestože je pro nás někdy obtížné vypátrat Boží působení, Bůh o nás ví. Nemusíme jako pohané vidět božské jednání na každém kroku za kdejakým bleskem, za kdejakou nemocí či za kdejakým ziskem. Bůh nás provází neviditelně jako doprovázel Josefa. To jsou naše kořeny, ze kterých čerpáme a na nichž se od dávných dob nic nezměnilo. Boha nemusí být za každou cenu vidět. Teprve na konci toho krásného příběhu o Josefovi zazní věta: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro. (20) Po třinácti kapitolách, kde se hodně mluvilo o zlých lidských činech a málo se mluvilo o Bohu, po třinácti kapitolách plných člověčiny exploduje vyznání. Ať se lidé vztekají, Bůh se mnou zamýšlí dobro. Josef si sáhl až na dno, ví o čem mluví. Jeho cesta neskončila ve zmaru a to je veliké dobré dílo Boží.
Na konci Josefova příběhu je smíření s bratry. Na konci Josefova příběhu září víra. Člověk je součástí příběhů, o nichž ani neví. Jsou spletité naše cesty. Poučme se od Josefa. Každý žijeme svůj příběh. Příběh nepřehledný. Příběh v dobrém i ve zlém poznamenaný druhými lidmi. Příběh, v němž lze Pána Boha někdy jenom těžko objevit. Kéž je i na konci našeho životního příběhu smíření s bližními. Kéž je i na konci našeho příběhu víra: Ač lidé proti mně zamýšleli zlo, Bůh zamýšlel dobro. Takové vyznání ulehčuje život. Amen.
Jan 15,8-17 99,1-3.7; 219; 196; (201) 582 Efezským 4,29-5,2
Kázání na neděli Kantate (4. po velikonocích), 2. května 2010.
| < Předchozí | Další > |
|---|
