Bylo, nebylo. Sestry a bratři, jak známo tato slova uvozují různé pohádky a pověsti. Za devatero lesy a devatero horami leží země a v ní… Dál už se každý příběh rozvíjí po svém. Také v Bibli čteme o jedné pověstné zemi. Nachází se za čtyřmi řekami, z nichž jedna dokonce protéká krajinou zlata, vonných pryskyřic a drahých kamenů. Ta země se nazývá Eden a je půvabná jako dobře pěstěná zahrada. (Gn 2,10-14) A přeci starobylé vyprávění o edenské zahradě má k pohádce velmi daleko.
Bylo, nebylo. Tento neškodný pohádkový úvod se na příběh o zahradě Eden nevztahuje. „Tak bylo anebo nebylo?“ vedou se již po staletí spory. Existovala zahrada Eden s Adamem a Evou? Anebo žádná taková zahrada nikdy neexistovala a všechno je jen výmysl dávného bájesloví? Spory se vedou dlouho, někdy mírněji a někdy prudčeji. Bylo nebo nebylo? „Jasně, že nebylo,“ řeknou jedni. Pro mnoho lidí zpráva o stvoření znamená důvod, proč nečíst Bibli. „Prosím vás, takové nevědecké báchorky. Vždyť věda nám předkládá úplně jiný obraz o vzniku života. Vše živé se postupně vyvinulo evolucí, tak jakýpak první člověk!“ A my křesťané musíme uznat, že přísnými metodami, jaké používá věda, nelze Bibli potvrdit. Jenže copak všechno v životě musí být vědecké? Pohlazení je nevědecké, pěkná písnička je nevědecká, chutné jídlo je nevědecké. A přitom jsou pro nás tolik důležité, mnohem důležitější než věda samotná. (Mimochodem – vynálezce evoluční teorie Charles Darwin nikdy nezpochybňoval, že by člověk měl svůj původ u Boha Stvořitele. Akorát celou záležitost viděl poněkud složitěji.)
Tedy: existovala zahrada Eden s Adamem a Evou? Bylo anebo nebylo? „Samozřejmě, že bylo!“ tvrdí jiní lidé. A za své přesvědčení bojují se stejným zápalem, jako druzí horují pro vědu. „No samozřejmě, že bylo. Adam a Eva jsou naši prarodiče. Po nich jsme zdědili prvotní hřích. Hřešení je naše dědičná výbava. Kvůli jejich pádu jsme všichni odsouzeni k smrti.“ Tento postoj sice biblickému podání odpovídá více, ale i on je zkreslený. Čte totiž příběh o zahradě Eden jako historii s určitými následky, podobně jako u jiných historických událostí. (Bitva na Bílé hoře) Jenže i zde se nám objeví problémy. Kupříkladu jak mohlo potomstvo jednoho páru osídlit celou zemi?
Bylo, nebylo. Bylo anebo nebylo? Zajímavé je, že se takto neptáme třeba nad podobenstvím o marnotratném synu. Existoval nebo neexistoval marnotratný syn? Odehrál se někdy v dějinách takový příběh? – Ale copak na tom záleží? Vždyť my přece dobře rozumíme, že je to náš příběh. I my jsme se odcizili dobrému Bohu a s úlevou zjišťujeme, že cesta zpátky je otevřená. Podobenství nevypráví o někom jiném, vypráví o nás. Není to historie, ale je to současnost. Naše současnost. A já jsem přesvědčen, že stejně máme nahlížet i na příběh Adama a Evy. Jak jsem již řekl: „bylo, nebylo“ není v hodný úvod pro vyprávění o zahradě Eden. Zde neplatí ani „bylo“, ani „nebylo“. Zde platí především slovíčko „je“. Zahrada Eden je dnes a bude zítra, stejně jako byla včera a před věky. Dnes se děje vzpoura člověka proti Bohu a není to cizí, zaprášená vzpoura, je to moje a vaše nynější vzpoura.
Vezměme v úvahu už jen samotná jména hlavních postav. Adam a Eva. Adam znamená člověk. Nic víc, nic míň. Prostě člověk. V oné zahradě pobývá člověk jako já nebo vy. Já jsem Adam. A také je ve mně Eva, neboť její jméno označuje život, či lépe řečeno živost. I ve mně je přece živá duše. Co se líčí na začátku Bible, to je můj příběh, je to obecný lidský příběh. Adamovský příběh člověka. Je až zarážející, v kolika ohledech se naše životy prolínají s biblickou zprávou. Uvedu jen některé.
Had řekl: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (1) V přírodě odnepaměti had děsí lidi zákeřností svého útoku. Stačí jeden nešťastný krok, jedno nešikovné našlápnutí a život je ohrožen. I zde had člověka ohrožuje. Ohrožuje lží, sváděním. A to je přesně moje situace. Také já naletím na spoustu přízemních svodů. Chovám se stejně jako Eva. Naslouchám hlasům, které Boha očerňují a podkopávají mou důvěru vůči němu. Je tak lákavé jít si jen a jen svou cestou. Jak snadno přestanu dbát na životodárnou Boží vůli a raději si vymýšlím své trapné recepty na šťastný život. A výsledek je týž. Dříve nebo později se dostaví zklamání. Začnu se stydět za výsledek svých činů. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. (8) Jsem jako oni. Nejraději bych se občas neviděl. Pokud možno vůbec nikdo aby mne neviděl, neboť dělám špatné věci. Schovávám se spolu s Adamem a Evou před Božím zrakem. Ale je to marné ukrývání, poněvadž Pán Bůh si mne najde.
Kde jsi, člověče? (9) Bůh mne hledá a nachází mne v politování hodném stavu. Místo, abych přiznal vlastní chybu, vymlouvám se. „Já za nic nemůžu. Já nic, to ti druzí kazí svět. To ta žena, kterou jsi mi dal. To ten had, který se připlazil.“ Vina se nejsnadněji označuje na druhých. O své vlastní vině mlčíme. Stvořitele však neoklamu. On zná důsledky mých činů a dává mi je poznat. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. (17) Práce se stává namáhavou, bude nastálo provázena potížemi, neuniknu lopocení. Ani zrod nového života není bezbolestný. Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti v těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, slyší žena. (16) A my si jen můžeme říkat, jak podivně se v současnosti tato slova potvrzují. Rozvinuté společnosti stárnou a vymírají, neboť přivádět děti na svět a vychovávat je bývá opravdu tuze náročné a raději se dává přednost životu s nejvýše jedním dítětem či úplně bez dětí.
Velký sen o bohorovnosti končí hořkým prozřením. Prach jsi a v prach se navrátíš, uzavírá Bůh svou řeč (19) I kdybychom si dali sebevětší cíle a i kdybychom se jím sebevíc přiblížili, stejně nakonec skončíme v rozkladu. Neudržíme sami sebe pohromadě. Bez Boží obživující síly jsme jen kupa atomů. Bezduchá hmota, které ani žádný balzám v mauzoleu nepomůže.
Sestry a bratři, nacházíme se na začátku postního období. Od pradávna byl půst spojen s prachem a popelem. (Však také středa na začátku postu kdysi dostala přízvisko středa popelečná.) Připomenu vám nyní zbožného Jóba, na něhož dolehly těžké životní rány. Tehdy se posadil se do popela a sypal si prach na hlavu. Nechtěl touto scénou na Boha udělat dojem. On si bytostně uvědomil, co je zač. Prach jsi a v prach se navrátíš. Jób trpce prožíval Boží oddálení. Proto ono usednutí do prachu. Prožíval, že bez Boha se vytrácí život. Pojďme si během nastávajících týdnů před velikonocemi uvědomit, co jsme zač. Že každý z nás se chová jako Adam a jako Eva. Že posloucháme bezbožné a přízemní hlasy. Že se schováváme před Bohem, že se vymlouváme na to či na ono, že se nám žije těžce a bolestně, třebaže si dovedeme představit život lehký a příjemný. Ano, my jsme jako Adam a Eva. Ba co víc, my osobně jsme Adam Eva. O nás se píše na začátku Bible. Útěky od Boha, uhýbání a skrývání se před Božím zrakem, jsou k ničemu. Před Stvořitelem nezakryjeme, jací skutečně jsme. Bez jeho života jsme opravdu jen snůška chemický prvků.
Ale ještě jednu věc musím dodat. K postu patří nejen lítost nad vlastními nedostatky, nýbrž také změna smýšlení. A k ní patří vědomí Boží pomoci, kterou jakožto lidé po adamovsku vytěsňujeme. To je důležité vědět. Bible po úvodních kapitolách neúnavně na všech dalších následujících stránkách popisuje, jak Pán Bůh lidem pomáhá. Začalo to koženou suknicí, kterou proti studu poskytl Adamovi s Evou, a skončí do novým Jeruzalémem, který sestoupí na zem v poslední den. V ten den se Bůh, náš Stvořitel a Vykupitel, postaví nad prachem a opět zavolá k životu všechny, kdo skončili v prachu zapomnění. Ano, jsme prach, a v prach se navrátíme. Ale jsme také milované Boží děti a do života Božích dětí se navrátíme. Amen.
Lukáš 15,11-24 198; 177; 308; 503; 699 Římanům 5,15.17
Kázání na 1. neděli v postě, 1. února 2009.
| < Předchozí | Další > |
|---|
